Francouzský farmář chce zdanit finanční toky
José Bové (47) je spoluzakladatelem a lídrem Zemědělského sdružení (Confédération Paysanne). Před rokem a půl ho téměř nikdo neznal. Když však v létě 1999 s několika společníky poničil rozestavěný McDonald s, byl zatčen a stal se symbolem odporu vůči nadnárodním korporacím a destruktivnímu zemědělství. Francouzská média mu přezdívají Robin Hood zemědělců nebo Astérix, protože evokuje nostalgii zemědělské Francie sýrů a vína. Zúčastnil se kontrasummitů v Seattlu a v Davosu, do Prahy na zasedání MMF a Světové banky nepřijel. Bové je synem univerzitních profesorů. Studoval se svou budoucí manželkou Alicí na univerzitě v Bordeaux, v květnu 1968 při studentských nepokojích však oba ze školy odešli. Stal se profesionálním demonstrantem už před třiceti lety, když s několika lidmi obsadil prázdnou farmu vedle vojenského tábora, aby zabránil spolu s vesničany jeho rozšíření. Na farmě v jihozápadní Francii zůstal, chová zejména ovce a vyrábí sýr roquefort. Vloni manželku opustil a žije s novou družkou.
EURO: Lidé vám dávají přezdívky jako Robin Hood zemědělců, Astérix nebo Svatý José. Kdyby Francie neměla patrona zemědělců, musela by si Josého Bového vymyslet?
Bové: Nepovažuji se za patrona zemědělců, myslím si, že by to znělo hodně nadutě. Naše Zemědělské sdružení (Confédération Paysanne) prostě umělo zaujmout a vykrystalizovalo se v sílu proti globalizaci. Zemědělství se stalo symbolem této reflexe, protože stejně jako globalizace má vliv jak na ekonomiku země, tak na každodenní život člověka. V roce 1999, když jsem byl ve vězení, vrcholil problém s hormonálním hovězím. Způsob, jakým jej vyřešila Světová obchodní organizace (WTO), vedl k tomu, že si lidé uvědomili, že logika nastolovaná touto organizací je logikou trhu, nadřazenou péči o zdraví. Zdraví lidí se stalo rukojmím trhu. Hormonální hovězí a další krize, hlavně šílené krávy, jsou příčinou polemik o mezinárodním obchodě a současném ekonomickém modelu.
EURO: Odpor vůči této logice vás vyburcoval k tomu, abyste zaútočili na restauraci McDonald s?
Bové: Protestovali jsme proti clu na dovoz francouzského roquefortu do Spojených států, které Američané zavedli jako odvetné opatření proti Francii za to, že nechce přijímat jejich hormonální hovězí. Rozhodli jsme se pro spektakulární odpověď. Ač nezákonná, v našich očích je legitimní. Ještě předtím, než jsme se pustili do rozestavěné restaurace McDonald s, veřejně jsme o tom informovali. Chtěli jsme demontovat dveře a okna. Jeden náš kontakt nám zavolal, že materiály použité ke stavbě jsou tak nekvalitní, že jakmile rozebereme okna, spadne to všechno. A že prý požádá ředitele McDonald s, aby dodal něco, co bychom mohli poničit, a na stavbu nesáhli. Samozřejmě jsme odmítli s tím, že v takovém případě zdemolujeme i vnitřní vybavení. Což jsme nakonec udělali za dohledu policie. Zatkli nás v následujícím týdnu a já se kvůli tomu vrátil z dovolené. Posléze jsme byli propuštěni na kauci.
EURO: Takže poničení restaurace fast foodu, coby symbolu americké kultury, odstartovalo vzestup Zemědělského sdružení a vás samotného?
Bové: Po zatčení se naše fotky objevily na titulních stránkách amerických deníků a před odjezdem do Seattlu mě anglosaský tisk kontaktoval, abych vysvětlil názory, které jsme jeli hájit na kontrasummit. Za několik týdnů se tak na základě malé manifestace ve francouzské vesnici a jedné fotky v médiích stalo naše hnutí ztělesněním odporu proti globalizaci. Roquefort nás spojil s militanty v Seattlu, kteří zablokovali summit Světové obchodní organizace. Podařilo se nám spojit se s nejmocnější americkou odborovou organizaci, se zástupci zemědělců z nejchudších zemí světa. Třicátý listopad 1999 zůstane hlavním datem v historii občanského hnutí. Ten den pro nás začalo 21. století. A následoval Davos. Nechceme nechat obchod vládnout světu. Vedeme reformněradikální debatu. Žalujeme systém, který není ani transparentní, ani demokratický.
EURO: Řešení vidíte v kontrasummitech, nebo v projektu vytvořit kontraorganizaci?
Bové: Snažíme se globálně reagovat. Neříkáme „ne Světové obchodní orga–nizaci a Světové bance jen proto, abychom byli v opozici. To by nemělo smysl. Ptáme se na cíle a logiky, které sledují, zda jsou v zájmů občanů světa, zda řeší problém bohatství a chudoby, zda používají nástroje ku prospěchu lidstva. Dnes můžeme konstatovat, že tyto nadnárodní organizace slouží prakticky k prosazování ekonomických zájmů nadnárodních firem a nejbohatších zemí. Mezi cíli jim chybí snaha o vyrovnání úrovně Severu a Jihu, snaha o udržitelný rozvoj. Proto se ptáme, čeho tyto organizace dosáhly, srovnáváme je s tím, co proklamují.
EURO: Prohlásil jste, že Světová obchodní organizace je nástrojem k diktátorskému ovládnutí planety. Navrhujete zavést daně a používat je jako stimuly k produkci kvality. Můžete to nějak blíže vysvětlit?
Bové: Chceme zlomit logiku autonomie ekonomiky zavedením regulací. Koloběh financí není nijak upraven, není zařazen do nějakých politických pravidel. Inspiroval nás nositel Nobelovy ceny James Tobin. Ten navrhuje, aby finanční toky byly zdaněny. Čili pokaždé, když peníze překročí hranice země, zaplatí se z nich daně. Dosud jsme svědky finančních spekulací – obohacování, které vůbec netvoří bohatství ve smyslu rozvoje. A není tu žádné politické rozhodnutí odpovídají realitě trhu. Hlavní je zavést daňový systém uspořádaný podle geografických zón, aby vybrané peníze mohly sloužit k financování rozvoje. To je podstata myšlenky.Nacházíme se ve zcela nové, bezprecedentní situaci, kdy ekonomika není funkcí politických rozhodnutí, ale funguje jen na základě vlastních pravidel a vlastních spekulativních zájmů. To je hotová katastrofa. Rozvoj přitom je politickým rozhodnutím! Jinak chybí opozice, která umožňuje, aby ekonomika pracovala v zájmu všech, a ne jen několika akcionářů.
EURO: Někam se nám vytratili zemědělci. Jak to souvisí s nimi?
Bové: Teď jsem mluvil o ekonomice v globálu. Zemědělství je něco jiného. Pravidla Světové obchodní organizace nutí nechat hranice otevřené a navíc nutí každou zemi dovážet aspoň pět procent produkce. Vydělávají na tom velké nadnárodní firmy z nejbohatších zemí, které samy neupustily od subvencí a které provozují dumping, protože proti němu uvnitř WTO neexistuje žádný zákon. Ty totiž nutí celek a zejména země jižní polokoule, ale také země bývalého socialistického bloku, aby vstoupily do této ekonomiky, staly se dovozci a nemohly udržet vlastní zemědělství na základě vlastních potřeb. Devadesát procent světové produkce je konzumováno v zemi původu. Necelých deset procent zemědělských výrobků putuje po světě. Těchto deset procent tvoří obilniny, maso a mléko, které pocházejí hlavně ze severních bohatých zemí. Jde o vývoz založený na dumpingu s cílem dobýt nové trhy a na úkor téměř všech zemědělců z jihu. Tahle logika musí být narušena, aby každá země mohla být potravinářsky suverénní a aby prodejní cena nebyla nižší než cena výrobní, protože to je pobuřující. Čili bojujeme o návrat celních hranic, které zemi umožní se chránit. Nejde o protekcionismus, je to otázka principu, suverenity.
EURO: Zemědělci se podílejí na pracovních místech ve Francii pouhými šesti procenty, před dvaceti lety to bylo zhruba dvacet procent. Nemají zemědělci ve Francii větší politickou moc, než jim dnes přináleží?
Bové: Asi máte na mysli způsob volby senátorů, který neodpovídá skutečnosti. Do senátu se vždy dostane více zemědělců, než odpovídá celonárodní skladbě. Nezapomeňte však na to, že Francie má kořeny na vesnici.
EURO: Francie by se prý však dnes uživila jen z produkce Paříže a nejbližšího okolí. To by znamenalo drastickou likvidaci zbývajících zemědělců.
Bové: Francii uživíme s patnácti departamenty, necelou šestinou z celku. Ale to chceme? Co se stane s poli, která by zůstala ladem? A to nemluvím o rozmanitosti nabídky.
EURO: Pobíráte subvence? Potřebu–jete je k přežití?
Bové: Nebráním se subvencím, i když sám dostávám vzhledem k malé rozloze minimum. Je to nutné. Zemědělec přece není jen producent, jeho role je širší. Má vliv na pracovní místa a uspořádání krajiny. Zemědělství nemá co do činění s volným trhem. I když třeba náš roquefort prodáváme bez podpory a musíme být konkurenceschopní.
EURO: Na farmě v jihozápadní Francii jste však poslední rok strávil pouhý měsíc. Kdo teď pase vaše ovečky? Bové: Je nás pět společníků, takže se o práci dělíme. Naše stádo čítá šest set ovcí. Máme ovce na mléko a sýr i na maso. Dále máme několik krav na maso a padesátku prasat. Maso přímo prodáváme spotřebiteli – kvůli prodeji jsme se sdružili s dalšími farmami v okolí.
EURO: Takže každý zná původ masa, které kupuje, a nemusí se bát, že je ze šílených krav?
Bové: Jistě. Kupci přijdou a mají před sebou zemědělce, který zvíře choval. Už od roku 1990 poskytujeme záruku, že naše zvířata nekrmíme žádnou masokostní moučkou ani geneticky upravenými plodinami, protože nekupujeme sóju dováženou z USA.
EURO: Když se zakázaná masokostní moučka nahradí rostlinnými produkty, tedy dováženou geneticky modifikovanou sójou, nejsme zase na počátku?
Bové: Už dnes Evropa dováží sedmdesát procent rostlinných bílkovin. Takže náhrada masokostní moučky to číslo už jen mírně zvýší.
EURO: Proč se tolik dováží? Bové: Protože na počátku šedesátých let, když začala fungovat společná zemědělská politika, si Spojené státy vynutily, aby jejich sója mohla být do Evropy dovážena bez cla. Jinak by zabránily společné zemědělské politice. Kvůli dovážené sóje pak všechny západoevropské země, které chovaly vepře, přešly na průmyslový chov. V roce 1993 byly dohody s USA z šedesátých let aktualizovány a Evropa dnes může pěstovat jen pět milionů hektarů rostlinných krmiv. Dnešní situace je v tomto ohledu úchylná. Evropa nesmí produkovat víc než z pěti milionů hektarů a potýká se s přebytkem čtyř milionů hektarů obilnin. Je nutné redefinovat společnou zemědělskou politiku, odmítnout smlouvy přijaté v roce 1993 a zajistit, aby výroba evropského masa byla založena na domácí produkci, a ne na dovozu. Je to v zájmu vnitřního trhu a v zájmu sourodého vývoje v jižních chudých zemích. V důsledku této politiky se například v Brazílii, v zemi s desetitisíci lidmi pod hranicí chudoby, konfiskuje půda k pěstování sóji určené na vývoz.
EURO: Společná zemědělská politika Evropské unie tedy má být zachována, jen potřebuje změnit pravidla. Dosavadní reformy nestačí?
Bové: Reformy evropské zemědělské politiky z let 1992 a 1999 byly pouze změny, které umožnily integraci s WTO. Pravidla zemědělské politiky musela odpovídat pravidlům Světové obchodní organizace, aby mohla přežít. Snížily se produkční kvóty a ceny, ale nezpochybnil se způsob rozdělování subvencí. Stále platí: čím větší producent, tím více dostává. Model velkých producentů je tudíž stále preferován. Jednotná zemědělská politika je založena na logice exportu a produkce. Proto se stále se potýkáme s nadprodukcí.
EURO: I když byly zavedeny produkční kvóty?
Bové: Ale jen kvóty na mléko, ne na obilniny. Kvóty byly zavedeny od roku 1984. Avšak místo toho, aby rovnoměrně rozdělily produkci, přispěly ke koncentraci průmyslu a sloučily jej do rukou poloviny producentů. Pro kandidátské země je tato produkční sebevražedná politika katastrofou. Jste v háji!
EURO: Už jste navštívil některou s kandidátských zemí, když teď tolik cestujete?
Bové: Zatím ne, ale chystám se. Jsme ve spojení s tamními zemědělskými organizacemi, takže víme, co se kde děje.
EURO: A proč jste vlastně nepřijel vloni v září do Prahy?
Bové: Byl jsem tou dobou v jižní Indii. Sešlo se tam přes padesát tisíc lidí na manifestaci proti velkým nadnárodním koncernům Monsanto a Novartis, které rozjíždějí projekt geneticky modifikované rýže v celé Asii. Nebyla to jen demonstrace, bylo důležité, aby se všichni dověděli, co se děje. Vzhledem k tomu, že v Evropě jim genetická pšenka nekvete, snaží se zasít na jiných polích.
EURO: Skončila akce úspěchem?
Bové: Hlavní bylo vytroubit to do světa. A Praha mi pomohla, protože se každý ptal, proč nejsem v Praze a já mohl říct důvody mého pobytu v Indii.
EURO: Umíte docela dobře využívat komunikační prostředky, webová stránka zahlcená tiskovými prohlášeními si nezadá s četností prohlášení centrálních bank.
Bové: Nejsme špatně vybaveni. Využíváme vše, co jde.
EURO: Troufnete si odhadnout budoucnost evropského zemědělství?
Bové: Záleží na politické volbě. Pokud zůstaneme v dnešní logice, nedávám rovnoměrně rozmístěnému zemědělství žádnou naději. Koncentrace producentů v západních zemích bude pokračovat zrychlujícím se tempem, což vymaže zemědělce ze zemí usilujících o vstup do Evropské unie. To je jasné. Anebo logiku radikálně změníme podle toho, co chce společnost.
EURO: A co si přeje společnost?
Bové: Společnost chce, aby se udrželo hodně zemědělců, a odmítá jednotnou politiku, která je zodpovědná za nynější krize v potravinářství, za to, že lidé nemohou pít vodu z kohoutku, za šílenou krávu a průmyslově vykrmené vepřové.Lidé z měst jezdí na dovolenou na vesnici a touží se cítit dobře. V Evropě je po staletí příroda formována zemědělstvím, lidé se chtějí nejen vracet ke kořenům, ale i žít v harmonii a neriskovat otravu při nákupech. Zároveň chtějí bohatou nabídku. Naše forma zemědělství je ve srovnání s jinými zeměmi světa destruktivní, sebevražedná. Co taková evropská direktiva, která umožňuje pojmenovat čokoládou i hmotu s rostlinnými oleji namísto čokoládového másla? Anebo země jako Holandsko potřebuje pěstovat sóju na ploše, která je šestkrát větší než rozloha státu, aby nakrmila svá prasata? Celý systém je bláznivý.
