Roboti nastupují. Ohrozí až třetinu pracovních míst

Nic není odsouzeno k zániku rychleji než práce spojená s technologiemi, jejichž čas pominul. Vzpomínat na dobu před přesně třiceti lety, kdy autor těchto řádků začínal jako ekonomický novinář zaměřený na světovou ekonomiku, připomíná výlet do pravěku. Každý složitější text vyžadoval velmi dlouhou přípravu spojenou se sběrem podkladů, běžným pracovním nástrojem byly nůžky k vystřihování článků ze světových novin a agentur, řádně anotovaných a ukládaných podle témat do osobního archivu (výborně posloužily krabice od bot coby „low-cost“ pořadače).

Text se psal na mechanickém psacím stroji, po jeho zpracování editorem se s ním musely vypořádat profesionální písařky, které již tehdy pracovaly na prima elektrických strojích IBM. Od nich putoval do tiskárny, kde se tehdy ještě sázelo mechanicky. To bylo těsně před zásadní technologickou změnou v podobě počítačů, redakčních systémů a moderních tiskáren, jež zcela vyřadily z oběhu hezkou řádku profesí. Pak přišel internet, který neuvěřitelně zjednodušil rešerše a tvorbu osobního archivu, a dokumentátory nahradily specializované služby.

Dnes dovede program Wordsmith od společnosti Automated Insights zdatně nahradit práci agenturního burzovního reportéra a s trochou fajnovějšího štelování programu bude díky elektronickému nasávání archivu brzy schopen dosadit i nějaký „polidštěný“ kontext. Značná část agenturní žurnalistiky se tak obejde bez lidského prvku kromě supervize na výstupu, zda se nám „stroj nezmýlil“ a nehledá kontext tam, kde není.

Bude to software, a nikoli kakofonie grafomanů či najatých trollů zahlcujících veřejný prostor, co sebere mnoha novinářům práci, kdysi považovanou za prestižní, intelektuálně náročnou a kreativní, protože vyžadovala nakládání se symboly, analogiemi, reflexemi, emocemi a pocity, tudíž byla prakticky nenahraditelná. Ano, je to náš problém, ale nebuďte příliš škodolibí, ono velice pravděpodobně brzy dojde i na vás.

Třetina v ohrožení

Vezměte si obor, který si většina z nás spojuje s vrcholně profesionální prací – chirurga. Teď si představte, že většinu jednoduchých operací bude možno dělat robotem, jejichž výkonové ceny při rostoucí technologické sofistikovanosti budou klesat stejně rychle, jako budou požadavky živých chirurgů na platy růst. Jednou se to protne, a pak to půjde přesně v duchu pravidla 80/20, jako všude jinde. Většina jednoduchých úkonů bude robotizovaná a lidmi pouze monitorovaná, s malou „četou hasičů“ v pozadí. Pojišťovny budou mít sice dost práce s odpovědnostními žalobami, ale to se také vyřeší, neboť při malé chybovosti bude pojistka levnější než alternativy s plným personálním nasazením, ostatně také omylným.

Jak daleko je budoucnost, kdy pracovní pozice, které bývaly vyhrazeny solidně placeným profesionálům, vystřídají softwarové aplikace, případně dálkově ovládaní roboti nebo jiní lidé vykonávající danou práci z druhého konce světa levněji? Kdy nastane ta chvíle, kdy nejen opakovatelné rutinní úkony ve výrobě, ale i práci v kancelářích, ba i ve svobodných povoláních převezmou „stroje“? A kdy se třeba vlastnictví auta stane drahým přežitkem a sdílené vlastnictví normou? Co to bude znamenat pro ekonomiku, pro společnost a pro politiku? Jak vlastně bude vypadat práce ve třetí či čtvrté dekádě tohoto století? Bude vůbec práce?

Samé dobré otázky, přičemž na odpovědi závisí podle seriózně zpracovaných studií ve vyspělých zemích nejméně jedna třetina pracovních pozic. Ze všeho nejdůležitější pro českého čtenáře je samozřejmě odpověď na otázku, jak bude tímto vývojem zasaženo Česko.

Počítač místo šupléry a pilníku

Česká ekonomika – především průmysl, ale i část odvětví služeb – se velmi rychle integrovala do světového produkčního řetězce. Jenomže vytěsnění třeba pracovně náročného textilního nebo obuvnického průmyslu, zasíťování českého strojírenství v čele s automobilovým průmyslem do mezinárodních dodavatelských řetězců není s tím, co přijde, ani zdaleka srovnatelné. Průmyslový charakter práce zůstal, změnily se obory, ale v tom to už příště ani náhodou spočívat nebude.

Většina liniových průmyslových prací je dneska automatizovatelná a bude rychle nahrazena; v Česku nejspíše o dekádu později než v nejvyspělejších zemích, ale bude. Takže vyslyšet volání po tom, aby někdo směroval svého prvňáka do jakékoli profese, která je potenciálně nahraditelná strojem, či je dokonce už dneska nahrazovaná, je hřích. Možná dokonce zločin – nabídka zajateckého tábora s nízkými mzdami, s alternativou nezaměstnanosti .

Česko musí principiálně vycházet z toho, že co může být jednou automatizováno, také brzy automatizováno bude. Potřebujeme podněcovat zájem o tvořivost a znalost v technických oborech, porozumění vědám a jejich využití, což si zaslouží neskonale masivnější podporu, než dneska má. Měli bychom té automatizované éře spěchat naproti a přizpůsobit tomu svoji kvalifikační strukturu počínaje školstvím. Humanitní vzdělání je jistě fajn, ale mnohem větší poptávka je už řadu let po „tvrdších“ vědách a do jejich studia se naše děti moc nehrnou. To nemá jednoduché, levné ani rychlé řešení.

Generační výpadek v technicky vzdělaném personálu by ale neměl zastřít jednu věc: do té míry, do jaké je budoucnost spojena s počítači, máme v Česku potenciálně nejlepší „lidský materiál“. Čeští osmáci se počítačů nebojí, jsou schopni s nimi na elementární úrovni pracovat a kompilovat z textů stažených z počítače domácí úkol velmi dobře, vlastně nejlépe na světě, soudě podle mezinárodní studie ICILS z roku 2013.

Jistěže potřebujeme již na základních školách technickou výchovu, ale využijme této elementární počítačové gramotnosti. Školní projekty na 3D tiskárnách jsou pro budoucí produktivitu zcela jistě přínosnější než práce s pilníkem, ba i soustruhem, která generaci zvyklou na chytré telefony těžko zaujme.

Czech Industry 4.0 je opravdu úplně někde jinde než Czech Industry, v níž momentálně žijeme. Jakkoli je tento technologický skok bolestivý, musíme ho podstoupit.

Kdo se má o práci bát

Budoucnost se samozřejmě nejrychleji otevírá tam, kde se tvoří alternativy a kde je nejvyšší tlak na náhradu „lidských“ pozic automaty, protože lidská práce je drahá. Když se podíváte na americké či britské studie vyhodnocující rizikovost pracovních pozic v jednotlivých oborech, uvidíte s velkou pravděpodobností vývoj, který se bude postupně šířit do všech vyspělých zemí. Likvidace některých pracovních míst souvisí s automatizací, jinde třeba se šetřením a slučováním pracovních pozic.

Kdysi měl skoro každý šéf v londýnském City sekretářku, dneska je i vysoce postavení lidé ve firemní hierarchii sdílejí, a tak takhle profese od roku 2001 zaznamenala největší úbytek pracovních příležitostí. Na druhém místě byli účetní, pak pokladní, následováni lidmi přijímajícími různé papírové dokumenty, otevírajícími a obhospodařujícími účty v bankách, personálem v cestovkách, knihovnách, pojišťovnách.

Zdroj: The Future of Employment: How susceptible are jobs to computerisation?, University of Oxford

Dělat pokladní na úvazek od pracovní agentury je nezáviděníhodná a špatně placená práce, ale s tím, jak roste schopnost zákazníků obsloužit se a zaplatit v elektronických pokladnách, s případnou asistencí, dramaticky klesá potřeba personálu. S možností elektronické objednávky, jejího vyřízení v automatizovaném skladu, osobního vyzvednutí na odvozním místě nebo se softwarově optimalizovanou logistikou dovážkové služby klesá poptávka po živé práci ještě výrazněji. To, co bylo pracovně náročné odvětví, jím díky automatizaci být přestává, a s tím, jak obchodní řetězce dovedou odlehčovat svojí kapitálové struktuře a pronajímat si prostory od specializovaných investorů, začíná být i „asset light“. Bitva o obchodní model se sice nyní odehrává jinde, ale za pár let dorazí i k nám. Ti čeští legislativci, kteří by se nejraději vrátili do časů, kdy se v sobotu v poledne zavře, se ale fatálně mýlí.

Urychleně a nesmyslně ti hlupci předčasně zničí pracovní místa, která patřila těm nejohroženějším. Taxislužba prošla i v Česku pozoruhodnou změnou, ale model zasíťovaných „ičařů“, jimž dispečink a další služby zajišťuje firma, je zastaralý oproti tomu, s čím přišel Uber. Bojovníci za staré pořádky, kteří si zvykli „holit“ turisty, bojují totálně prohranou bitvu, kterou samozřejmě rozhodnou nové technologie mnohem účinněji než nějaký magistrát. Nemusíme jít až do domýšlení toho, co udělá s logistikou „Google car“, tedy auta (včetně náklaďáků) bez řidičů, abychom pochopili, že se dostáváme do historicky unikátní situace – jsme technologicky obtížně porazitelná civilizace, která se ocitá v úzkých kvůli své vlastní technologii, jíž se vysoké procento domácí populace nedokáže přizpůsobit, aniž by utrpělo alespoň krátkodobý stres.

Sociální stát by to měl umět překlenout, ale v podstatě na to není nastaven, protože ve většině zemí nemá rád rychlé změny pracovních míst. V zásadě bude bilance pracovních sil v Evropě taková, že automatizace ubírající pracovní místa bude horko těžko kompenzovat úbytek pracovních sil způsobený demografickým vývojem. O uspokojování poptávky po již dnes celoevropsky „úzkoprofilových“ profesích ani nemluvě. Jednou z mála jistot je, že třeba nedostatek kvalitních řemeslníků se bude jenom prohlubovat a jejich reálné mzdy porostou.

Práce bude

Budeme potřebovat miliony lidí na „jemné“, pracovně náročné a sociálně velmi citlivé činnosti, jež se zakládají na důvěře, protože vyžadují průnik do soukromí. Ty, které nebude možné nikdy robotizovat, protože čím jsou personalizovanější, tím jsou lepší. Je jich spousta: od oprav čehokoli v bytech čím dál méně zručných lidí přes úklid (ani nejchytřejší robot zatím nezvládl složit pořádně ručník) až po mimořádně citlivé hlídání dětí nebo péči o seniory ve stárnoucí společnosti.

Do Evropy proudí statisíce nekvalifikovaných lidí, o nichž víme, že je v podstatě nedovedeme v moderní společnosti ani náhodou vstřebat. Malý japonský bagr dnes vykoná práci několika desítek kopáčů, průmyslové fabriky třetího tisíciletí už nepotřebují dělnickou práci, ani tu montážní. Logistika se rychle automatizuje – brzo možná nebudeme potřebovat ani řidiče, ani manipulátory a doplňovače zboží, ani pokladní. Tak co ty vysoce nedostatkové, nerobotizovatelné, avšak špatně placené sociální „džoby“, o něž nejsou ani dneska v Česku, natož v bohatých zemích zájemci?

České dívky, které dělaly po revoluci na Manhattanu chůvy, mi skoro bez rozdílu říkaly, že je děti nejen poslouchaly, ale také na ně byly citově vázány víc než na své rodiče. Tím vlastně potvrzovaly valnou část americké „jižanské“ zkušenosti svých afroamerických (pravda, nedobrovolných) předchůdkyň.

O seniorech bohužel nemám obdobně dobré historické zprávy, což je v našem stárnoucím světě velký problém. Po tisících doložených příkladů oddaných, pečlivých a jemných kosovsko-albánských pečovatelů a s důvěrou v hlubokou servisní kulturu Eritrejců či Somálců by se perspektivně stárlo veseleji.

---

Čtěte také:

Ilona Švihlíková: Tabu monetizace aneb Změňte peníze!

Toyota investuje do vývoje umělé inteligence pro automobily

V Japonsku otevřeli hotel obsluhovaný roboty