Fiktivní dokument německé televize ZDF předvídá drsnou penzijní budoucnost
Německá spolková vláda podává 12. září 2030 zcela nečekaně demisi a zpočátku není zcela jasné z jakých důvodů. Půl roku předtím se penzista Sven Darow snaží zoufalým činem donutit šéfa předsednictva koncernu Prolife, jenž nabízí servisní služby důchodcům, aby přiznal skandál, jehož rozměry nemají v Německu obdobu. Před kamerami si ho vzal jako rukojmí, v tu chvíli však nastává exploze, a oba přicházejí o život. Podle oficiálního policejního vyjádření však o něj přišel jen Darow.
Realita důchodců.
To je výchozí situace třídílného demografického kriminálního seriálu druhé německé televize ZDF s názvem Povstání starců. Na scénu vstupuje mladá investigativní novinářka Lena Bachová, která pochybuje o pravdivosti oficiální verze a snaží se zpětně rekonstruovat Darowův život. Během svého pátrání se stále hlouběji noří do reality života důchodců. V roce 2030, kdy se příběh odehrává, je každý třetí německý občan starší než šedesát let. Důchodový věk je posunut na sedmdesát let a všichni, kdo se ho dožijí, dostávají stejný důchod 560 eur měsíčně.
Penzijní systém se zhroutil a jeho účet je prázdný. Kdo si to může dovolit, tráví podzim života v luxusních rezidencích poskytujících veškerý potřebný servis. Masy méně movitých důchodců si musejí přivydělávat úklidem a mytím oken. Od roku 2019 patří eutanazie ke standardní nabídce služeb zdravotních pojišťoven. Ty nabízejí, pokud vůbec nějaké, jen ty nejlacinější léky a poskytují životně důležité operace jen finančně zajištěným zákazníkům. Jedna třetina důchodců žije pod oficiálně stanovenou hranicí chudoby.
Podvod.
Sven Darow se proto připojil ke „komandu rozhněvaných starců“, které přepadá banky a lékárny a protestními akcemi upozorňuje na zoufalou situaci chudých důchodců v jejich kolektivních ubytovnách bez jakéhokoli nároku na potřebnou péči. Tuto situaci se snaží státní úřady vyřešit levnými domovy důchodců v Africe, které organizuje společně právě s koncernem Prolife.
Leně Bachové se však podaří vypátrat, že jde o giganticky podvod a na lůžka upoutaní staří důchodci končí ve skutečnosti ve stanových lágrech, kde jsou uměle vyživováni a s pomocí utišujících prostředku z obrovských nádrží udržováni v otupenosti.
Fikce jako skutečnost.
Scénář ke všem třem třičtvrtěhodinovým dílům napsal Jörg Lühdorff a také je režíroval. ZDF vsadila na fiktivní dokument, který není v německé televizi obvyklý. Seriál je natočen jako dokument a proložen mnoha reportážemi a archivními záběry. Mezi nimi samozřejmě nechybí legendární výrok bývalého spolkového ministra práce a sociálních věcí z osmdesátých let minulého století Norberta Blüma: „Důchody jsou jisté.“
V jiných zemích je tato forma televizního pořadu běžnější a často velmi úspěšná. V roce 2003 odvysílala BBC pořad Den, kdy se Británie zastavila. Je v něm popisován jeden fiktivní den před vánočními svátky, během něhož zkolabuje labilní britský dopravní systém. Následuje jedna katastrofa za druhou a příslušné úřady jsou kvůli svým nedostatečným krizovým plánům naprosto přetížené a nedokáží si se situací poradit.
Tento seriál dosáhl svého cíle a otevřel veřejnou diskusi o tomto problému, přičemž mnoho stran mělo zájem udržet tuto problematiku mimo centrum zájmu veřejnosti.
Krize důchodového systému.
V Německu se právě ZDF o něco podobného pokusila pořadem Den X, ve kterém se řešil problém, jak by Berlín zareagoval na eventuální teroristický útok. Nebyl však stejně kvalitní jako ten BBC.
Zdá se, že Povstání starců je zdařilejší pokus, odhlédneme-li od několika menších nedostatků, jako jsou ploché dialogy nebo velký důraz na detaily. V každém případě se však tento seriál dotkl velmi citlivého problému současného Německa a ZDF ho doplnila mnoha dalšími diskusními a reportážními pořady se stejnou tématikou.
Vedle masové nezaměstnanosti patří problém zajištění důchodového systému k nejpalčivějším a nejdiskutovanějším tématům v Německu. Demografická čísla vypovídají jasně a věková struktura obyvatelstva dostává současný systém důchodového pojištění za hranice jeho možností a činí z něj zastaralý a nefunkční nástroj.
Základ německého penzijního systému tvoří takzvaná generační smlouva, která vychází z principu, že ti, kdo mají pravidelné zaměstnání, odvádějí měsíčně 19,9 procenta z hrubého příjmu do systému důchodového pojištění. Tyto peníze se však neukládají na bankovní účet, z něhož by byly po dovršení důchodového věku s procenty z úroku vyplaceny jeho majiteli, nýbrž se rovnou převádějí současným příjemcům penzí.
Dva základní nedostatky.
Tento systém má dva základní nedostatky. Za prvé jeho plné funkčnosti lze dosáhnout za hospodářského růstu a minimální nezaměstnanosti. S rostoucím počtem nezaměstnaných totiž klesá množství reálných přispěvatelů do systému a současně se zvyšuje tlak na větší zatížení jejich příjmů, aby byl pokryt deficit objemu plateb důchodcům. Za druhé je třeba mít demografickou strukturu obyvatelstva podobající se vánočnímu stromečku. Mladší ročníky představuji spodní silné větve a čím starší občané, tím slabší větvičky na špičce.
Situace v Německu však vypadá přesně opačně. Počet Němců stagnuje a začínají pozvolna vymírat. Jinak řečeno, nejde o problém, že se dnes nerodí dostatek dětí, ale že se již jejich matky nenarodily. Navíc se Německo více než deset let potýká s velkou nezaměstnaností - přes čtyři miliony.
Součást německých dějin.
Počátek německého penzijního systému spadá do Bismarckovy doby. Zavedl totiž důchodové pojištění, ale pro velmi úzce definovanou skupinu pracujících a jeho hlavní motivací k tomu nebyla starost o zabezpečení obyvatel ve stáří, nýbrž snaha sebrat vítr z plachet stále silnějším sociálním demokratům. Během nacionálněněsocialistické diktatury Adolfa Hitlera byl důchodový systém celoplošně rozšířen, jeho základním účelem však bylo plnit funkci mocenského řídicího nástroje.
Paradoxní na celé věci je, že to byla právě konzervativní křesťanskodemokratická strana, která pod vedením Konrada Adenauera masivně zvýšila příjmy německých důchodců a způsobila enormní nárůst s tím spojených výdajů. Pod dojmem neustále rostoucí hospodářské výkonnosti se Adenauer rozhodl zvýšit důchody a v roce 1957 se sedmi milionům důchodců prakticky zdvojnásobil. Tato investice se však vyplatila, v parlamentních volbách získala Adenauerova křesťanskodemokratická strana CDU absolutní většinu.
Politické důsledky.
Jakákoli změna v systému důchodového pojištění je tedy především záležitostí politického rozhodnutí, jež se pak má výrazně projevit v příštích volbách. Jelikož dnes žije v Německu více než 20 milionu osob starších šedesáti let, jde o voličský blok, proti němuž se žádná velká strana neodváží razantně zasáhnout. To však oddaluje a znemožňuje velmi nutné reformy, které by zajistily přechod od přerozdělovacího systému ke kapitálově krytému důchodovému zabezpečení.
Problematika financování důchodového systému však otvírá diskusi nejen o individuální odpovědnosti ohledně zajištění ve stáří, ale i o možnostech a hranicích sociálního státu jako takového. Ve střední Evropě je sociální stát pojistkou proti životním rizikům. Organizuje totiž pravidla pro zdravotní a důchodové pojištění a pomoc sociálně slabším a snaží se přerozdělováním dosáhnout určité sociální rovnosti ve společnosti, protože chce zabránit jejímu extrémnímu rozdělení na chudé a bohaté.
Omezení individuální aktivity.
Za toto převzetí ochrany proti riziku v době vyžadující pomoc si sociální stát nárokuje stále větší část z hrubého příjmu pracujících, z něhož musí své přebujelé sociální programy financovat. Na jedné straně tak vytváří nabídku tyto programy používat, čímž rozšiřuje vrstvy jejich příjemců. Na straně druhé však stále více omezuje individuální aktivitu a možnost samostatně nakládat se svým příjmem. Výsledkem je deformace společnosti, protože stále více rozhodnutí týkajících se osobního života přenechává státu reprezentovanému byrokratickým aparátem. Krize německého důchodového systému je názorným příkladem toho, jak politická rozhodnutí, jež mají za úkol uspokojit voliče, s sebou nesou dlouhodobé důsledky, které nakonec bude muset zaplatit příští generace. Přerozdělování z příjmů pracovně činných obyvatel při rostoucím počtu příjemců vede ke stále většímu zatížení platů, což snižuje schopnost těchto občanů vytvořit si vlastni rezervy na stáří.
Dopad na příští generaci.
V poslední době se objevily v německých médiích názory a analýzy, které poukazují na to, že současné generace, platící do systému důchodového pojištění, dostanou i při započtení progresivního růstu z něho méně, než do něj vložily. To je ovšem v rozporu s německou ústavou a v případě potvrzení těchto předpovědí bude nutné učinit potřebná nápravná opatření. Německo proto v dohledné době čeká velmi intenzivní debata o budoucnosti penzijního systému a seriál ZDF Povstání starců je jedním z prvních příspěvků do ní.
