Horkým vzduchem letošního pozdního srpna poletoval nad jihovýchodním krajem Říma vrtulník; snášely se z něho miliony růžových okvětních lístků. Za zvuků případně zvolené hudby, motivů ze slavného filmu Kmotr, táhlo vrané šestispřeží černý kočár. „Dobyl jsi Řím, dobudeš i ráj,“ hlásal dole jeden z transparentů velikosti slušného megaboardu na zdi kostela sv. Jana Boska. „Král Říma,“ stálo na druhém.
Stovky lidí zastavily pouliční provoz, aby se rozloučily s mafiánským bossem Vittoriem Casamonikou. Na poslední cestu jej vypravil kněz, jenž krátce předtím odmítl tutéž službu poskytnout muži opustivšímu tento svět pomocí eutanazie. Porušilo by to křesťanské principy, odůvodnil to. Ale takový mafián, to je něco jiného.
Ten rumrajch vyvolal v Římě nevoli. Casamonica vedl organizaci vyšetřovanou v souvislosti s běžným mafiánským menu: vydíráním, vybíráním výpalného, provozováním lichvy a prostituce. „Už nikdy víc,“ hřímal druhý den Matteo Orfini, oficiální šéf italské vládnoucí Demokratické strany, „Řím nesmí být znesvěcen těmi, kdo z něho chtějí udělat dějiště Kmotra.“
Moderní mafián
Vtip je v tom, že veškerá smuteční pouliční sláva (i Praha takový pohřební monstrpodnik pamatuje z roku 2008) byla jen o málo víc než koloritem. Casamonica a jeho klan ovládali pouze malou část Říma na jeho jihovýchodě; na běh věcí v hlavním městě neměli prakticky žádný vliv.
Výpalné, drogy, prostitutky - to jsou dnes malé ryby. Skutečný moderní mafián nosí místo kožené bundy prvotřídní sako a místo příslovečné brokovnice s upilovanou hlavní mu v aktovce sedí počítač. Zisky mu neodevzdávají podřízení v igelitkách, nýbrž úředníci stisknutím tlačítka enter. Než se tahat s pasákem o každé euro, je lepší sbírat kšefty na radnici.
Pražskému čtenáři předcházející řádky neříkají mnoho nového; s jednou podstatnou výjimkou. Právě na tyhle lidi by mělo tentokrát v Římě dojít. Na začátku listopadu začal proces se zatím 46 lidmi, kteří si z krácení, šizení a manipulování městských veřejných zakázek udělali dojnou krávu.
A dojili jako vzteklí: tradiční média dosud žádné detaily nepřinesla, ale italské blogy spekulují o zmanipulovaných zakázkách v celkové výši deseti miliard eur. Pro kontext - čtrnáct miliard eur čítá celkový dluh římské radnice, jenž město na Tibeře loni málem poslal do bankrotu.
Seznam podezřelých, jejichž zatýkání proběhlo v několika vlnách od loňského prosince až do letošního léta, obsahuje nejméně čtyři velké ryby. Luca Gramazio je bývalý šéf strany Silvia Berlusconiho Forza Italia! v přilehlém kraji Lazio a měl zprostředkovávat kontakt mezi politiky, byznysmeny a mafií. Bývalý římský starosta Gianni Alemanno měl být tím, za jehož vlády korupce v Římě přibylo v řádu násobků.
Salvatore Buzzi, kdysi odsouzený jako nájemný vrah, stál v čele Družstva 29. června, jež přes status neziskové organizace vyhrávalo obrovské stavební zakázky. A konečně sedmašedesátiletý Massimo Carminati, někdejší člen nejméně dvou známých neofašistických gangů, jenž v roce 1981 přišel o oko v přestřelce s policií, měl celému podniku šéfovat.
Péče o uprchlíky
Fungování Mafia Capitale (MC), jak toto uskupení nazvala italská média, je v konzervativní Itálii svého druhu novinkou. Zdroj je jasný: uplácení úředníků za udílení zakázek ve stavebnictví, svozu odpadků, ale třeba také péče o uprchlíky, jejíž finanční stránka je zřejmě obtížně monitorovatelná.
„Myslíš, že nevím, co dělám? Starat se o uprchlíky je výnosnější než obchod s kokainem,“ chlubil se Buzzi v telefonickém rozhovoru s kolegou. Naneštěstí pro něho policie hovor odposlechla, nahrála a chce jej použít jako jeden z důkazů v procesu.
Jednotlivé skupiny - jinak obvykle krutě znepřátelené - spolu dokonce spolupracují a mají v Mafii Capitale své zastoupení, jako by pro práci na opravdu tučných soustech vytvářely jakýsi all-star team.
Nová je i struktura. Na rozdíl od tradičních zločineckých společenství, jako jsou Camorra v Neapoli nebo Cosa Nostra na Sicílii, není Mafia Capitale založena na žádném rodinném klanu; je to společenství otevřenější (politologové mohou s nadšením mluvit o demokratizaci mafianismu).
Jednotlivé skupiny - jinak obvykle krutě znepřátelené - spolu v jejím rámci dokonce spolupracují a mají v MC své zastoupení, jako by pro práci na opravdu tučných soustech vytvářely jakýsi all-star team. Zahájení procesu však neznamená, že s mafií či obyčejným úplatkářstvím v Římě je konec.
Naopak, jeho okolnosti nasvědčují tomu, že ve hře je více, než dosud víme. Tak například římský starosta Ignazio Marino, jenž se osobně o vyšetřování Mafie Capitale zasazoval, musel na přelomu října a listopadu rezignovat. Důvod je až legrační: na služební cestě do New Yorku si zašel na večeři a zaplatil kreditní kartou určenou pro státní výdaje.
Když se ho na to novináři ptali, zalhal Marino, že to byla pracovní večeře s kýmsi z OSN. Obratem se objevil příslušný newyorský restauratér a ochotně potvrdil, že se starostou večeřela jeho manželka. Marino nejprve zaplatil všechny sporné výdaje (celkem asi 20 tisíc eur) a poté rezignoval.
O tři dny později rezignaci zase stáhl - legislativa takový krok bůhvíproč umožňuje po dobu tří týdnů - v očekávání, že jej podpoří vlivný kolega z vládnoucí Demokratické strany, premiér Matteo Renzi. Bylo by to logické: předseda vlády starostovi loni pomohl odvrátit bankrot a Marino měl nyní na kontě alespoň dílčí úspěch v boji s organizovanou korupcí. Od Renziho však namísto podpory do médií zaznělo, že Marino je špatný manažer a měl by odejít.
Političtí podnikatelé
Je možné, že Marino skutečně manažersky na římskou scénu nestačil; že měl dobré úmysly, ale také pramalé zkušenosti. Že mu v čele hlavního města byla na obtíž jistá dávka politické naivity (i takové případy z Česka známe). Nebo je také možné, že prostě šlápl na kuří oko někomu, komu na něj šlápnout neměl. A také je možné, že to je jedno a totéž.
I přes takové přetrvávající nejasnosti může mít osud římských mafiánů pro čtenáře z nejednoho světového velkoměsta inspirační hodnotu. Při porovnávání je důležité mít na paměti, že v Itálii - zemi, která nikdy nedala zapomenout, proč obohatila slovníky mnoha jazyků o slovo „mafie“ - se o těchto lidech mluví jako o zločincích. Jinde, obvykle v zemích, jejichž elity neznají mechanismus, jímž odlišit špinavé peníze od čistých, se jim říká například politický podnikatel.
| Řím a jeho trable v číslech |
|---|
| 3 roky ekonomické recese prožívá Řím s celou Itálií, nejhorší období od let těsně po druhé světové válce. |
| 25 minut museli v letošním parném létě čekat cestující na příjezd vlakové soupravy metra, jehož zaměstnanci stávkovali. |
| 27. místo z 28 evropských metropolí v přehledu Evropské komise stran „kvality života“ -poslední byly Atény, což z Říma činí nejhorší latinkou píšící evropské hlavní město. |
| 28. místo z 28 evropských metropolí v přehledu Evropské komise stran efektivity služeb veřejnosti. |
| 30 velkých kontraktů na veřejné zakázky přidělených za dva roky vlády starosty Ignazia Marina nařídil soud zrušit a vypsat na ně nová výběrová řízení. |
| 40 procent letů muselo být letos v létě po čtvrt roku každý den zrušeno po požáru jednoho ze tří terminálů mezinárodního letiště Fiumicino. |
| 46 lidí bylo na začátku listopadu obviněno z rozkrádání veřejných městských zakázek. |
| 100 lidí bylo v téže kauze dosud zatčeno. |
| 730 hodin odpracuje průměrně řidič římského metra za rok; například v Miláně to je 1200 hodin. |
| 2,8 milionu obyvatel má Řím. |
| 10,61 milionu lidí navštívilo město v roce 2014 (v roce 2013 to bylo 11,1 milionu). |
| 25 milionů návštěvníků očekává Řím v roce 2016, jejž papež František vyhlásil mimořádným Svatým rokem. |
Čtěte také:
