Dodavatelé se bojí mluvit o praktikách nadnárodních sítíObchodní giganti se nechávají úvěrovat svými dodavateli, navíc je tlačí k nižší kvalitě potravin. Doplácí na to spotřebitel. Tento stav je také v rozporu s cíli Evropské unie.
Dodavatelé se bojí mluvit o praktikách nadnárodních sítí
Obchodní giganti se nechávají úvěrovat svými dodavateli, navíc je tlačí k nižší kvalitě potravin. Doplácí na to spotřebitel. Tento stav je také v rozporu s cíli Evropské unie.
Odhadem stovky milionů korun dluží permanentně většina nadnárodních obchodních řetězců působících na domácím trhu potravinářským podnikům. Odhad přitom může být i podhodnocený. Problémem totiž je, že nikdo z výrobců nehodlá a ani nemůže s řetězci bojovat, a proto také o svých pohledávkách neinformuje. Trestem za zveřejnění takových údajů by totiž bylo vyřazení zboží příslušného dodavatele z nabídky příslušného řetězce, a tedy významná ztráta odbytu. Řetězce samozřejmě informace o tom, že dluží za odebrané zboží, odmítají nebo na otázky na toto téma nereagují. Za vším je přitom vzájemná konkurence řetězců, které ze zadržovaných peněz financují řadu svých marketingových aktivit, a také snaha nakoupit od dodavatelů zboží za co nejnižší cenu. To přitom zásadně snižuje marže potravinářských podniků, které pak obtížně hledají finanční prostředky na investice, a tedy posilování své konkurenceschopnosti. Taková situace se ale může v budoucnosti vymstít a omezit perspektivu především tuzemských výrobců potravin. V zájmu objektivity je nicméně třeba dodat, že řetězce většinou nakonec za dodávky zboží zaplatí. Podle představitelů Potravinářské komory ČR (PK) ve své podstatě dokonce ani za dodávky nedluží, pouze výrazně prodlužují termíny splatnosti faktur rozporováním jednotlivých položek. Zákon tedy ve většině případů porušen není, nicméně dodavatel dostane za takzvané rychloobrátkové potravinářské zboží reálně zaplaceno až za několik měsíců a vlastně tak obchodní řetězec úvěruje. Podle prezidenta PK Jaroslava Camplíka mají přitom lepší platební morálku řetězce, které se etablovaly na tuzemském trhu později. Z porovnání zahraničních a tuzemských řetězců vycházejí lépe zahraniční subjekty. Každý z řetězců přitom poukazuje na kvalitu zboží, které nabízí, ale neustálý tlak na nízké ceny od dodavatelů je s takovým tvrzením mnohdy v rozporu. Do nízkých cen se totiž může v řadě případů výrobce vejít pouze tehdy, když ušetří na používaných surovinách - buď některou vynechá, nebo ji nahradí levnějším komponentem nebo prostě koupí příslušnou surovinu za nižší cenu, což často znamená také nižší kvalitu. Mění se tak standardní receptury. To vše je ovšem proti zájmu spotřebitele a v rozporu s trendy deklarované Evropskou unií, která hodlá svou konkurenceschopnost na světových trzích postavit na vysoké kvalitě a bezpečnosti potravin, která ale také musí být, například podle německé ministryně zemědělství Renate Künastové, vyjádřena vyšší cenou (viz Profit č. 5). Potravinářské podniky se přitom v obchodních vztazích s řetězci musí vyrovnávat kromě nízkých cen za svou produkci i s celou řadou dalších povinností, bez nichž by si nemohly v nadnárodních sítích „ani škrtnout“. Většinou jde o platby za různé marketingové akce řetězců, financované ovšem z peněz jejich dodavatelů. Výrobci potravin jsou prostě vůči řetězcům v nevýhodném postavení, protože kapitálová síla obchodu je vyšší. Skutečně partnerský vztah tak může navázat pouze takový dodavatel, jehož pozice na tuzemském trhu je dominantní nebo pro řetězec významná nějakým jiným způsobem.
Podrobněji k problému na straně 18
