Egypt dluží, kam se podívá, a lepší to v blízké době nebude Kdokoli bude nakonec vládnout Egyptu, bude muset najít odpověď na jeden z nejsložitějších makroekonomických a strukturálních rébusů, které jsou na téhle planetě k rozpletení. Pětaosmdesátimilionová země, jejíž rychle rostoucí populace je vesměs natlačena do tenkého pásu kolem Nilu a v jeho deltě, dohromady území o dost menší než Česká republika, má neudržitelné veřejné finance a stejně neudržitelný běžný účet.
Dluží, kam se podívá, a svoje devizové rezervy už vyčerpala pod hranici tříměsíčních dovozů, obvykle považovanou za rizikovou.
Velkou část rozpočtu kromě tradičně náročné armády spolknou subvence pohonných hmot a chleba. Přes vysoký deficit tak nezbývají peníze na rozvoj infrastruktury nebo školství, tedy výdaje, jež by mohly pohnout s produktivitou a v případě infrastruktury i se zaměstnaností. Jenže odbourat subvence je politicky mimořádně riskantní krok. Dozajista totiž vyvolá negativní reakce, jakkoli minimálně bez lepšího zacílení subvencí s rozpočtovým schodkem nic neuděláte a bez fiskální konsolidace „nezalepíte“ to, čemu se eufemisticky říká „zdrojová mezera“ (funding gap), tedy potřeba získat další půjčky ze zahraničí. Politický neklid, který redukce subvencí bude vyvolávat, navíc odrazuje zahraniční turisty a investory. Domácí investoři nejsou schopni vytvářet nové pracovní příležitosti – mimo jiné právě proto, že vláda svojí potřebou financovat deficit zvedá tržní úrokové sazby, a tím je vytěsňuje. První demokraticky zvolený a nedávno armádou svržený prezident Muhammad Mursí byl od rozetnutí tohoto gordického uzlu vzdálen snad ještě více než jeho předchůdce Husní Mubárak, a to je co říct.
I v muslimském světě existují země, které dokázaly excesy se subvencemi na základní potraviny nebo energie přinejmenším zmírnit. Například Írán v roce 2010 překlopil cenové subvence, které jsou plošné a vyvolávají plýtvání, do hotovostních podpor. Egyptské úřady hovořily o kontrole subvencí prostřednictvím „chytrých karet“, ale každý ekonom vám řekne, že je to přinejlepším „second best“ řešení.
Egypt nepotřebuje půjčky od Kataru nebo Libye, ale pár let kompetentní vlády, která bude schopna nejen dělat správnou hospodářskou politiku, ale také vysvětlit voličům, proč je taková politika správná. Bez toho se totiž zemi nepodaří růst ani zdaleka tak rychlý, jaký by potřebovala pro absorbování všech mladých lidí, kteří přicházejí na trh. A na závěr jedno upozornění: čísla uvedená v grafech pro letošní a příští rok berte jako ryze ilustrativní, protože makroekonomické modely Mezinárodního měnového fondu přece jen nedovedou předpovídat s několikaměsíčním předstihem dopad současných politických otřesů. Jejich výsledek ovšem může být jenom jeden – co se může makroekonomicky zhoršit, to se zhorší. l
Nepříjemné vyhlídky Pozn.: údaje za rok 2013 a 2014 jsou projekce, v současné době velmi sporné
nezaměstnanost byla loni oficiálně 12 procent, ale letos podstatně vzroste, mimo jiné kvůli poklesu cestovního ruchu a zejména inkasa (jezdí chudší turisti). V roce 2010, tedy před svržením Husního Mubáraka, bylo turistické inkaso 12,5 miliardy dolarů z 14,5 milionu turistů; loni pokleslo na 10 miliard dolarů od 11,5 milionu turistů, což v zemi, kde cestovní ruch zajišťoval pětinu devizového inkasa, opravdu bolí. Zdroj: Mezinárodní měnový fond, březen 2013
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
