Paradoxon času zní: „Jen málo lidí má dostatek času, a přece má každý k dispozici veškerý čas, který existuje.“
„Kde jsem promarnil čas?“. „Nestíhám!“. „Zase přijdu pozdě.“ „Nezvládnu to včas.“ Pokud používáte i vy tyto věty, patříte mezi asi 92 procent manažerů, kteří, jak vyplynulo z mnoha studií, vypověděli, že potřebují deset až sto procent času navíc. To jsou ale jeden nebo dva pracovní dny v týdnu navíc! A tak se ptám, kde onen čas navíc vzít, máme-li každý k dispozici veškerý čas, který existuje. Čas je velice neúprosným a nepružným prvkem našeho bytí. Snad i proto byly sepsány tisíce knih a odučeny miliony hodin Time Managementu, poskytující návody a rady, jak efektivně a správně hospodařit s časem. Proč to tedy nestačí?
„Kdo připustí, aby mu proklouzl mezi prsty čas, tomu proklouzne mezi prsty i celý život.“ (A. Lakein ). Stálý problém tkví v neoddělitelnosti času od života, života od času. Lék, který nám všichni nabízejí, vychází z naučení se lepšímu hospodaření se svým časem. Co to ale znamená? Spolu s tím se ptám, zda to bude stačit k tomu, abychom ho skutečně dobře a smysluplně prožili?
Dobré hospodaření s časem by neměla být jen schopnost včas a dobře vyřizovat své pracovní úkoly, zapsané v diářích nejrůznějších typů. Tím nenavádím k nepoužívání diáře, ale znám pár lidí, kteří se stali jeho otrokem. A už vůbec to není způsob, jak získat čas. Vyhnete se časovým ztrátám, ale nedá vám to odpověď na otázku konečného využití takto získaných hodin. Hodin vašeho života.
Snažíme se ukázat, že nejde jen o správné nakládání se „svým“ časem, když řešíme pracovní či osobní úkol. V první řadě jde o to, abychom čas, který každý z nás dostal k životu, dokázali smysluplně naplnit a našli si čas žít v tom pravém slova smyslu. Chceme-li získat čas svého života za spojence, nestačí jen řídit se návody, jak si čas vhodně uspořádat, ale ze všeho nejdřív je nutné si ujasnit, co pro nás plynoucí čas znamená (F. Delivré, Buďte pány svého času, 2002 ). Dostáváme se tak na rovinu filozofickou, respektive psychologickou. Kam ve svém životě mířím, čeho chci dosáhnout, jaké jsou mé cíle, jaký je smysl mého života, co jsou mé priority? Vše nám ještě komplikuje fakt, že netušíme kolik času nám ještě zbývá….
Zkusili jste si někdy spočítat „kapitál osobního času“? V době, kdy jsme si zvykli počítat v milionech a miliardách, nás může takový zběžný modelový výpočet přinutit k zamyšlení. Vyjdeme-li z důchodového věku 60 let, z 220 pracovních (denně osm pracovních a tři volné hodiny) a 145 volných (denně 12 volných hodin) dní ročně, dojdeme k zajímavým číslům. Mnohé možná překvapí, že kapitál volného času je v tomto modelovém výpočtu vyšší než kapitál pracovního času. Přiznávám, že uvažované hodnoty denního pracovního a volného času nelze přesně aplikovat na každého. Nicméně chci zdůraznit, že „kapitál osobního času“ má podle věku hodnotu pouze několika desítek tisíců hodin! Sečteme-li kapitál pracovního a volného času a budeme-li uvažovat delší život, zjistíme, že celkový kapitál času, se kterým disponujeme, činí nanejvýš 200 000 hodin! A jak už jsem zmínil, kde vzít jistotu, že tyto hodiny máme skutečně k dispozici? Možná mohu ještě desítky let pracovat na svých plánech, přibližovat se ke splnění svých cílů a snů, ale nikdo mi nemůže zaručit, že se ze dne na den neocitnu v ohrožení života. A to nám zprostředkovává jiný pohled na čas, který máme k životu. Je třeba se naučit vychutnávat okamžiky každodenního života.
A další komplikace - nelze použít stereotypní modely. Jsme rozdílné bytosti, rozdílné osobnosti, máme odlišnou psychiku. Naštěstí moderní přístupy současné psychologie nabízejí jednoduché a účinné nástroje, umožňující brát tato individuální specifika v úvahu.
Čas si neřídíme, řídíme sami sebe v čase. Čas je spojenec, není třeba nad ním vítězit ani jím manipulovat. Lze dosáhnout uskutečnění svých plánů, a tím dospět k umění účinného a klidného využití času. Klidně a účinně řídit sebe sama v čase znamená, uvědomit si plány a cíle, které musíme nebo chceme uskutečnit. Abychom si dokázali účinně a efektivně rozvrhnou čas, ať už v rámci jednoho dne či desítek let, je nezbytné představit si sebe sama v budoucnosti, představit si žádoucí situaci ve výsledném efektu, v konečném stadiu, po dosažení vytčeného cíle. Při uskutečňování nějakého záměru se tedy pohybujeme od vytyčení cíle, přes objektivní volbu, uskutečňování plánovaného cíle až ke sladkému sklízení plodů splněné práce. Bez pevně a jasně stanovených cílů nemůžeme dosáhnout uskutečnění svých plánů v čase. Provádění našich osobních plánů v čase našeho života je o to jednodušší, že se tyto plány vpisují do našich hlubších záměrů, v nichž realizujeme svá životní přání. Na jejich základě si pak můžeme jasně stanovit priority, zmobilizovat a zacílit svou energii, a tím si i uvědomit, jak nakládat se svým časem. Máme-li být schopni stanovit si priority mezi činnostmi, musíme se rozhodnout, co budeme dělat nejdřív a smířit se s tím, že se něčeho případně vzdáme. A k tomu potřebujeme zásady, podle nichž se budeme rozhodovat. Zásady vystavěné na našich životních cílech.
