Záběry z Tahríru nejsou úplně reprezentativním okénkem do duše Egypta. Většina chce stabilitu a lepší ekonomické časy. Teď nemají ani jedno
Při pohledu zvenčí se zdá, že v Egyptě probíhá nová revoluce. Místo toho, aby se teď lidé soustředili na první svobodné volby, které jsou právě v běhu, znovu se scházejí na náměstí Tahrír a bojují s režimem. Z pohledu médií to tak aspoň vypadá: každý záběr z Egypta je demonstrant nebo voják, vídáme obrazy městské bitvy, takže máme pocit, že to je opravdový Egypt. Ale možná je to jen optický klam způsobený tím, že všechny kamery se dívají na jediné náměstí.
Dobrá otázka totiž zní: kolik Egypťanů vlastně demonstruje a přeje si druhé revoluční kolo? Když opustíme vyšlapanou mediální stezku černobílých příběhů, v nichž proti sobě zdánlivě stojí dobro a zlo, může se ukázat zajímavá věc. Dění na náměstí Tahrír, jakkoli ze strany většiny demonstrantů heroické, idealistické a obětavé, je významný spektákl, který však nemá veřejnou podporu. Týdeník Der Spiegel zveřejnil reportáž, která se na Tahrír dívala z jiného úhlu než kamery – očima běžných Egypťanů. Ukázalo se, že lidé mají na demonstranty pifku, protože střed města je ochromen a ulice nejsou bezpečné. Americký expert na Egypt Joshua Stacher v televizi CNN odhadoval, že podle něj mají demonstranti podporu asi tak čtvrtiny obyvatelstva, zatímco vládnoucí vojenská junta má na své straně tři čtvrtiny.
Revoluce totiž bolí. Není tak hladká, jak si to mnozí před devíti měsíci představovali. Ekonomika chaosem utrpěla, zvýšila se zločinnost. Lidé chtějí stabilitu. Ať už jsou liberálové, konzervativci nebo taxikáři, necítí se dobře. V kapse mají míň peněz. Skupiny vousatých mužů a zakrytých žen, které požadují režim založený na šaríi, znervózněly křesťany i muslimy, včetně umírněných islamistů z Muslimského bratrstva. Krvavé srážky mezi křesťanskými Kopty a muslimy vnesly strach z náboženského šílenství.
Drtivá většina demonstrantů na Tahríru nechce nic špatného. Problém je v tom, že nevědí, co chtějí. Nemají program. Vlastně mají. Sestává z jediného bodu – takhle ne, armáda musí vrátit moc. V jednom mají pravdu: armáda nasekala hodně hrubých chyb. Cynik by však řekl, že ví, co dělá.
Sloni v porcelánu
Není divu, že demonstranti mají pocit, že jim generálové jejich revoluci ukradli. Armáda se poté, co jí ulice předala moc na stříbrném talíři, začala chovat jako v dobyté zemi. Aby zlomila vůli demonstrantů, na dvanáct tisíc jich od té doby pozatýkala a postavila před vojenské soudy. Úmyslně je deptá, muže mučí a ženy podrobuje ponižujícím testům panenství. Všeobecným pocitem obyčejných lidí je deziluze, mnozí začínají dokonce revoluci proklínat, protože se jim vede hůř, místo aby se život zlepšil.
Volby, které probíhají od minulého pondělka, situaci nijak nevylepší. Nebudou rychlým řešením, protože trvají několik měsíců: nejdřív budou tříkolové volby do dolní komory, potom rovněž tříkolové do senátu. Systém je neuvěřitelně složitý a nelogický, plyne z něj například, že projdou i kandidáti, kteří dostali méně hlasů než populárnější soupeři. Dá se říct, že volby napětí spíše vyostří, protože nový parlament nebude odrážet vůli voličů.
Armáda rovněž spoustu lidí dráždí tím, že podle nového návrhu ústavy chce zůstat jakýmsi duchem nad vodami, prvním mezi rovnými. Měla by právo veta nad rozhodnutími parlamentu i vlády, dostalo by se jí speciálního postavení „ochránkyně“ ústavy, nikdo zvenčí by do ní nemohl mluvit a mohla by omezovat i prezidenta.
Zní to hrozně. Ale spousta Egypťanů, především těch sekulárních a liberálních, to chápe. Postavení armády jako pojistky pro případ nějaké havárie, třeba že by se jednou k moci dostali tvrdí fundamentalisté, vypadá v časech nejistoty jako něco, co lze se skřípěním zubů skousnout. Problém je, že generálové se chovají jako slon v porcelánu. Dávají najevo, že země má jen dvě možnosti: buď dozor armády, nebo anarchii. A podle toho, co dělají a jak to provádějí těžkopádně, to vypadá, jako by se snažili, aby situace k anarchii dospěla co nejdříve.
Druhé revoluční kolo je totiž mnohem násilnější, což je varování pro zítřek. Počet mrtvých není tak vysoký jako tehdy, ale víc to připomíná občanskou miniválku. Zatímco dříve byli demonstranti na náměstí a čelili útokům policie. Teď útočí sami. Zvolili jinou taktiku. Drží přístupové cesty k náměstí, hlavně ulici, která vede k ministerstvu vnitra. Když vojáci jmenovali nového premiéra, demonstranti se přesunuli před jeho úřad a zabránili mu, aby tam vstoupil. Už se i vyzbrojili. A nejsou to jen kameny, mají i Molotovovy koktejly.
Ozbrojené složky se chovají podobně. Ačkoliv armáda i policie tvrdí, že se ničeho nedopouštějí, na demonstranty létají granáty se slzným plynem, zraňují (i zabíjejí) je gumové projektily – a zřejmě i nějaké kovové. Ale taky to může být teprve rozcvička.
Vysoká cena
Každý špás něco stojí a revoluční rok pouští Egyptu pěkně žilou. Čísla jsou docela strašidelná. Podle Mezinárodního měnového fondu poroste letos egyptská ekonomika o jedno procento. Původní předpoklad byl něco přes pět procent. A to je průšvih, protože egyptské hospodářství musí každoročně vytvořit půl milionu nových pracovních příležitostí, aby trh mohl pojmout nově dorostlé pracovníky hledající obživu. Jenže aby ekonomika dosáhla tohoto cíle, musí růst aspoň o pět procent, což se nepodaří.
A jsou tady i jiná čísla. Egypt zřejmě bude žádat MMF o třímiliardovou půjčku. Přesně tutéž půjčku před časem Káhira odmítla, protože se jí zdála nevýhodná. Teď změna názoru ukazuje, jak moc je tahle injekce potřeba. Zahraniční investice se v podstatě zastavily, Arabové z Perského zálivu, kteří slíbili deset miliard, dodali jen část a do zbytku se jim nechce, protože se jim nelíbí, že Egypťané soudí Mubaraka. Samozřejmě se propadl cestovní ruch, dokonce o celých čtyřicet procent. To je katastrofa, protože je v něm zaměstnán každý osmý pracující obyvatel země. Egyptská libra poklesla vůči dolaru o pětinu hodnoty. Devizové rezervy klesly od začátku roku o třetinu. Kvůli klesající hodnotě libry rostou ceny.
Vzniká tak zvláštní paradox: revoluce, která byla do značné míry explozí frustrace mladých lidí bez práce a budoucnosti, tento stav ještě prohlubuje. Vláda se snaží nějak vložit polštář mezi obyvatele a špatně se vyvíjející ekonomiku, a tak štědře dotuje potraviny a energii, současně narychlo zavádí sociální programy, aby nenaháněla další vrhače kamenů do ulic. To však stojí další peníze a ekonomické lano kolem krku se z dlouhodobého hlediska ještě víc stahuje.
Podtrženo: v nynější době velkých nejistot mají Egypťané jedinou jistotu. Bude hůř. Revoluce, která měla vylepšit ekonomiku, ji zhoršila.
