Papež František považuje kapitalismus za prokletí nejchudších států, opak je ale pravdou. V zemích, kde je vláda kapitálu slabá, nastupuje mizerie.
Kapitalismus je v současnosti obviňován z mnoha nepravostí: chudoby, nerovnosti, nezaměstnanosti, a dokonce globálního oteplování.
Papež František nedávno v Bolívii řekl: „Tento systém je nemožné tolerovat: Zemědělci si myslí, že je netolerovatelný, dělníci si myslí, že je netolerovatelný, komunity jej shledávají netolerovatelným, lidé obecně jej shledávají netolerovatelným. Matka Země, jak by řekl svatý František, jej také shledává netolerovatelným.“
Ale jsou skutečně problémy, které rozezlily Františka, způsobené „nespoutaným kapitalismem“? Anebo jsou způsobeny překvapivým selháním kapitalismu naplnit to, co od něj bylo očekáváno?
Základní problém rozvinutého světa je, že kapitalismu se nepovedlo reorganizovat výrobu a zaměstnanost v nejchudších zemích a regionech
Měl by být pokrok v sociální spravedlnosti založen na spoutání kapitalismu, nebo na odstraňování bariér, které takové spoutání znemožňují?
Latinská Amerika, Afrika, Blízký východ a Asie dávají evidentně přednost druhé možnosti. Abychom to viděli, je dobré si připomenout, jak si Karl Marx představoval budoucnost. V jeho pojetí historická role kapitalismu spočívala v reorganizaci produkce.
To by vedlo ke konci rodinných farem, řemeslných dílen a „národu hokynářů“, jak Napoleon urážlivě označoval Brity. Všechny tyto malicherné buržoazní činnosti by byly nahrazeny obdobou současných korporací, jakými jsou Zara, Toyota, Airbus či Walmart.
Marxův omyl
Produkce by už nebyla déle vlastněna těmi, co pracují v rodinných farmách či řemeslných dílnách, ale „kapitálem“. Dělníkům by přeneseně patřilo jen jejich zaměstnání.
Odměnou by jim byla mrzká mzda. I tak by ovšem byli šťastnější než armáda nezaměstnaných. S transformací předchozích sociálních tříd do třídy pracujících, přičemž veškerou produkci by vlastnila zmenšující se skupina vlastníků „kapitálu“, by proletářská revoluce přivedla lidstvo k dokonalé spravedlnosti. „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb,“ pravil Marx.
Je zřejmé, že básník Paul Valéry měl pravdu. „Budoucnost, stejně jako všechno ostatní, už není tím, čím bývala.“ Ale z Marxovy chybné předpovědi bychom si neměli dělat legraci. Koneckonců, fyzik Niels Bohr sarkasticky poznamenal: „Předpověď je složitá, obzvlášť pokud jde o budoucnost.“
Nyní víme, že s tím, jak usychal inkoust na Komunistickém manifestu, mzdy v Evropě a Spojených státech odstartovaly růst, který trval 160 let a učinil z dělníků střední třídu s auty, hypotékami, důchody a malichernými buržoazními obavami.
Františkův omyl
Kapitalismus mohl této přeměny dosáhnout jen díky tomu, že mu reorganizace výroby umožnila bezprecedentní zvýšení produktivity. Rozdělení práce vně i uvnitř firem, které Adam Smith označil již v roce 1776 za motor růstu, umožnilo rozdělení „knowhow“ mezi jednotlivci. Znalost celku je tak větší než jednotlivých částí, což vede k vytváření sítí spolupráce a výměny.
Moderní korporace mají experty na výrobu, design, marketing, prodej, finance, účetnictví, lidské zdroje, logistiku, daně a tak dále. Moderní výroba není jen akumulací nemovitostí a vybavení vlastněná skrz Das Kapital a mechanicky obsluhovaná nahraditelnými dělníky.
V rozvinutém světě kapitalismus přeměnil téměř každého v placeného zaměstnance, ale zároveň jim pomohl z bídy a přivedl je k větší prosperitě, než si Marx dokázal vůbec představit.
To zdaleka není vše, v čem se Marx mýlil. Větším překvapením je, že kapitalistická reorganizace výroby v rozvinutém světě vyčpěla a nechala velkou část pracovní síly zcela mimo svoji kontrolu. Čísla jsou ohromující. Zatímco ve Spojených jen jeden z devíti lidí zaměstnává sám sebe, v Indii je to 19 z 20. Méně než jedna pětina dělníků v Peru je zaměstnána stejným typem soukromé společnosti, jakou měl na mysli Marx. V Mexiku je to jen jeden ze tří.
Přečtěte si rozhovor s Thomasem Pikettym o jeho knize Kapitál pro 21. století: Apoštol přiměřené nerovnosti
Míra blahobytu je v těchto zemích dokonce úzce navázána na podíl pracovní síly zaměstnané v kapitalistické výrobě. V mexickém státě Nuevo León jsou dvě třetiny dělníků zaměstnány právnickými osobami, zatímco v Chiapas jen jeden ze sedmi. Není divu, že příjem na hlavu je v Nuevo León devětkrát větší než v Chiapasu.
V Bolívii zmítané chudobou František kritizoval „mentalitu zisku za každou cenu, která nebere ohled na sociální vyloučení či destrukci životního prostředí“, spolu s „krutou a naivní důvěrou v dobro mocné ekonomické síly a posvátné práce převažujícího ekonomického systému“.
Tato charakteristika kapitalismu je ovšem zcela mimo mísu. Nejziskovější společnosti Bolívii nezneužívají. Ony tam prostě nejsou, jelikož zemi neshledávají dostatečně profitabilní. Základní problém rozvinutého světa je, že kapitalismu se nepovedlo reorganizovat výrobu a zaměstnanost v nejchudších zemích a regionech.
Papež František má pravdu, pokud jde o zaměření pozornosti na nejchudší regiony světa. Jejich mizerii ovšem nezpůsobil nespoutaný kapitalismus, ale kapitalismus, který byl spoután úplně špatně.
Autor je bývalý venezuelský ministr plánování, vyučuje na Harvardově univerzitě
Čtěte také:
Ilona Švihlíková: Největším nepřítelem kapitalismu je kapitál sám
