Skutečnost, že člověk žijící v naší civilizaci je od zlomu tisíciletí všude dosažitelný, nazývají sociologové Revoluce každodennosti. Tento fakt revolučně proměňuje náš život. Vědci se ptají: Jaké to má pro nás důsledky? Proč je největším hitem těchto let právě reality show, když nemá s realitou nic společného?
Americký profesor Hans Ulrich Gumbrecht z univerzity ve Stanfordu například hledá paralelu mezi oblíbeností rodinných seriálů padesátých let a dnešními reality show. Ptá se, zda není obliba takových seriálů spojená vždy s tím, co nám nejvíce chybí, po čem toužíme, co nás opouští. V padesátých letech se mimo jiné právě i kvůli televizi rozpadala tradiční rodina a její způsob života, a proto hledali lidé její náhradu na obrazovce. Dnes nás opouští tradiční vnímání reality a televize nám ji má zřejmě nahradit. Pan profesor se domnívá, že už jen název má v nás už nahradit pocit znejistění ze ztráty reality, z divergence mezi pravdou a skutečností. Každodennost (či obyčejný všední den) byla definována sférou společně žitého, což jsme byli schopni všichni společně i kontrolovat. Takový svět již neexistuje.
Dnešní svět je složen převážně z fenoménů, které naším smyslům nejsou bezprostředně přístupné. Jsou to například molekuly, viry, biochemické procesy, ozonové díry, nekonečný vesmír… Všechny tyto termíny překračují naší běžnou schopnost představivosti a vyžadují od člověka velkou kompetenci, tedy komplexní znalosti. Jsme odkázáni na vědce jako garanty reality, která nás obklopuje. A nejen to, my se musíme dokonce spoléhat i na jejich soudy a je s nimi spojena i naše naděje na to, že díky nim dokážeme tyto fenomény v budoucnosti ovládat. V tomto světě už není nic závislé na naší osobní zkušenosti. Dnešní vlastní zkušenost už jen ohraničuje malé místo, které je na periferii nekonečného mikrosvěta a makrosvěta. Z toho zřejmě plyne pocit našeho vnitřního znejistění ze stále vzdálenější reality. Touha po nějaké uchopitelné a představitelné realitě je v nás vyplňována umělou televizní realitou, které sice nemusíme věřit, ale která nás alespoň neznepokojuje.
Stává se opak toho, z čeho měl strach kdysi Martin Heidegger, že budeme bezmocní proti technice, která nás zbaví naší individuality. Dnes se naopak zdá, že elektrotechnika se zmocnila individuálního vědomí, jež si pak z jednotlivých elementů, které máme k dispozici, dovoluje konstruovat nové světy, byť virtuální, a zmnožuje naši individuální představivost. Zároveň se ale ztrácí právo na individuální prostor a nedotknutelnou privátní sféru, neboť jsme stále a všude dosažitelní, každého můžeme všude a kdykoliv oslovit, aniž se ten druhý nebo i my cítíme být v ohrožení.
