M i c h a l H r u b ý
Má-li mít program revitalizace ekonomiky smysl, je zapotřebí nejdřív vyjít z toho, pro které podniky se stát rozhodne a jakým způsobem jim pomůže, a teprve na základě toho stanovit objem finanční pomoci. Není možné vyhlásit součet a teprve potom k němu shánět sčítance, tvrdí předseda představenstva Fondu národního majetku Michal Hrubý.
Michal Hrubý (21. 9. 1966)
usedl do křesla šéfa Fondu národního majetku 8. prosince 1998, tedy čtyři roky poté, co tam začal pracovat jako druhý místopředseda. Médii byl v minulosti často dotazován na možný střet zájmů, protože od roku 1992 pracoval jako prezident Asociace provozovatelů kabelové televize. V roce 1994 ale tento poměr ukončil. S telekomunikacemi přesto neztratil zcela kontakt, protože od roku 1995 do jara 1998 byl členem představenstva SPT Telecom. Z této funkce ho odvolal bývalý šéf fondu Roman Češka. Tři roky, do roku 1997, byl rovněž členem dozorčí rady Investiční a Poštovní banky. Michal Hrubý je ženatý, má dceru, libuje si ve windsurfingu, lyžování a je vášnivým vyznavačem golfu. Vystudoval gymnázium na Praze 6 a Vysokou školu ekonomickou.
EURO: Uvnitř sociální demokracie se stále, byť ne příliš nahlas, diskutuje o tom, zda netransformovat Fond národního majetku (FNM) na státní holding. Co si o této variantě myslíte vy jako výkonný šéf FNM?
Hrubý: Já myslím, že teď nestojíme před otázkou, zda ano, či ne státní holding, nýbrž jak se stát vůbec napříště postaví ke skutečnosti, že má nějaký majetek a musí se o něj starat. Vždyť tím posledním, co v té věci Parlament přijal, byly zákony o privatizaci a o Fondu národního majetku z počátku transformace. Od té doby se nic neudělalo, a proto mi úvahy o tom, jak dál, připadají zcela legitimní. Myslím ale, že to přemýšlení nemusíme spojovat se jménem státní holding. To je až o způsobu realizace toho, na čem se vláda či Parlament usnesou. A abychom se k tomu mohli vyjádřit, potřebujeme nejprve zadání od politiků.
EURO: Myšlenka na změny ale nevychází jen z otázky co dál se státním majetkem. Jde i o to, zda by nebylo finančně výhodné spojit vaši instituci třeba s Konsolidační bankou. A na to jistě má fond názor.
Hrubý: Já si myslím, že by to výhodné bylo. V rámci FNM, Konsolidační banky, České finanční a České inkasní, tedy transformačních institucí, o jejichž spojení se uvažuje, jistě nějaký prostor pro hledání synergií existuje. A možná, že by to nemuselo skončit u nich. Ale i toto téma je spíš pro politickou diskusi než pro tu odbornou, kterou bychom vedli zde na fondu. My tu myšlenku můžeme konkrétně rozpracovat, ale politická zadání a formulaci cílů činit nemůžeme. Nejprve se prostě musí stanovit cíl, řekněme využít pozitivních efektů plynoucích ze sjednocení části nebo všech úkolů, které plní nějaké instituce. Moje představa je taková, že se řekne ano na základě nějaké studie, třeba Světové banky, pak by fond tuto myšlenku rozpracoval.
EURO: Světová banka toto spojení již loni v podstatě doporučila.
Hrubý: Světová banka se na to tvářila velice vstřícně. Došla totiž k názoru, že současný stav řadu věcí zbytečně komplikuje a prodražuje. Například když se financovala Česká finanční přes Konsolidační banku, která si samozřejmě účtovala finanční náklady, přičemž peníze šly z FNM, který je Konsolidační bance svým způsobem dává. Část finančních nákladů, s nimiž se nyní musí počítat, by prostě odpadla, kdyby vše probíhalo v rámci jednoho cyklu a pod jednou střechou.
EURO: Dal by se podle vás ušetřit i počet pracovníků těchto institucí?
Hrubý: Je možné, že bychom zjistili podobnost některých úkolů a to by se promítlo do počtu zaměstnanců.
EURO: Konsolidační banka je ale banka, Fond národního majetku, instituce zřízená podle zvláštního zákona, Česká inkasní a Česká finanční jsou společnosti s ručením omezeným. Jak byste si tedy představoval právě tu technickou stránku jejich převedení pod jednu střechu?
Hrubý: Tady vám zatím neumím odpovědět právě proto, že považuji za prvotní zadání, cíl projektu. Podívejme se například, co se stalo v Německu. Tam měli Treuhand (německá obdoba českého FNM, pozn. red.), který fungoval trochu jinak než u nás. Byl volnější a jinak posazen. A v jednom okamžiku se politici dohodli, že už to není to pravé a řekli - rušíme Treuhand jako samostatnou instituci a místo toho budeme mít spolkový úřad pod ministerstvem financí. Na sídle bývalého Treuhandu se měnila cedule a možná pár lidí ve vedení, ale jinak se toho až tolik nezměnilo. Přitom šlo na první pohled o věc zcela zásadní.
EURO: Diskuse tedy není o tom, jak by se nová instituce jmenovala, ale jak by byla postavena?
Hrubý: Ano, není to o názvu a statutu, ale o procesech, které v takové instituci probíhají. Tady na FNM je například ke dvěma tisícům žalob a to za nás nikdo neudělá. Parlament to může hodit tam nebo tam, ale někdo to bude muset dodělat. Můžeme říct, ekologii nebude dělat fond, ale ministerstvo životního prostředí, v tom není problém, ale vždycky tu agendu bude muset někdo převzít. Proto se nejdřív musí politici shodnout na tom, čeho vlastně chtějí dosáhnout, jinak skončíme u toho, že to jenom přejmenujeme.
EURO: Vedli jste už na toto téma diskusi s ministerstvem financí, do jehož agendy spadáte?
Hrubý: To je věc, která se nějakým způsobem připravuje. Ale zatím nevnímám, že by z politické sféry nějaké zadání přišlo. Je ovšem fakt, že tyto věci řeší a připravuje Světová banka, která má na to od ministerstva financí mandát.
EURO: S tím, co bude fond dělat, jak se případně transformuje, souvisí i plány na státní podporu revitalizace podniků.
Hrubý: To jedno slovo - revitalizace - není dostatečné na to, abychom tím obsáhli celý problém. Ten je třeba rozdělit na několik menších částí a k těm se potom vyjádřit. Průmysl se skládá z mnoha podniků, přičemž některým se daří lépe a některým naopak hůře. A stejné je to i s odvětvími. Není pravda, že by se všem dařilo špatně a že všichni potřebují pomoc. Například energetika je v relativně dobrém stavu a zadání pro stát v tomto odvětví by tudíž mělo znít: dělat takové kroky, aby se situace stabilizovala, abychom ji svou činností spíš nezhoršili. Potom jsou odvětví, která jsou na tom hůř, například strojírenství. Ale ani tady na tom nejsou všechny podniky stejně. Takhle si je třeba provést jistou diferenciaci, abychom vůbec věděli, o čem mluvíme. Mluvíme jenom o některých odvětvích a z těch odvětví jenom o některých podnicích.
EURO: A měl by podle vás stát těmto firmám pomoci?
Hrubý: Těmi významnými, které jsou svým rozsahem a dopadem pro hospodářství a zaměstnanost zásadní, stojí za to, aby se stát zabýval a kladl si otázky ohledně jejich dalšího vývoje a fungování. Jestli stát dochází k názoru, že je potřeba těmto podnikům vytvořit lepší podmínky, nebo zabezpečit, aby jako tvůrci zaměstnanosti a nějakých hodnot nezkolabovaly, tak si myslím, že je to správně. Tady potud asi žádný rozpor a problém není. Jiné je to ale s technickou realizací pomoci, která musí být v určitém právním a ekonomickém rámci. A aby, když už se někde bude stát angažovat, postupoval vyváženě s tím, co by ho to mohlo stát ve všech širších důsledcích. A právě v této oblasti se ne všechno dotáhlo do stoprocentního konce.
EURO: Když mluvíte o tom, co to bude stát, skloňuje se potřeba asi šedesáti miliard korun.
Hrubý: A to jsme zase zpátky u postupu - jak o takových věcech rozhodovat a jak je připravovat. Je třeba nejdřív vyjít z toho, pro které podniky se stát rozhodne a jakým způsobem jim pomůže, a až potom mohu dojít k nějakému číslu. Suma, o kterou půjde, musí být nějakým sou-čtem, a není možné jej vyhlásit a teprve potom k němu shánět sčítance. Nejde přitom jen o počet podniků, ale i rozsah pomoci a jejich formu.
EURO: Zatím se hovoří hlavně o garancích.
Hrubý: No, stát to může třeba taky rovnou zaplatit. Samozřejmě že garance jsou jednodušší, protože u nich stát nepotřebuje hned peníze a navíc je tu šance, že je nebude potřebovat vůbec. To se ale teď bavím o institutu garance jako takové, a ne v daném kontextu. Nicméně vraťme se k tomu výběru. Tady je myslím třeba zmínit ještě jednu věc - mělo by se více přihlížet k příčinám současného stavu podniků. Aby se nestalo, že se jen prodlouží život něčeho nefunkčního. To je asi hlavní problém, který já zatím cítím. Ten by ještě jistě diskusi snesl. Těm, kterým se nedaří proto, že nemají žádný program, nebo v nich vlastníci ukázali, že jim to příliš nejde, těm je potřeba říct, že není začátku bez konce.
EURO: To znamená, že podmínkou vstupu do revitalizačního programu by měli být třeba noví vlastníci nebo životaschopný projekt?
Hrubý: Vždycky by pomoc měla být poskytnuta proti něčemu.
EURO: Jak by se měl zapojit do procesu revitalizace FNM?
Hrubý: Já si myslím, že bychom mohli být prospěšní ve dvou rovinách. Jedna se týká těch společností, kde má stát ještě nějakou byť třeba malou účast, nějakou pozici vlastníka. Druhá vychází z toho, že máme už určité zkušenosti s prováděním úkonů, které na nás stát delegoval, a mohli bychom některé činnosti provádět, třeba právě spolu s Konsolidační bankou.
EURO: Vedla s vámi o tom zainteresovaná ministerstva již nějaká jednání?
Hrubý: Některé věci jsme už předběžně diskutovali, ale já bych to zase rád dal do té roviny, že musí nejdřív existovat politické zadání a teprve k tomu pak můžeme říkat, co považujeme za možné a jak bychom to řešili.
EURO: Věříte, že se do programu podaří zapojit banky?
Hrubý: To záleží na tom, jak se program revitalizace postaví. Já bych byl velmi rád, kdyby se netýkal selektivně jen některých bank. Spíš se musí vybírat odvětví a podniky. Struktura bank je potom samozřejmě u každého odvětví trochu jiná, i když souhlasím s tím, že u většiny potkáváme stále stejné tváře. To ale na principu, že se musí vybírat podniky a ne banky, nic nemění.
EURO: Zmínil jste minoritní podíly státu. Váš předchůdce pan Češka je v jednom materiálu označil za v podstatě neprivatizovatelné.
Hrubý: Já bych to označení bral jako určitou nadsázku, protože i tyto akcie se stále daří prodávat. Tempo je někdy rychlejší, někdy pomalejší, ale to je otázka situace na kapitálovém trhu. Tento prodej probíhá významným způsobem a fond neustále snižuje počty titulů ve svém portfoliu. Před několika lety jich bylo patnáct nebo šestnáct set a dneska něco přes tři sta.
EURO: Už dříve jste řekl, že se vám líbí myšlenka kapitalizace pohledávek. Premiér Zeman doufá, že se v některých podnicích vezme podíl státu, přihodí se k němu podíl získaný kapitalizací a pak se prodá.
Hrubý: Myslím, že o tom proces kapitalizace pohledávek primárně být nemá. Cílem procesu by nemělo být zajišťovat si nějaké akcionářské pozice nebo předpolí pro prodej. Může to být jedním z efektů, ale ne tím hlavním. Mělo by jít o to, aby si podnik zlepšil svoji bilanci. Většina našich podniků trpí nedostatkem kapitálu, přičemž je třeba zdůraznit, že je rozdíl mezi kapitálem a úvěrem. Některé podniky mají totiž občas tendenci si tyto kategorie plést. Pokud by smyslem prodeje nebylo snížení úvěrové zátěže a zvýšení kapitálu, tak to nemusí být vůbec přínosné.
EURO: Ministerstvo financí odhaduje, že konečné účtování FNM, až splní svůj účel a dojde k jeho případné likvidaci, skončí schodkem. Jste téhož názoru?
Hrubý: To bude záležet na tom, jak k nám bude stát přistupovat. V současné době, když bych to vzal čistě účetně, je hodnota aktiv fondu větší než hodnota závazků. Jestli se ale stát rozhodne, že se z fondu budou hradit ještě nějaké další záležitosti, nebo že se některé akcie třeba nebudou prodávat, převedou se na obce, nechá si je stát, nebo se budou prodávat záměrně levně, pak se můžeme dostat do situace, kdy to přestane vycházet. Příkladem mohou být výnosy z privatizace bank, u nichž Parlament rozhodl, že se použijí na speciální účely. Důležité samozřejmě bude také to, jak se budou měnit ceny akcií.
EURO: V minulosti už politici rozhodli, že fond bude platit řadu věcí a na řadu dalších poskytne garance. Těžko lze ale odhadovat, kolik procent dojde skutečného naplnění, stejně jako je těžké odhadovat skutečnou prodejní cenu akcií v budoucnosti. Máte nějaké odhady?
Hrubý: Ano. Vychází z našich dosavadních poznatků a zkušeností a zatím by podle nich hospodaření fondu mělo skončit kladně. Ale předpokládáme třeba, že prodáme všechny naše podíly.
EURO: Jaký je tedy řádový odhad budoucích příjmů, pokud jde třeba o banky či rozvodné energetické podniky?
Hrubý: To nejde takhle říct, to bychom se museli bavit o tom, kolik budou stát akcie za rok.
EURO: A to je právě ten problém ocenění, na který se ptáme. Jaké ceny do vašich odhadů vstupují?
Hrubý: Používáme jen hodnoty založené na tržních principech. Tam, kde se akcie neobchodují na veřejných trzích, asi není vhodné je ocenit nulou nebo nominální hodnotou, potom naši makléři provádějí určité výpočty. Ale je to odhad platný pro daný okamžik a za rok je to třeba jinak.
EURO: A do ocenění pro vaši osobní úvahu, jako podklady pro vaše rozhodování, nevstupují nějaké úpravy intuitivní metodou?
Hrubý: To je rovina, na níž se dostáváme třeba při diskusích o tom, co můžeme financovat. Tady se musí stát rozhodnout, na co má a odkud ty peníze půjdou. Jestli FNM nezaplatí Konsolidační banku, tak to bude muset zaplatit státní rozpočet. Když to zaplatí fond, tak rozpočet ušetří. Ale i když jsou to jiné peníze, pořád jich může být jen tolik, na kolik stát má. Žádné nové nevyrábíme.
EURO: Jedním z mimořádně diskutovaných témat těchto dnů ohledně Fondu národního majetku je otázka, jaké případné změny prosadíte na valné hromadě České spořitelny. Existují už jasnější obrysy vašeho postupu?
Hrubý: Já myslím, že se nějaké změny v představenstvu dají očekávat. Ovšem o mnoho víc k tomu zatím říci nemohu.
EURO: Určitě již máte nějaké potenciální kandidáty.
Hrubý: Tyto úvahy jsou poměrně široké, ale teď nelze předbíhat. Nyní jsme ve fázi, kdy jsme o svolání valné hromady ještě ani nepožádali. Zatím se připravují podklady a toto téma rozhodně dnes není uzavřené.
