Nová kniha Pavla Barši ve správný čas připomíná, že svobodnější a rovnější společnost nespadne shůry, ale že ji tvoříme sami, zdola, navazováním vztahů s ostatními.
Kdo touží po svobodě, vybírá si často mezi dvěma cestami: individuální existenciální revoltou a politickou revolucí. Obě ale naneštěstí snadno vyústí „do opaku toho, co slibuj[í]. První uvrhává člověka do osamělé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domnělé kolektivní vůle či dějinné nutnosti,“ píše politolog Pavel Barša v úvodu svých Cest k emancipaci. Vzápětí upozorňuje na další, třetí cestu ke svobodě, kterou kniha následně přesvědčivě obhajuje, totiž na občanské jednání.
Při něm se „člověk vysvobozuje ze sebe sama a stává se součástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se právě z něj“. Překračuje při tom svoji identitu, svůj etnický a třídní původ, navazuje rovnoprávné vztahy se svými spoluobčany, poráží při tom v sobě strach z cizích a nahrazuje ho důvěrou.
Navazuje na Havla
Znalým čtenářům tyto myšlenky připomenou zásadní esej Václava Havla Moc bezmocných. Barša skutečně přímo navazuje na její závěr, který zní: „Je totiž vůbec otázka, zda ‚světlejší budoucnost‘ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného tam. Co když je to naopak něco, co je už dávno ‚zde‘, a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“
Cesty k emancipaci na tuto otázku i přes Baršovy výhrady k některým Havlovým postojům, obzvlášť k volání po propojení občanské společnosti a politiky, odpovídají souhlasně. Emancipace nepřijde shora, až se jednoho krásného dne něco stane. Emancipace přichází zdola, „bezprostředně, občanským jednáním samým“.
Zbytek recenze si přečtěte na portálu Finmag
Čtěte také:
Proč Syřané neprchají do zemí Perského zálivu? Platí tam nepsané restrikce
