Režisérka Gini Retickerová: Egyptský režim využil ženy pro rozdělení společnosti

Během arabského jara v Egyptě protestovaly ženy po boku mužů. Netrvalo ale dlouho a situace se změnila. „Muži je z demonstrací vytlačili,“ říká americká režisérka Gini Retickerová, která ve svém dokumentárním snímku Po arabském jaru ukazuje utlačování žen během egyptských protestů. „Svět vnímá jen dvě možnosti – buď vojenský režim, nebo teroristy. To je ale velmi špatný pohled,“ varuje před zjednodušeným hodnocením situace v regionu.

Váš dokumentární film Po arabském jaru začíná celkem optimisticky. Zachycuje demonstrace v Egyptě během arabského jara, do nichž se zapojují muži i ženy. Jaká byla tehdejší nálada ve společnosti?

Egypťané měli pocit, jako by se prolomila zeď strachu a vše bylo možné. Lidé se cítili propojeně, jako součást jednoho organismu. Šlo o spontánní hnutí. Lidé viděli možnost změny, konec represivního režimu. V tu chvíli nerozlišovali mezi muži, ženami, muslimy nebo křesťany. Vnímali věci, které je spojují, ne rozdělují.

Tato atmosféra ale nevydržela dlouho.

Ženy demonstrovaly týdny. Říkaly si, že jsou rovnoprávné, že se bijí i za svá práva. Muži je ale z tohoto zapojení vytlačili. A to byl podle mě začátek špatných věcí. Všechny svobodné ženy, které byly během protestů zatčeny, prošly testem panenství, což je samo o sobě naprosto bizarní koncept. Vojáci pak řekli, že žádná z nich nebyla panna, čímž je označili za prostitutky. Řekli tím, že je jedno, co se s nimi stane a jak s nimi bude zacházeno. Ženská těla a jejich anatomii začali využívat jako způsob, jak společnost rozdělovat. Říkám si, jak by se situace vyvinula, kdyby muži řekli ne. Kdyby nedovolili, aby se ženám děly tyto věci. To se do značné míry stalo v Tunisku.

Ženy za svou účast na protestech čelily vězení i dalším trestům. Lišila se jejich situace od toho, co zažívali muži?

Ženy se navíc potýkaly s odporem ze strany svých rodin. Ty je často odsuzovaly. Vnímaly to, jako by na ně přinesly hanbu. S tím se muži vypořádávat nemuseli. Jedna z žen, které ukazuji ve filmu, musela dokonce opustit svou rodinu. Pocházela z vesnice a svým příbuzným neřekla, že se do protestů zapojí. Rodina to zjistila až v okamžiku, kdy byla zatčena, zbita, mučena a sexuálně napadena. Po pěti dnech vojáci zavolali její rodině, ať si ji přijde vyzvednout. Příbuzní byli na ni velmi rozčilení, bili ji a zamkli doma. Pro ni samotnou to byl moment, kdy si řekla, že v Egyptě nedojde k revoluci, dokud se neodehraje revoluce v myslích lidí, v každé domácnosti, dokud ženy nebudou mít možnost se do společnosti zapojit.

Co vlastně bylo motivací mnohdy mladých dívek zapojit se do demonstrací? Věděly, co jim hrozí?

Ženy, se kterými jsem mluvila, o tom na počátku protestů prostě nepřemýšlely. Nemyslely na své pohlaví, ale považovaly se za občany, za rovnoprávné s muži. Jedna z dívek popsala, že musela bojovat se svou rodinou, aby mohla jít ven, poté čelila sexuálnímu obtěžování cestou na ulici i na samotné demonstraci. Říkala si ale, že to přečká, že teď je důležitá revoluce. Myslím, že ženy byly nakonec šokované z toho, jak bylo jejich pohlaví použito proti nim.

Proč se jich muži nezastali?

Samozřejmě že někteří to udělali. Ale obecně to podle mě nebrali vážně. Říkali si, že se tím budou zabývat později.

Po odstoupení prezidenta Husního Mubaraka vládl v zemi islamista Muhammad Mursí. V roce 2013 se proti němu konaly lidové protesty a armáda provedla převrat. Moci se chopil generál Abdal Fattáh Sísí. Jaká je současná situace v Egyptě?

Mursí byl velmi špatný politik. V době, kdy byl svržen, byl velmi nepopulární. Znepřátelil si různé skupiny společnosti. Zvyšovaly se ceny, byl nedostatek jídla. Takže za ním stálo pouze Muslimské bratrstvo. Sísí, který se v politice vyzná, a vojsko uměli situaci dobře využít. Nemyslím si ale, že by se za jeho vlády změnilo něco k lepšímu. Naopak. Několik týdnů poté, co Sísí získal moc, se odehrál v Káhiře masakr, při němž zahynulo během jednoho dne na tisíc lidí.

Umírněné odhady mluví o osmi stovkách, slyšela jsem i číslo dva tisíce. Svět se přitom podíval jiným směrem a nic neudělal. Vidí totiž jen dvě možnosti – buď armádu, nebo teroristy. To je ale velmi špatný pohled. Většina lidí v Egyptě i celém regionu nechce ani vojenský režim, ani fundamentální islámský stát. Lidé bojují za osobní svobody, za lepší život. Jejich hlasy jsou ale umlčovány. Egyptské ženy jsou toho příkladem.

Existuje ale naděje pro lidi, kteří chtějí jít demokratickou cestu? Zaznívají hlasy, že režim tvrdé ruky může zaručit ochranu před terorismem.

Za dobu Sísího vlády počet teroristických útoků vzrostl. Jde o starou lež, kterou vojenské režimy vždy zneužívaly. Říkaly: jsme to buď my, nebo oni. Ale to není pravda. Věřím, že represe živí odpor. Takže když lid potlačujete, tak vás jednoho dne svrhne. Zároveň jsem ale poznala, že když se zbavíte diktátora, ještě to neznamená, že přijdou dobré věci. Je potřeba mít připraven další krok. Egypťané potřebují vyvinout politické strany, pracovat na občanské společnosti.

Důležité ale také je vyprávět příběhy lidí. Pokud nevidíte, že jsou tu jednotlivci, kteří bojují za jinou cestu, získáte dojem, že jsou opravdu jen tyto dvě možnosti. A pak si řeknete, že chcete raději vojenský režim než bláznivé chlápky, kteří řežou lidem hlavy. Na druhou stranu je potřeba říct, že Egypťané žijí už několik let ve zmatcích. Přirozeně chtějí stabilitu, chtějí podnikat, vychovávat děti, chodit do školy a tak dále. To nejde, když žijete ve stálém zmatku.

Jaká je aktuální situace žen v Egyptě? Změnila se jejich role ve společnosti?

Ženská práva jsou pro mě obecně lidská práva. A pokud ta jsou v současnosti v Egyptě porušována, tak je to špatné i pro ženy. Mnoho žen čelí útlaku, ale volba mezi vojenským režimem a fundamentalisty není dobrá pro celou společnost. Myslím ale, že revoluce změnila i něco k dobrému. Ženy jsou více slyšet. Existuje například skupina dívek, která mluví o tom, že by ženy měly mít možnost si zvolit, zda budou, nebo nebudou nosit závoj. Probíhá kulturní změna. Jak jsem říkala, ta je důležitá. Můžete mít totiž zákonů, kolik chcete, ale pokud nedojde ke změně myšlení lidí, nic se nezmění. Ženy v Egyptě neseděly a nesedí doma. Jsou neskutečně silné a vždy se podílely na veřejném životě. Jsou vzdělané, pracují, v parlamentu jsou zastoupeny čtrnácti procenty. To vše je pravda stejně jako to, co jsem popisovala dříve o jejich útlaku. Společnost je plná protikladů.