Venezuela nutně potřebuje obnovit tržní hospodářství, když to nepůjde s prezidentem Madurem, bude se muset obejít bez něj.
Před dvěma lety vypukly téměř současně rozsáhlé protesty v Kyjevě i Caracasu. Zatímco ukrajinští revolucionáři se rychle dostali k moci, politická změna ve Venezuele se ubírá mnohem pomalejší cestou. Ovšem volby z 6. prosince, které vynesly opozici dvoutřetinovou většinu v parlamentu, přesouvají venezuelský vývoj na rychlou kolej.
Prezident Nicolás Maduro sice o volební noci přijal porážku, jeho vláda však vyhlásila, že se nebude řídit zákony, které vzejdou z Národního shromáždění, a už také najmenovala vlastní alternativní Shromáždění komun, které není nijak ukotvené v ústavě.
Blokování ustavujícího zasedání
Navíc Maduro využil závěrečné schůze dosluhujícího parlamentu k doplnění Nejvyššího soudu vlastními lidmi a vyzval své stoupence, aby minulý týden blokovali ustavující zasedání nově zvoleného shromáždění. Venezuela se tak stejně jako Ukrajina před dvěma lety řítí vstříc ústavní krizi. Existuje i jedna starší a zlověstnější paralela mezi Venezuelou a Ukrajinou: hladomor z roku 1933. Kvůli Stalinem nařízené kolektivizaci kulaků v roce 1932 zemřelo rok nato 3,3 milionu Ukrajinců a etnických Poláků.
Katastrofu způsobilo Stalinovo přesvědčení, že kulaci před sovětskými úřady schovávají obilí, a tak jim nechal zrekvírovat osivo, aby je donutil použít k setí údajné ukrývané zrní. Jenže žádné nebylo – a tak nebylo v roce 1933 čím osít. A Stalin výslednou potravinovou krizi svedl na spiknutí mrtvých a umírajících. Hladomor v tak úrodné zemi, jako je Ukrajina, si do té doby neuměl nikdo představit. A stejně obtížné je představit si podobnou katastrofu v zemi s největšími potvrzenými zásobami ropy. Přitom na začátku roku 2016 Venezuele právě takový scénář hrozí.
Velikán Mao
Takové lidmi způsobené průšvihy mívají čtyři součásti: represe trhu, informační blokádu, systematické perzekuce disentu a svalování viny za pohromu na oběti (což ospravedlňuje radikalizaci kroků, které problém způsobily). Ukrajina bohužel není jediným příkladem: Mao Cetungův Velký skok mezi lety 1958 a 1961 si vyžádal ještě mnohem víc obětí – odhadem 15 až 45 milionů.
Venezuelská vláda se stejně jako kdysi komunisté na Ukrajině a v Číně pokusila kolektivizovat výrobní kapacity. Po svém znovuzvolení v roce 2006 se Hugo Chávez rozhodl uspíšit „revoluci“ a znárodnil banky, telefonní operátory, cementárny, ocelárny, supermarkety a stovky dalších firem a miliony hektarů půdy. A stejně jako v případě Ukrajiny a Číny se produkce v dotčených firmách drasticky propadla.
Kromě otevřeného znárodnění zavedla vláda v Caracasu také systém, který útočil na přirozenou samoregulační schopnost volného trhu
Kromě otevřeného znárodnění zavedla vláda v Caracasu také systém, který útočil na přirozenou samoregulační schopnost volného trhu. Trh není všelék a může fungovat pouze v případě, že správně funguje stát, ale je mocnou stabilizující silou. Trh poskytuje informaci o tom, čeho se nedostává. Zisk vytváří stimuly pro reakci na informace obsažené v cenách. A kapitálové trhy přidělují zdroje ve snaze o dosažení zisku. Trhy mohou selhat a vládní politika může výsledky zlepšit; ale Chávez s Madurem stejně jako Stalin a Mao zaútočili na samotný tržní mechanismus.
Současný venezuelský systém regulace cen a směnného kurzu způsobuje chaos. Hodnota bolívaru je úředně stanovena 130krát výš, než je reálný tržní kurz. Tak výnosný není ani obchod s drogami a následky jsou zjevné. Sociálně líbivé programy se zaváděly v době, kdy rostly ceny ropy, což tlumilo jejich dopad, jelikož výpadek produkce mohl nahradit dovoz. V roce 1998, kdy byl Chávez poprvé zvolen, se cena ropy potácela kolem osmi dolarů za barel, v roce 2012 se v průměru držela kolem 104 dolarů. Ale místo toho, aby v čase hojnosti vytvářel rezervy na hubenější léta, používal Chávez vysoké ceny ropy jako zástavy pro masivní půjčky, kterými zečtyřnásobil vnější zadluženost země.
To mu v roce 2012 umožnilo utrácet, jako by cena ropy dosahovala 197 dolarů za barel. Ale nyní, když se cena surové venezuelské ropy pohybuje pod 30 dolary za barel a země si nemá možnost půjčovat na mezinárodních kapitálových trzích, klesl dovoz na zlomek úrovně z roku 2012. V plném rozsahu se projevilo dřívější zdevastování výrobních kapacit.
Odsouvání řešení
Při absenci tržního mechanismu se Venezuela přizpůsobuje nové realitě s minimem informací, zato s mnoha zvrácenými podněty, které ještě zesilují ničivý dopad na výrobu a blahobyt. V letošním roce přijde ještě drastičtější útlum dovozu. Ceny ropy totiž klesly ještě hlouběji a dovozy z let 2014 a 2015 se částečně ? nancovaly z rezerv a dalších zdrojů a také povolením soukromého importu, za nějž ovšem stát nezaplatil.
Důsledky tohoto šílenství jsou děsivé. Humanitární katastrofu může odvrátit jen rychlý zásah: obnovení tržního prostředí, sjednocení směnného kurzu, zavedení alternativního systému sociálních transferů, který by nahradil příděly, snížení státních výdajů, řádná restrukturalizace zahraničního dluhu a masivní ? nanční pomoc mezinárodního společenství.
Maduro se o nic z toho nesnaží. Veškerou svou energii a tvořivost vynakládá na udržení moci, všemi prostředky. Ale čas pomalu vypršel. Jestli se Maduro nezmění, nové Národní shromáždění jej bude muset vyměnit.
Autor je ředitel Centra pro mezinárodní rozvoj a profesor praxe hospodářského rozvoje na Fakultě státní správy Johna F. Kennedyho při Harvardově univerzitě, je bývalým venezuelským ministrem plánování
Čtěte také:
