Mladí členové strany kritizovali vedení
Dlouhodobá odolnost zelených vůči útočné předvolební kampani zkušenějších konkurentů náhle utrpěla trhliny. A to nikoli vnějším tlakem soupeřů, zejména na dosud neuzavřenou restituční kauzu předsedy Martina Bursíka, ale přílišnou aktivitou vlastních členů. Zatímco zelené stranické špičky se plně a na první pohled úspěšně ponořily do volebního boje, mladí mužové a ženy, nudící se v osamění u svých počítačů, se rozhodli kultivovat vnitrostranickou demokracii. Při přelévání textů z počítače na počítač se dopracovali k závěru, že potřeba vnitrostranické kritiky neklesá ani s mediálním úspěchem Strany zelených. Čím víc stoupala strana na žebříčcích předvolebních průzkumů, tím odpovědněji hledali mladí členové nedostatky svého vedení. Vyčíslili veškerá manažerská selhání i nesplněné sliby a zaslali je předsednictvu.
Co by ostatní strany asi daly za tak nevinný součet hříchů. Protože představitelé zelených ještě nedostali příležitost mluvit do legislativy či do vlády ani nebyli ve správních radách státních podniků, neměli proč být vystaveni korupčním tlakům ani nuceni k bolestivým kompromisům. Pouze málo informovali členy a málo se jich ptali. A dlouho neodpovídali ani na tuto iniciativu sedmnácti. A tak na rozdíl od nich vůbec neprohlubovali vnitrostranickou demokracii.
Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Ve snaze rozšířit nevyslyšenou kritiku i členům republikové rady vyklouzl text na veřejnost, kde byl okamžitě považován za projev stranických rebelů. I když se od rebelantství všichni signatáři distancovali, barvitější obrázek o politické nezralosti členské základny nemohli veřejnosti poskytnout. A bylo dojemné text před dalšíma očima tajit. Jeho obsah už nikoho nezajímal, hlavně že byl prokázán vnitřní rozklad zeleného monolitu!
Vzápětí však přišla mnohem závažnější krize. Předsednictvo v ní platí za svou benevolenci k rozporuplné části moravskoslezské členské základny, jejíž hlasy mu přišly vhod při podpoře změny trendu i vedení na pardubickém stranickém sjezdu. Procitlo až po medializované pranici a veřejné kampani dvou kandidátů - Simony Pavlicové a Jiřího Blahuty - proti vlastní straně a odvolalo je z kandidátky. Zelení tím ovšem přicházejí o velmi nezvyklý politický billboard se sexbombou, jímž na šestém místě zelené kandidátky prezentovala sama sebe právě Pavlicová. Roztržka se točila mimo jiné kolem jeho financování. Pavlicová tvrdí, ale nedokládá, že na to padly rodinné úspory.
Oba protichůdné příběhy - na jedné straně perfekcionistické prosazování zásad a na druhé neprůhledné ostravské rozbroje - společně dávají argumenty skeptikům, odepisující zelené pro jejich nepřipravenost ke vstupu do velké politiky. Kdyby se něco z toho mělo do voleb ještě opakovat, mohlo by je to skutečně z pětice předpokládaných parlamentních stran, prezentované ve čtvrtečních televizních soubojích, vyřadit.
Ovšem každá velká strana už někdy měla svůj nezvladatelný region, kde musela zvnějšku zavádět demokratické pořádky. Ale ještě žádná velká strana nikdy netrpěla přílišným demokratickým puritánstvím. S tím se dá perspektivně mnoho získat, když kritizující nevytížení mladíci a slečny za něco sami převezmou odpovědnost. Dodatečně je podpořil i veterán všech opozic Petr Uhl. V upřímném přesvědčení, že kdyby tak neučinil on, který byl v minulosti tím nejtvrdším kritikem, ztratil by na hodnověrnosti. Ovšem ani on není ve straně správně využit, jako člen revizní komise by měl opozici v popisu práce.
Lídr Martin Bursík se rozhodl zahnat krizi nezvyklým počinem. Zveřejnil to, k čemu se žádná strana dosud neodhodlala: přesný rozpočet financování volební kampaně. Na své předvolební zviditelnění se zelení rozhodli vydat 15 milionů. Nejvyšší částku získali smlouvou s mediální agenturou Medea, která do voleb dodá na billboardech a tiskové inzerci služby za devět milionů, které budou splatné až koncem roku z peněz za volební výsledek. Úvěr na necelých pět milionů si strana smluvila s Českou spořitelnou, skoro dva miliony jí půjčili její členové. Dary sympatizantů jsou navíc, dohromady činí skoro dva miliony, a předseda se zaručuje, že stranu nezavazují k žádné protislužbě.
Nezavlekne ale Bursík svou stranu do závislosti na společnosti ČEZ, jak ho podezírají některé nejmenované zdroje? Zatím to nehrozí, pro odvrácení podezření dokonce odmítl i nabízenou neškodnou exkurzi. Generálnímu řediteli Romanu Martinovi napsal, že by nerad ani jeho, ani sebe vystavil do podobné pozice, v jaké se ocitl Martin, když ČSSD uspořádala volební akci v elektrárně Ledvice, aby tu představila svůj Ekologický manifest.
