Už se zdálo, že sociálnědemokratická vláda bude nakonec sklízet body za privatizaci, za to, že pohnula problémy, které roky blokovaly Klausovy vlády. Místo toho se schyluje k další ostudě a obnovení pověsti České republiky jako země nepoučitelných. Ministr financí Pavel Mertlík, který dosud poměrně úspěšně čelil plánovačským experimentům svého vládního kolegy Miroslava Grégra, kapituloval v klíčových otázkách privatizace energetiky a chemie. To, že vládní rozhodnutí jít při privatizaci expanzivní cestou Lubomíra Soudka a Václava Junka je zcela scestné, musí být jasné každému ekonomovi v zemi. Bylo jasné i lidem z ministerstva financí. Proč však vyklidili pozice a vzdali se svých názorů a profesionální cti?
Je dnes Mertlík již tak zahnán do kouta politickou kampaní kolem řešení situace v Investiční a Poštovní bance, či se Klausově ODS již podařilo rozbít jeho vnitrostranickou pozici? Objektivně vzato, Mertlík by měl nyní rezignovat. Vláda pod Grégrovým tlakem rozhodla, že má uskutečnit něco, o čem ví, že je nesmírně špatné, a co této zemi nenapravitelně ublíží. Mertlík je tím ministrem, který bude řídit vlastní proces privatizace a on ponese odpovědnost za její výsledky. On bude odpovědný za to, že až se v Unipetrolu koncentrují problémy Spolany a AliaChemu, bude to podnik přinejmenším neúvěrovatelný, spíše však zralý na bankrot. On to bude, kdo předá zahraničnímu investorovi, s největší pravděpodobností již dávno vybrané společnosti francouzské státní energetické firmě EdF, nerestrukturalizovanou českou energetiku. A ponese odpovědnost za to, že „vítězná firma inkasuje místo státu prémii za své další kroky, při nichž výhodně rozprodá přebytečný majetek ČEZ a redukuje své podíly v distribučních firmách. Pak zaujme místo jedné z několika firem operujících na liberalizovaném českém trhu s energiemi. Mertlík ví, že poslední rozhodnutí o privatizaci zpochybnilo kredibilitu této vlády a připraví zemi o miliardy korun. Přesto zůstává ve funkci a předstoupí před Poslaneckou sněmovnu s obhajobou rozpočtu. Opět se stane terčem útoků ODS, které výrazně šlápla na palec nejen zmíněným zásahem v IPB, ale i svými objektivními úspěchy při privatizaci bankovního sektoru. Je zřejmé, že stále rostoucímu tlaku bude čelit sám. Přitom již nyní dělá chyby a není schopen uhlídat vše, co by uhlídat měl. Případ privatizace Železnobrodského skla, o němž referujeme na jiném místě tohoto čísla, je toho příkladem.
Je docela dobře možné, že brzy ztratí i kontrolu nad Fondem národního majetku, kde čelí dalšímu razantnímu útoku spojených sil Miroslava Grégra a ODS. Mertlíkův člověk Jiří Havel v čele výkonného výboru je na mušce těchto lidí již několik týdnů a zdá se, že ani nadále to nebude mít lehké.
Po pravdě řečeno, ministr financí se dostal do stejné pozice, v jaké dlouho trpěl jeho kolega, ministr spravedlnosti Otakar Motejl. Není schopen prosadit své představy a především splnit úkol, který vyplývá z jeho ministerské funkce. Měl by tudíž stejně jako Motejl dát své křeslo k dispozici. Je jasné, že premiér Zeman nechce nic slyšet o výměně na financích. Stačil skandál s Ivem Svobodou. Mertlík má však nyní poslední šanci sdělit svému šéfovi, že si musí vybrat, zda bude vláda dělat seriózní hospodářskou politiku, nebo bude hračkou v rukou lobbistických skupin stojících za ministrem průmyslu a obchodu. Pokud Mertlík tento krok neudělá, nevyhnutelně se stane na zbytek volebního období maňáskem na ruce svého sedmdesátiletého rivala a kolegy v jedné osobě. Pokud ještě předtím nebude odejit, což je poměrně bolestivější než odejít.
