Z á c h r a n a p r ů m y s l u
Plán ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra na záchranu skomírajících podniků je zjevně zamítnut ještě dříve, než byl předložen po opakovaném posouvání termínů vládě. Záchranný kruh pro český průmysl se přesto nafukuje.
Plán připravený Grégrovými úředníky narazil na ministerstvo financí, kde je v těchto dnech podstatně přepracováván. Podle informací týdeníku EURO, tak jak jsme předpovídali před dvěma týdny, nakonec kabinet obdrží projekt se dvěma variantami. Jedna bude vycházet z původní verze, druhá, připravená ministerstvem financí, se bude značně lišit.
Palec dolů
Je již zjevné, že vládou nemohou projít základní pilíře projektu ministerstva průmyslu a obchodu. Především, zneuznán a zamítnut je princip dobrovolnosti. Podniky se nebudou moci samy hlásit do programu, takže šance, že stát pomůže s dluhy komukoliv, kdo splní jeho podmínky, mizí v nenávratnu. Za své vezme zřejmě i instituce garanční rady, která měla vybírat vhodné podniky podle váhy jejich potíží a kvality byznysplánu. Také financování projektu dozná změn. Opuštěna bude zřejmě myšlenka státních garancí, která je patrně legislativně ne- průchodná.
Varianta navrhovaná ministerstvem financí se podle dostupných informací dá nazvat společnou platformou bank, které jsou připravovány pro privatizaci. Takto vytvořená společnost by převzala balíky problémových pohledávek státu, kapitalizovala je a podniky pak restrukturalizovala. Případně by tímto způsobem kumulované pohledávky prodávala soukromým investorům. Tato platforma by byla financována s pomocí státu, patrně garantovaným úvěrem. Jde tedy o zásadní názorový posun oproti původním představám.
Třetí verze
Vize vznikající pod dohledem ministra financí je už mnohem bližší představám místopředsedy vlády pro ekonomiku Pavla Mertlíka. Ten otevřeně říká, že dosud zveřejněné návrhy ministerstva financí jsou slučitelné i s názorem jeho úředníků. Mertlík za osu státní pomoci kolabujícím firmám pokládá hned několik podmínek.
Za prvé, iniciátory vstupu do programu musí být věřitelé a nikoliv ti, kteří prokázali, že neumějí hospodařit. Za druhé, pomoc státu musí být organizována na soukromoprávní bázi. Měla by tedy vzniknout dejme tomu revitalizační agentura, a to buď na zelené louce, či jako nová dceřiná společnost Konsolidační banky. Podobnou úlohu by podle vicepremiéra Mertlíka mohl sehrát i Fond národního majetku, ne ovšem v dnešní podobě, ale jako akciová společnost.
Nová instituce by musela být vybavena kapitálem v řádu desítek miliard korun. „A potom jsou dvě možnosti. Taková instituce by byla buď ve stoprocentním vlastnictví státu, nebo by na jejím kapitálovém vybavení participovaly například Evropská banka pro obnovu a rozvoj, IFC či Světová banka, říká Mertlík. Vicepremiér připouští, že v takovém případě by světové instituce dodaly know-how a samozřejmě také management. Ten by měl být v každém případě velmi silně motivován na efektech revitalizace a je přitom nutné počítat, že tito lidé by měli mimořádně vysoké příjmy a patrně i nějaké opce na budoucí výnosy celé revitalizační operace.
Zapojení mezinárodních institucí považuje Mertlík za důležité také proto, abychom nebyli obviňováni z netržních praktik porušujících hospodářskou soutěž. „Státním zásahem nesmí Česká republika ztratit kredibilitu v zahraničí. Musíme být schopni Evropské unii doložit, že jsme transformační ekonomikou, v níž podniky takovou pomoc potřebují, soudí vicepremiér. Připouští přitom, že ideálem by samozřejmě bylo, kdyby se stát oživením firem vůbec nemusel zabývat a vše by se řešilo po soukromé linii. Jenže zákon, který se jmenuje O konkursu a vyrovnání, ve skutečnosti možnost vyrovnat se vylučuje a nenabízí firmám jinou šanci než bankrot.
Bývalý zástupce země u Světové banky Miroslav Zámečník říká, že účast této instituce je sice možná, ale za velmi tvrdých podmínek. Ty de facto znesvéprávňují vládu a zahraniční experti provádějí restrukturalizaci ve vlastní režii. Podobný model byl podle něj uplatněn Světovou bankou v Rumunsku a Kyrgyzstánu. Je otázkou, zda je opravdu potřeba, abychom se ocitli v takovéto společnosti.
Státní holding
Při kapitálovém vybavování nové, v podstatě transformační instituce si ovšem místopředseda Mertlík dokáže představit i jiný finanční mix - přesunutí aktiv Fondu národního majetku či veřejný úpis akcií, který by mohly učinit i soukromé banky. Tím se z revitalizační agentury klube to, co skupina ekonomů kolem Mertlíka prosazuje od počátku svého vstupu do vlády - státní holding. Když se do něj nepodařilo transformovat FNM přímo, může se tak stát takovýmto revitalizačním obchvatem.
Tato vize ovšem může vyvolat určitý konflikt s ministrem Svobodou. Jeho představa je, zdá se, velmi blízko návrhům Miroslava Zámečníka, tak jak jsme je již zveřejnili (EURO 3/99). Filozofie, na které je tato metoda založena, spočívá v tom, že stát rychle restrukturalizuje podnikové dluhy, překlopí je do akciového kapitálu a co nejrychleji se jich zbaví. Mertlíkova vize je vytvoření instituce podobné rakouskému státnímu holdingu, který bude sice odsouzen k práci na sebezáhubě, ale může se hubit mnoho a mnoho let.
Velmi sporná je v této souvislosti myšlenka, že do jednoho hrnce, kde se budou vařit firmy na pokraji bankrotu, či dokonce již za ním, mají být vhozeny i státní blue chips, nejcennější státní účasti. K získání nezbytné hotovosti by pak sloužily jako zástava akcie Telecomu, ČEZ, energetických distribučních firem i další hodnotný majetek. V okamžiku splatnosti, pokud by skutečně prudce nevzrostla hodnota revitalizovaných firem, pak nezbývá než tyto akcie prodávat. Portfolio státního majetku by se tak zřetelně zhoršovalo za předem neodhadnutelných podmínek a velmi problematických výnosů.
Ještě jinak
Miroslav Zámečník, který po návratu ze Světové banky pracuje u poradenské firmy Arthur D. Little, však přišel s další variantou revitalizačního projektu s minimální účastní státu. Podle něj by bylo možné, aby banky nabízely společně přes jednoho agenta své nedobytné poukázky na trhu. Rozdíl mezi aukční cenou a oprávkou, kterou banka na tento úvěr vytvořila k určitému datu, by doplácel stát. Banky s vysokou tvorbou oprávek by tak byly prémiovány.
Kupcem pohledávek by byly fondy rizikového kapitálu, licencované Komisí pro cenné papíry. Uchazeči o licenci by pak museli prokázat původ peněz a důvěryhodnost, aby z procesu byli vyloučeni tuneláři. Stát by jim za to na několik let poskytl úlevy v podobě odpuštění daní z výnosu kapitálu a daní z příjmů. Fondy by pak samy ve vlastní režii prováděly kapitalizaci pohledávek a správu restrukturalizovaných firem.
Grégrův soumrak
Je zřejmé, že metod, jak revitalizovat české podniky, je mnoho. Na výběr však není mnoho času. Program by měl začít fungovat co nejdříve. Místopředseda Mertlík se domnívá, že se celý projekt musí rozběhnout i v současném nevyhovujícím legislativním prostředí. Podle něj by mohl být dokončen do konce února a revitalizační agentura by pak vznikla ještě v prvním čtvrtletí letošního roku. Doufejme, že to nejsou grégrovské sliby. Ministr průmyslu a obchodu sliboval projekt nejprve do konce loňského roku, do poloviny letošního ledna, do konce ledna a dodnes na vládním stole není.
Role ministra průmyslu v celé záležitosti stojí vůbec za zaznamenání. Vzhledem k tomu, že nejen ministr financí Svoboda, ale i místopředseda vlády Mertlík hovoří o zcela jiném přístupu k revitalizaci, měl by patrně Miroslav Grégr zvážit své další setrvání ve vládě, jejíž ekonomická část ho zjevně považuje za nekompetentního.
diagram (68 KB)
