Ve svém prvním inauguračním projevu, v době nejhlubší velké hospodářské krize, řekl prezident USA Franklin Delano Roosevelt Američanům, že „jediné, čeho se musíme bát, je náš vlastní strach“. V odvolání na knihu Exodus dále pokračoval, že „nejsme zasaženi morem kobylek“. Nic hmatatelného krizi nezpůsobovalo; problém března 1933 byl v myslích lidí.
To samé by se dalo říci i dnes, sedm let po globální finanční krizi roku 2008, o mnoha přetrvávajících slabých místech světové ekonomiky. Strach způsobuje, že jednotlivci méně utrácejí a firmy zadržují investice; výsledkem je, že ekonomika slábne, což potvrzuje jejich strach a vede je k ještě většímu omezení výdajů. Pokles se prohlubuje a nastává začarovaný kruh zoufalství. Ačkoli finanční krize roku 2008 pominula, zůstáváme uvězněni v emočním kruhu, který krize započala.
Je to trochu jako tréma. Setrvání v pocitu úzkosti z výkonu může způsobit váhání anebo ztrátu inspirace. A když se strach přetváří ve fakt, úzkost se zhoršuje – a stejně tak výkon. Jakmile takový cyklus začne, může být velice obtížné ho zastavit.
Sebenaplňující se proroctví
Podle Ngramu od Googlu to bylo někdy na konci 30. let, kdy se začal objevovat termín „zpětnovazební smyčka“, obvykle ve vztahu k elektronice. Když postavíme mikrofon před reproduktor, nakonec začne rušení způsobovat nepříjemné kvílení, jak zvuk krouží mezi reproduktorem a mikrofonem, stále dokola. V roce 1948 popularizoval známý sociolog Robert K. Merton frázi „sebenaplňující proroctví“ v eseji se stejným názvem. Mertonovým hlavním příkladem byla velká hospodářská krize.
Vzpomínka na velkou hospodářskou krizi však dnes již skomírá a mnoho lidí si pravděpodobně ani nedokáže představit, že by se něco takového mohlo stát. Samozřejmě si myslí, že slabost ekonomiky musí být způsobena něčím hmatatelnějším než zpětnou vazbou. Ale tak tomu není a nejjasnějším důkazem pro to je, že investice nerostou, navzdory nejnižším možným úrokovým sazbám. Ve skutečnosti reálné (očištěné o inflaci) úrokové sazby oscilují okolo nuly ve většině světa a činily tak více než pět let. To platí především pro vládní půjčky, ale i úrokové sazby pro podniky jsou na rekordně nízké úrovni.
Vlády musejí v podstatě stimulovat lidskou představivost
Za těchto okolností by vlády, které zvažují například stavbu nové dálnice, měly tuto situaci považovat za ideální dobu pro takový krok. Pokud bude dálnice stát jednu miliardu dolarů, vydrží neurčitě dlouho při běžných opravách a údržbě a přinese plánovaný čistý roční výnos společnosti 20 milionů dolarů, tak ji dlouhodobá reálná úroková sazba tři procenta učiní nerealizovatelnou: úrokové náklady by překročily přínos. Ale kdyby dlouhodobá reálná úroková sazba byla jedno procento, vláda by si peníze měla půjčit a měla by stavět. To je prostě rozumné investování. Naše potřeba lepších dálnic se snížit nemohla.
Naopak, vzhledem k populačnímu růstu se potřeba investic mohla stát jedině zřetelnější. Proč se tedy neženeme do rozmachu stavění dálnic? Malá chuť lidí do ekonomického rizika možná není důsledkem čistého strachu, přinejmenším ne ve smyslu úzkosti, jako je například tréma. Může vycházet z vnímání, že se bojí ostatní nebo že je něco nevysvětlitelně špatně s obchodním prostředím, případně z nedostatku inspirace.
Výdaje na Interstate
Stojí za to si připomenout, že USA zažily svůj největší ekonomický růst od roku 1929 v 50. a 60. letech, v době vysokých vládních výdajů na Interstate Highway. Na systém, který byl spuštěn v roce 1956. Po jeho dokončení mohl člověk přejet celou zemi a dosáhnout komerčních uzlů po vysokorychlostních silnicích rychlostí 120 km/h.
Možná, že byl národní systém dálnic pro lidi více inspirující než věci, které zkoušel Roosevelt jako stimulaci USA za velké hospodářské krize. Například v jeho „civilních ochranných sborech“ byli zařazeni mladí muži s cílem čistit přírodu a sázet stromy.
Revoluční věci
Oproti tomu relativní síla dnešní americké ekonomiky možná odráží některé jasně viditelné inspirativní faktory nedávné doby. Břidlicová revoluce, běžně vnímaná jako pocházející z USA, pomohla snížit ceny energií a odstranila závislost Ameriky na cizí ropě. Stejně tak většina rychlého rozvoje posledních let v oblasti komunikací odráží inovace – například hardware a software pro tablety a chytré telefony, které vznikly ve Spojených státech.
Vyšší vládní výdaje mohou více stimulovat ekonomiku za předpokladu, že vyvolají podobnou úroveň inspirace jako v případě národního systému dálnic. Není pravda, že vlády nejsou schopny ve své podstatě stimulovat lidskou představivost. Situace si nežádá malé záplaty, ale něco velkého a revolučního.
Vládou financované vesmírné mise měly na celém světě silně inspirativní vliv. Samozřejmě, byli to vědci, a ne vládní byrokraté, kdo zde byli nositeli tématu. Nicméně takovéto programy, ať již financovány veřejně, či nikoli, mají transformační vliv na psychiku. Lidé v nich vidí vizi lepší budoucnosti. A s inspirací přichází pokles strachu, který je nyní, stejně jako za Roosevelta, hlavní překážkou ekonomického pokroku.
Autor je laureát Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2013, je profesorem ekonomie na Yale University a spolutvůrce CaseShiller indexu o cenách bydlení v USA. Právě vyšla třetí edice jeho knihy Irrational Exuberance, s novou kapitolou o trhu s dluhopisy
Čtěte také:
MMF: Světová ekonomika zrychlí, pak přijdou horší časy
