Regulace bude vždy poplatná době a kontextu a regulátoři musejí reagovat na nálady veřejnosti. Potřeba regulace vyplývá z toho, jak veřejnost vnímá poslední krizi, a toto vnímání velmi silně ovlivňují měnící se lidové narativy.
Co tím lidé myslí, když generály kritizují za to, že „bojují minulou válku“? Nejde o to, že by si generálové mysleli, že budou proti sobě mít na stejných bojištích stejné systémy zbraní. Samozřejmě vědí, že to je nesmysl; omyl, kterého se dopouštějí, je méně očividný. Generálové prostě někdy těm novým bojištím a zbraním moc pomalu přizpůsobují své plány a munici. A navíc občas předpokládají, že psychologické rozpoložení veřejnosti, narativy, které ovlivní morálku - bez nichž nikdy nemohou dosáhnout vítězství - jsou stále stejné jako za minulé války.
Totéž platí pro regulátory, jejichž úkolem je zabraňovat finančním krizím. Ze stejných důvodů mohou příliš pomalu reagovat na nové situace. Obvykle se jen pomalu přizpůsobují měnícímu se psychologickému rozpoložení veřejnosti. Potřeba regulace vyplývá z toho, jak veřejnost vnímá poslední krizi, a toto vnímání - jak s Georgem Akerlofem argumentujeme v knize živočišné pudy - velmi silně ovlivňují měnící se lidové narativy.
Lepší, ale ne dost
Poslední zprávy Rady pro finanční stabilitu (FSB) v Basileji signalizují zásadní zlepšení finanční regulace ve 24 největších světových ekonomikách. Přesto není situace nijak povzbudivá. Ani požadavky na kapitálovou přiměřenost podle Basel III nemusejí být dostatečné. A v mnoha dalších regulatorních oblastech žádné zářné změny nenastaly.
Podívejme se například na regulaci fondů peněžního trhu, kterou podle FSB od roku 2008 zavedlo jen minimum zemí. Fondy peněžního trhu slouží jako alternativa k bankám, pokud chcete někam uložit peníze, nabízejí poněkud vyšší úrokové sazby, ovšem bez pojištění, které chrání vklady v mnoha zemích. Investoři z nich mohou peníze vybrat kdykoli stejně jako z běžných bankových účtů. A stejně jako bankovní účty se tyto fondy mohou stát terčem pro rozsáhlý „run“, pokud se velké množství lidí rozhodne vybrat své prostředky.
Šestnáctého září 2008, pár dní po runu na americkou banku Washington Mutual a den po bankrotu Lehman Brothers, se dostal do vážných potíží také velký americký fond peněžního trhu Reserve Primary Fund, který ve velkém investoval právě do dluhopisů Lehman Brothers. Hodnota aktiv fondu klesla pod částku, kterou dlužil investorům, a zdálo se, že každou chvíli vypukne run. Šířící se paniku, která mohla způsobit řetězovou reakci a položit i další velké fondy, zastavila až federální vláda, když se počínaje 19. zářím 2008 na jeden rok zaručila za veškeré vklady v takových fondech.
Důvodem, proč tento run vyvolal takové obavy, že americká vláda přistoupila k bezprecedentní pomoci, jsou doprovodné narativy. Ostatně situace Reserve Primary Fundu nebyla až tak kritická - nepřišel o všechno. Pouze takzvaně „prolomil dolar“, což znamená, že nemohl vyplatit celý dolar z každého dolaru, který měl v účetnictví - mohl ovšem zaplatit 0,97 dolaru. Tak proč hned krize? Koneckonců drobní střadatelé mnohdy přijdou o víc, když jim úspory ohlodá nečekaná inflace (pojištěna je jen nominální hodnota vkladů). Ale o tomhle se nemluvilo, protože pod vlivem dlouhodobé stability cen Američané na inflaci prakticky zapomněli.
Nezapomenutelná krize
Na co nezapomněli, byla velká hospodářská krize ze 30. let minulého století, přestože většina dnešních Američanů nebyla tehdy ani naživu. V roce 2008 se všude pořád dokola mluvilo o velké hospodářské krizi, připomínaly se všechny ty barvité příběhy o finanční panice a davech rozzuřených lidí před zavřenými bankami. Navíc důvěryhodné instituce znovu a znovu tvrdily, že taková krize je dávnou minulostí a už se nikdy nebude opakovat. Ve zlostné atmosféře roku 2008 potom reakce veřejnosti na relativně malou událost nabobtnala do ohromujících proporcí.
Trvalo tak téměř šest let, než americká Komise pro cenné papíry snížila zranitelnost fondů peněžního trhu. Podařilo se to až v roce 2014, odkdy se fondy řídí podle „plovoucího NAV“ (čistého jmění) - to znamená, že fondy peněžního trhu už neslibují vyplacení dolaru z každého investovaného dolaru. Místo toho vyplatí investorovi jeho podíl z čistého jmění. To investory fondu nepojišťuje proti případným ztrátám, ale šikovně to odvrací nebezpečí runů, protože náhlé výběry několika investorů nepoškodí hodnotu vkladů ostatních, kteří prostředky nevybrali.
Mezinárodní regulatorní rámec se od roku 2008 podstatně zlepšil, ale žádné změny nemohou předjímat veškeré změny v chování lidí. Regulátoři mohli zavést plovoucí NAV už před desítkami let - neudělali to, protože nečekali vývoj, který by fondy peněžního trhu tak destabilizoval. Nemůžeme po regulačních orgánech chtít, aby předvídaly náhlý zájem veřejnosti o nově objevené riziko runů na nebankovní finanční společnosti.
Dokud budeme mít ekonomický systém, který vytváří růst tím, že odměňuje nadané hráče a investory, budeme riskovat, že negativní hlasy a příběhy náhle a dočasně pozitivní vývoj zadusí. Regulátoři musejí vyvažovat rizika struktur, které jsou ze své podstaty destabilizující, jako byly fondy peněžního trhu. Ale ty nejnaléhavější regulace budou vždy poplatné době a kontextu, protože narativy se neustále mění. A to, jak narativy - to, co se říká - rezonují ve veřejném mínění, může opět odhalit škvíry v našem finančním brnění.
ROBERT J. SHILLER Laureát Nobelovy ceny za ekonomii a profesor ekonomie na Yaleově univerzitě. Je spoluautorem knihy Hon na hejly: Ekonomie manipulace a podvodu
Může za nárůst populismu globalizace? Přečtěte si komentáře Daniela Grose a Miroslava Zámečníka: Daniel Gros: Za populismus nemůže globalizace Miroslav Zámečník: Evropu štěpí jiné problémy než globalizace |