Robert O. Paxton: Vrací se fašismus?

Pro Islámský stát, Donalda Trumpa, Národní frontu či Tea Party se hodí řada označení, ale „fašisté“ to skutečně nejsou.

Jedním z nejrozšířenějších a nejúdernějších politických nálepek roku 2015 se stal „fašismus“. Jistěže, pokušení škatulkovat razítkem fašismu je téměř neodolatelné, střetáme-­li se s jazykem a chováním, které na povrchu připomínají mluvu a vystupování Hitlera a Mussoliniho.

Aktuálně se jím označují případy tak nesourodé jako Donald Trump, americké hnutí Tea Party, francouzská Národní fronta a radikální islamističtí atentátníci. Přestože je však lákadlo „fašistického“ puncu pro tyto aktéry pochopitelné, měli bychom se mu bránit.

V době svého vzniku ve 20. letech 20. století (nejprve v Itálii, poté v Německu) byl fašismus násilnou reakcí vedenou proti domněle přebujelému individualismu. Mussolini a Hitler prohlašovali, že Itálie je vysmívána a Německo bylo poraženo v první světové válce, protože demokracie a individualismus podlomily jejich národní jednotu a vůli.

Právě proto tito dva vůdci své následovníky oblékli do uniforem a pokusili se podrobit pevné kázni jejich myšlenky i činy. Jakmile se dostali k moci, snažili se rozšířit diktaturu do všech oblastí života. Za Mussoliniho byl dokonce i sport organizován a kontrolován státní agenturou nazvanou il Dopolavoro.

Fašisté se prezentovali (a získávali podporu elit) jako jediná účinná hráz proti jinému politickému hnutí, které po první světové válce rychle sílilo: komunismus.

Proti mezinárodnímu socialismu fašisté stavěli socialismus národní, a ač likvidovali socialistické strany a zakazovali nezávislé odborové svazy, ani na okamžik nezpochybňovali povinnost státu poskytovat sociální péči (z níž byli samozřejmě vyloučeni vnitřní nepřátelé jako Židé).

Něco úplně jiného

Může se zdát, že hnutí, které si říká Islámský stát, celkem přesně této šabloně odpovídá. Vůle a osobní identita jeho stoupenců se podřizují hnutí až k nejzazšímu popření sebe sama: sebevraždě. Jsou tu ale také zásadní odlišnosti.

Islámský stát není ani tak stát, jako spíš rádoby chalífát oddaný nadřazenosti náboženství způsobem, který rozřezává stávající národní státy, ba dokonce je ohrožuje. Ústřední autorita zůstává nezřetelná a politické strategie a akční iniciativy jsou roztříštěny mezi místní buňky, aniž by potřebovaly geograficky jednotné jádro.

Fašisté byli nacionalisté, zakořenění v národních státech a oddaní jejich upevňování a povznášení. Fašističtí vůdci a režimy dělali vše pro to, aby náboženství podrobili záměrům státu. U Islámského státu lze rozeznat nanejvýš určitý poddruh náboženského totalitarismu, leč podstatně odlišný od klasických centralizovaných sekulárních diktatur a idealizovaných vůdců fašismu.

Hnutí Tea Party má k fašistickým snahám o zdokonalování státu nejdále. S jeho odporem ke všem podobám veřejné autority a jeho rozlíceným odmítáním všech povinností vůči druhým je přesnější označit jej za krajně pravicový anarchismus. Je to šílící individualismus, popření všech povinností plynoucích ze sounáležitosti, naprostý opak fašistického apelu na povinnosti vůči společenství na úkor autonomie jednotlivce.

Národní fronta má pochopitelně kořeny ve vichistické Francii a její zakladatel Jean­ Marie Le Pen dlouho vyjadřoval pohrdání francouzskou republikánskou tradicí. Jenže její relativní úspěchy, které se dnes dostavují pod vedením Le Penovy dcery Marine, vycházejí přinejmenším zčásti z úsilí strany distancovat se od své minulosti, kdy se účastnila pouličních bojů a popírala holocaust.

Lhostejný xenofob

Donald Trump je úplně zvláštní případ. Na povrchu se zdá, že si pro svou prezidentskou kampaň vypůjčil řadu fašistických témat: xenofobii, rasové předsudky, strach ze slabosti a úpadku národa, bojovnost v zahraniční politice, ochotu pozastavit vládu práva ve snaze vypořádat se s údajnými naléhavými hrozbami. Na Mussoliniho a Hitlera upomíná i jeho panovačný tón, umění ovládat davy a dovednost, s níž využívá nejnovějších komunikačních technologií.

Přesto jsou tyto rysy od fašistických témat a stylů nanejvýš odvozeny; stěžejní ideologická podstata se úplně liší, přičemž požitky vyplývající z bohatství hrají větší úlohu, než fašistické režimy obecně připouštěly.

Trumpův příklon k těmto tématům a stylům je se vší pravděpodobností věcí taktické vychytralosti – rozhodl se tak bez hlubších úvah o jejich nechutných dějinách. Trump je zjevně imunní vůči ozvěnám, jež jeho slova a řečnický styl evokují, což sotva překvapí u člověka zřetelně obrněného vůči důsledkům všech ostatních urážek, které chrlí.

Je zlé, že se nám pro tyto nechutné osoby a hnutí doposud nepodařilo vytvořit jiné označení s toxickou silou fašismu. Budeme se muset spokojit s obyčejnějšími slovy: náboženský fanatismus u Islámského státu, reakční anarchismus u Tea Party a nezkrotná demagogie ve jménu oligarchie u Donalda Trumpa.

Existují dnes okrajová hnutí, například Árijské národy ve Spojených státech a Zlatý úsvit v Řecku, která otevřeně čerpají z nacistické symboliky a uchylují se k fyzickému násilí. Pojem „fašismus“ raději přenechme jim.

Robert O. Paxton je emeritní profesor historie na Kolumbijské univerzitě, je autorem knih Anatomie fašismu a dále Vichy France (Vichistická Francie) s podtitulem Stará garda a nový řád, 1940–1944, Parades and Politics at Vichy (Přehlídky a politika ve Vichy) a Vichy France and the Jews (Vichistická Francie a Židé)

Čtěte také:

FT: Le Penová? Francie potřebuje lepší cestu k sesazení vládnoucí garnitury

Analýza proslovů Donalda Trumpa: „Jsme hlupáci, kterým vládnou hlupáci“