Č i s t é r u c e p o i t a l s k u
Po třech letech nudného a pomalého soudního procesu se na konci ledna uzavřel poslední z prvotních případů italských „čistých rukou - korupční kauza energetického koncernu ENEL. Nový rozsudek si odnesl i nejprominentnější politik zapletený do korupčních skandálů, socialistický expremiér Bettino Craxi.
Udělování zakázek státního energetického koncernu ENEL a dalších státních podniků soukromým firmám bylo zejména v 80. letech v Itálii běžně podmiňováno úplatky politickým stranám, které byly tou dobou u moci. Snaha o dezinfekci rukou politiků, poprvé právě v Itálii nazvaná čisté ruce, vybujela do inkvizitorského tažení soudců proti politickým praktikám panujícím v zemi po celé poválečné období.
Častými subjekty vyšetřování byli a stále jsou šéfové velkých firem, zástupci regionálních vlád a zejména čelní politici. Mezi nimi je často zmiňován bývalý socialistický (Partito socialista italiano - PSI) premiér Bettino Craxi, který nyní může žít na svobodě, avšak pouze ve svém tuniském exilovém sídle, kam se uchýlil původně „ze zdravotních důvodů . Craxi figuroval i v kauze ENEL.
Mnoho obžalovaných, málo odsouzených
V úplatkářské aféře, točící se kolem energetického státního kolosu ENEL, bylo nejprve obžalováno 166 lidí, později se jejich počet snížil až na „pouhých 39. Odsouzeno bylo nakonec 21 osob. Mezi nimi vedle veteránů Craxiho a bývalého komunistického (Partito comunista italiano - PCI) poslance Citaristiho také dva další politici z komunistického uskupení Quercia (Dub). Společně byli obžalováni z korupce a nezákonného financování s cílem získat 1,2 milionu marek od skupiny Ferruzzi, jež se přesunuly na již notoricky známé konto PCI s názvem Gabbietta. Zajímavé je, že spolu s nimi nebyl odsouzen i předseda strany. Jen díky jejich vytáčkám a zakrývacím manévrům nebylo možné dokázat, pro koho byly peníze skutečně určeny.
Tresty jsou přísnější než návrhy obžaloby a pod tři roky se hlavní záporní hrdinové nevejdou. Nicméně rozsudek přichází v době, kdy jsou delikty čtyř z odsouzených promlčeny. Mezi odsouzenými je bývalý ředitel kolosu ENEL - Franco Viezzoli - kterému soudce vyměřil čtyři a půl roku. I když sám z úplatku neviděl ani liru, byl „garantem systému .
Ředitelů a šéfů různých podniků v tomto případě figurovalo vskutku požehnaně. Namátkou exprezidenti státního koncernu IRI a společnosti Gemina, bývalí socialističtí poslanci a poslanci křesťanské demokracie. Naopak ministři té doby - socialista Francesco Forte a republikán Giorgio La Malfa - byli spolu s dalšími osmi obžalovanými zproštěni viny.
Italští komentátoři upozorňují na „jemné zacházení soudního tribunálu s expremiérem Craxim a dvěma „loutkovými majiteli jeho zahraničních účtů. Craxi si po ukončení procesu přičítá za korupci a nelegální financování partaje jen pět let a pět měsíců a uvedení dva spolupachatelé zhruba po čtyřech letech. Craxi přesto okamžitě faxem z Tuniska protestuje: „Brutální perzekuce mé osoby pokračuje! …Opět jsem odsouzen nespravedlivě a absurdně! Kvůli této zvláštní spravedlnosti bych měl strávit zbytek života ve vyhnanství, vinen pouze tím, že jsem byl tajemníkem socialistické strany! Protestuje, že když nenachází spravedlnost v rodné Itálii, bude se muset obrátit na spravedlnost evropskou, tedy EU.
Bettino Craxi (64) stál v čele socialistické strany od roku 1976. V letech 1983 až 1987 vedl italskou koaliční vládu za účasti pravice. Po svém útěku z Itálie v roce 1994 byl odsouzen v řadě korupčních procesů k souhrnnému trestu odnětí svobody na 27 a půl roku. Právní platnost však zatím nabyl jen jediný verdikt, v ostatních případech došlo k obnovení procesu. Ze své vily v tuniském Hammametu, kde si léčí těžkou cukrovku, komentuje politické dění v Itálii, poskytuje exkluzivní rozhovory o minulosti své strany a hlavně popírá svou vinu v korupčních aférách. Členové jeho strany za ním dojíždějí a někdy pořádají hromadné zájezdy, z nichž pak televize přináší zpravodajství o členkách strany, které se slzami v očích litují vůdce, jenž se nemůže vrátit do Itálie.
Studená protikorupční sprcha
Celá akce čisté ruce začala v Itálii v únoru 1992 zatčením Maria Chiesy, jednoho z čelných politiků PSI v Miláně a ředitele jedné z nejstarších městských charitativních institucí. Od něj vedly nitky ke státním institucím a politickým stranám a vynes-ly na světlo skutečnosti do té doby veřejně pouze tušené. Nejskloňovanějším slovem italštiny se v tu dobu stala „tangenta , kulantně řečeno druh daně, kterou platily podniky politikům za přístup ke státním zakázkám a za další vymoženosti. Ročně tak putovalo k politickým stranám v přepočtu okolo dvou miliard korun. Tyto peníze sloužily k financování stran, jejich struktur i soukromému obohacování.
Vyšetřování zkompromitovala politické strany, které se v Itálii držely na vládnoucích pozicích po dlouhých 40 let - především křesťanskou demokracii (DC), socialisty (PSI) a dokonce i komunisty (PCI), ti však ve vládě během studené války nikdy neměli přímé zastoupení. Jen za první rok bylo obviněno 935 osob. Ztráta legitimity systému vedla v konečném důsledku k rozpadu politických stran a ke vzniku nových s apolitickými názvy typu Olivovník. Na druhou stranu posílila moc prokurátorů a prezidenta a stimulovala reformu volebního systému z proporčního blíže k většinovému.
Kromě tangent je italský systém tehdejší doby před mytím rukou spojován rovněž s klientelismem, který živily stranické spolky s cílem udržet si své stranické aparáty a platící zákazníky i za cenu použití státních prostředků. Netřeba ani připomínat v tu dobu stále rostoucí deficity veřejných rozpočtů a rok od roku i státní dluh až nad 120 procent hrubého domácího produktu. V roce 1992, kdy se rozjela vyšetřování v masivní formě, se navíc Itálie vzdálila od silného jádra EU svým vystoupením liry ze systému směnných kursů ERM, kam se vrátila o čtyři roky později.
Průběh vyšetřování byl vždy provázen mnoha skandály, ale i nešťastnými sebevraždami podnikatelů a dalších osob, které se octli na „černé listině soudce Antonia Di Pietra. Nakonec i on sám čelil obvinění z toho, že věděl o některých případech lidí, které znal a nešetřil je důkladně, a proto musel přihlížet domovním prohlídkám ve svém bytě. Přesto se však pro celou Itálii stal pojmem a v italských rodinách zaujaly jeho fotky místo vedle svatých obrázků. Svého postavení využil nakonec politicky. V roce 1994 svlékl soudcovský talár a bez vysvětlení odešel z funkce státního zástupce. O dva roky později byl zvolen ministrem veřejných prací. Po šesti měsících však odstoupil, když začaly sílit hlasy obviňující jej z vydírání. Nedávno byl v doplňkových volbách zvolen do senátu a založil vlastní hnutí s názvem Itálie hodnot. S tím se hodlá prosadit v červnových volbách do Evropského parlamentu, které ukážou lépe než výzkum veřejného mínění, jakou politickou moc si svým soudcovským vystupováním uhlazený „Tonino získal.
Zatímco pozice zástupců spravedlnosti sílila, veřejnost začala být politickou scénou a politickými šachy unavená. Nic nebylo jako dřív, strany se rozpadly, změnily tváře a dřívější frakce dostaly jména nových stran. Vlády však byly stejně nestabilní a jména ministrů si málokdo pamatoval. Je tedy otázkou, zda akce splnila svůj účel při čištění politických nekalých finančních praktik a zda pouze nedošlo k výměně figurek na stejném poli. Vyšetřování se však odrazila i v legislativě a v mnoha oborech lidské činnosti. Různé protikorupční organizace se snaží prosadit do zákona určitý protikorupční modul, který by dostal každý podnikatel při založení firmy a jehož neplnění by bylo postižitelné. Jak je zřejmé, toto, jedno z mnoha, řešení by mohlo mít vliv na celý systém. Na systém prorostlý úplatky, které se staly normou, totiž může platit pouze vymahatelná plošná dezinfekce.
Jeden za mřížemi = všichni čistí
Akce čisté ruce měla být „příkladem sebe-očišťující síly demokracie . „Stala se z ní však politická a morální tragédie, která nejenže nepřivedla, ale naopak vůbec potlačila předpoklady eventuální sebeočisty italské demokracie. Šlo o pokus vyskočit z politického systému, kterého byli Italové 40 let součástí, a tvářit se, že je to problém trestní, a ne politický a především problém typu demokracie, prohlásil na toto téma vloni sociolog, žijící v Itálii, Václav Bělohradský.
„Typ korupce, kterou akce čisté ruce potírá, se často nazývá corruzione ambientale, tedy korupce patřící k prostředí. Pokud se chce kdo přizpůsobit prostředí, pak ji musí přijmout, říká Bělohradský a dodává, „akce čisté ruce je pokus vymést jako smetí 40 let italské demokracie, v té své tělesnosti a historičnosti tak, jak se italská demokracie skutečně realizovala po 40 let. Akce skutečně ono rádoby historické smetí vymetla a prstem označila pár politiků za zločince. V tom tkví snad nejhorší aspekt akce čisté ruce. To, že obecný fenomén se řešil jakousi rituální obětí několika lidí. O obětech, dokonce ve smyslu decimace hovoří i známý italský komentátor Sergio Romano, který by vyšetřování nahradil amnestií a legislativními úpravami.
