Esej: Roboti & rakety

21. 1. 2018

Ještě před půl stoletím se na obou stranách železné opony věřilo v neodvratné vítězství techniky. Uvidíme, jak tyto sny ožijí v naší době.

Prvního pohyblivého a mluvícího robota spatřila robopsycholožka Susan Calvinová někdy roku 2002. „Byl to velký, neohrabaný a nepěkný robot, který páchl strojním olejem a byl předurčen pro práci v dolech na Merkuru. Ale mluvil a jeho řeč dávala smysl.“ Spisovatel Isaac Asimov byl - když roku 1950 psal úvod ke své knize Já, robot -zkrátka optimistou.

A stejně tak další koryfej sci-fl literatury Arthur C. Clarke, jehož vyšinutý palubní počítač HAL 9000 povraždil ještě o rok dříve posádku kosmické lodi Discovery letící z americké měsíční základny Clavius -obývané více než tisícovkou lidí - k jednomu ze Saturnových měsíců.

Podobná víra v rychlý pokrok vědy a techniky panovala rovněž na druhé straně železné opony. „Tady jsou záběry ze stavby přehrady v Beringově úžině, teď vypouštějí automatické rakety, jež startují k průzkumu poslední planety sluneční soustavy - záhadného Pluta,“ představuje fiktivní vysílání televizních novin z května 2007 kniha Reportáž z 21. století, což kupodivu nebyla žádná „fantastika“, ale sovětská propagandistická publikace, kterou roku 1958 po rozhovorech s třicítkou vědců publikovali novináři Komsomolské pravdy.

V Silicon Valley nechtějí stárnout. Nadějí je cestování časem s kmenovými buňkami

Měsíc se dle představ autorů stal „sedmým kontinentem Země“, na kterém vyroste soběstačná základna produkující vše včetně jídla: „V podmínkách slabé měsíční přitažlivosti je obyčejná ředkvička vysoká jako palma a z cibule vyrážejí desetimetrové výhonky.“

Něco je na spadnutí

Dodnes tu žádné pořádné roboty nemáme (otázkou je, jestli by o univerzální plechové skorohumanoidy ze sci-fl knížek vůbec někdo stál) a na Měsíci - natožpak někde dál - od roku 1972 nikdo nestanul. Zájem o umělou inteligenci a lety do vesmíru kvůli tomuto zpoždění na mnoho let opadl, ovšem nyní je zpět. Řidiči se reálně začínají bát o práci a zakladatel Microsoftu Bill Gates navrhuje zdanění průmyslových robotů. Šéf Tesly (už od dob Vernova Postrachu neboli elektřinou poháněného vozidla, letounu, lodi i ponorky v jednom jsou elektromobily těžká nuda) Elon Musk tvrdí, že by umělá inteligence mohla začít třetí světovou válku a tvůrce nejpoužívanější sociální sítě Mark Zuckerberg namítá, že tomu Musk vůbec nerozumí. Musk navíc slibuje, že do roku 2024 dopraví na Mars lidskou posádku, a raketu, která by doletěla třeba až na Měsíc, chce stavět i zakladatel Amazonu Jeff Bezos.

Něco je každopádně na spadnutí. Klidně se však můžeme vsadit, že se výsledek dnešním předpovědím a očekáváním moc podobat nebude.

Soudruzi Marťané

U některých vědecko-fantastických děl se nemá moc smysl zabývat tím, kdy a jak se v jimi stvořeném světě ta která vymoženost objevila. Tak třeba slavný francouzský astronom Camille Flammarion psal o společnosti, ve které zavládl věčný mír a „každý čerpal co možná nejvíc přímo ze zdrojů přírodních za pomoci automatických přístrojů řízených opicemi“. Hrdina 11 úžasně dobrodružných knih John Carter (stvořil jej autor Tarzana Edgar Rice Burroughs) se pro změnu dostal na Mars prostřednictvím mysteriózní astrální projekce a „rudému hraběti“ Alexeji Tolstému šlo zase především o to, aby jeho hrdinové na rudé planetě zažehli revoluci: „Na vás roste mech, soudruzi Marťané.“

Hvězdy, války a prachy. Sága oslavila čtyřicátiny

Ovšem například A. C. Clarke se budoucností seriózně zabýval, a ve svých Proflles of the Future dokonce sestavil tabulku, kdy by se zhruba měly nejvýznamnější objevy udát. V předmluvě k vydání z roku 1973 připomíná, jak v roce 1947 předpověděl, že první umělý satelit s lidskou posádkou obletí Zemi v roce 1970 (ve skutečnosti už 1961) a k přistání na Měsíci dojde o osm let později (už 1969). „Mnoha lidem to tenkrát připadalo divoce optimistické, ovšem ve skutečnosti to ukazuje na můj vrozený konzervatismus,“ odstřihl se tedy od něj A. C. Clarke a dle jeho nových předpovědí jsme už někdy v 80. letech měli porozumět řeči velryb, o 20 let později začít kolonizovat planety a stvořit umělou inteligenci, v tuto chvíli jsme se měli naučit kontrolovat počasí a v nejbližších letech začít vyrábět roboty (ty klasické - chodící a mluvící) a těžit ve vesmíru suroviny.

Flexibilní Frank

Důležitější (a určitě zábavnější) než nějaké chyby v rocích jsou však každopádně drobné, neuhlídatelné nesrovnalosti, které psaní o budoucnosti provázejí. Jinak řečeno hrdina sice létá s roboty ke hvězdám, ale stále posílá dopisy, počítače ani internet neexistují a vyprávění v úvodu zmíněné Susan Calvinové si jakýsi novinář někdy kolem roku 2050 nahrává nikoli na mobil, ale na „magnetofon“. Jiný je i jazyk a uvažování. Jestliže měl Asimov roku 1950 potřebu napsat o robotovi, že „páchl strojním olejem“, dnes už by tuto proprietu 19. století nikdo nevytáhl.

Krásně naivní je v tomto ohledu kniha Dveře do léta, kterou třetí pilíř (po Asimovi a A. C. Clarkovi) moderní sci-fl Robert Heinlein napsal v roce 1956. Hrdina Daniel Boone Davis v ní - už roku 1970 - vynalezl univerzálního domácího pomocníka Flexibilního Franka. Velké nároky na něj neměl. Chtěl jen „poslušného hlupáka, schopného vykonávat většinou stále stejné domácí práce“, který nemusel „hrát karty, milovat se, jíst, spát, ale uměl uklidit po karetní hře, vařit, stlát, ošetřovat nemluvňata, vyměnit pásku v psacím stroji, míchat nápoje…“, a tak mu stačilo do hlavy vložit Thorsenovu elektronku (co to je, nepátrejte) z mezikontinentální balistické střely. Nebyl to sice žádný fešák a ve skutečnosti vypadal, jako „když se věšák na klobouky miluje s chobotnicí“, ale přesto se tento ekvivalent legendárního čínského sluhy - „za cenu dobrého automobilu“ - skvěle prodával.

Vyšší, odolnější, nesmrtelní. Takoví mohou být lidé za tisíc let

Jsou to paradoxy. Počítač vás dnes sice s přehledem porazí nejen v kartách, ale i v šachu, ovšem dokonale uklidit byt a starat se o děti nejspíš ještě pár dalších desítek let žádný mechanický sluha ani omylem nezvládne.

Ohřejeme moře i zemi

Sci-fl povídek a románů vyšlo v Sovětském svazu spousta, ovšem budovatelské plány, podporované - hlavně za Chruščova -z nejvyšších míst, si s nimi rozletem příliš nezadaly. Od 30. až do 80. let Sovětský svaz zvažoval obrácení toku velkých sibiřských řek na jih (docela nedávno se k tomuto nápadu vrátil někdejší moskevský starosta Jurij Lužkov), což mělo přivést vodu do Kazachstánu a vyschlé Střední Asie. Ještě ambicióznější byl plán na vybudování přehrady přes Beringovu úžinu, přičemž následné masivní - jadernými turbínami poháněné - přečerpávání vody mělo zajistit rozmrznutí Arktidy. Ohřát pobřeží Dálného východu mělo zase obrácení teplého - od Japonska plynoucího - mořského proudu Kurošio k asijskému pobřeží či přehrazení Tatarského průlivu mezi Sachalinem a pevninou obřími vraty: „Průměrná roční teplota Ochotského moře stoupla za těch 30 let přibližně o deset stupňů! Ledy v Ochotském moři se staly zvláštností,“ pochvaluje si fiktivní grandiózní stavbu Reportáž z 21. století.

Esej: Inteligence a opium

To však zdaleka nemělo být všechno. Skok měla učinit i biologie. „Za několik desetiletí si lidé budou pochutnávat na třešních, višních, slívách a jiném ovoci, které už bude bez pecek. Za 50 let budou plody asi dvakrát větší, než jsou dnes… Opakuji: za 50 let,“ vyprávěl autorům knihy jeden ze zpovídaných akademiků. Další tvrdili, že do konce století se budou osobní automobily - poháněné plynovou turbínou - řítit po dálnicích rychlostí 300 kilometrů v hodině (každému majiteli automobilu VAZ muselo zatrnout), ovšem ve městech je nahradí tiché elektromobily „podobné ptákům bez křídel“, na střechách parkující vrtulníky či travelátory: „Představte si pohyblivé souběžné pásy vodorovné dopravy - jeden pás běží rychlostí 20 km/hod., druhý 40 km/hod., třetí 100 km/hod. Tyto pásy budou ve všech ulicích a v obojím směru. Vstoupit na takový pás (…) bude tak snadné jako postavit se na pohyblivé schody v metru.“ Mimochodem o právě takových chodnících psal i Asimov.

Až nastane komunismus

Ovšem nejzářivějším přeludem, za kterým se Sovětský svaz honil, byl komunismus: přijít měl co chvíli, ale nikdy se neobtěžoval. Lenin jeho nástup sliboval často a rád (jeden z nejslavnějších autorů sci-fl Herbert George Wells ho po osobním setkání nazval „kremelským snílkem“ a Lenin se mu odvděčil „šosákem“) a býval u toho až překvapivě materialistický.

Jednou se například vyjádřil, že pokud by na polích jezdilo 100 tisíc traktorů, střední rolník by byl pro komunismus, a jindy, že „komunismus, to i sovětská moc plus elektrifikace země“. Věštby mu ale jaksi nevycházely: 100 tisíc traktorů brázdilo sovětská pole už někdy na začátku 30. let, jenže to již byli střední rolníci vyhubení či v gulagu, elektrifikace se zase nekonečně táhla. Ještě v červenci 1960 se jí zaklínal Chruščov. „Elektrifikace země zajistí všestranný rozvoj mohutných výrobních sil a ty nám umožní vyrobit hojnost všeho, co potřebují lidé ke šťastnému životu. A právě tohle bude komunismus,“ tvrdil.

Smůla pánů tvorstva. Dinosaury zahubila absurdní shoda nešťastných okolností

Komunismu se samozřejmě věnovali i sovětští sci-fi spisovatelé. Na té nejnižší úrovni třeba Vladimir Němcov, který krátce po druhé světové válce sepsal román o vzorovém kolchoze. Nikdo v něm nepracoval, a přece měli všichni všeho dostatek, protože pole oraly dálkově řízené traktory a podzemní skleníky přetékaly úrodou. Ad absurdum dovedl líčení dokonalé komunistické společnosti na konci 50. let Ivan Jefremov: lidstvo v jeho románě Mlhovina v Andromedě už dávno přešlo z éry Spojeného světa (všech obydlených planet sluneční soustavy) do éry Společné práce a k dovršení štěstí se setkalo s podobně humanisticky laděnými ufony.

Nespojitý pokrok

Nic z vymožeností zmíněných v článku se zatím neuskutečnilo. Někdy pro to byly objektivní důvody - konec studené války omezil financování raketové techniky, delší kosmické lety jsou mnohem dražší a konstrukce čehosi, co by připomínalo lidský mozek, je mnohem složitější, než se čekalo. Ovšem jindy jsou na vině samy optimistické předpovědi. Opravdu nelze - tak jako to dělal A. C. Clarke - počítat, jak dokázalo lidstvo prostřednictvím techniky v minulých desetiletích zrychlit svůj pohyb, a dovozovat z toho, jakou rychlostí budou létat jeho rakety v budoucnu. Vědecký pokrok je nespojitý.

Dnes - stejně jako v době poválečné euforie - se v novinách objevují články slibující úžasný technický pokrok. Ten nepochybně přijde, ale jeho konkrétní podoba nás nejspíš překvapí.

Rakety ze Země nakonec asi přece jen kamsi doletí a možná nás budou za čas „obskakovat“ i nějací ti roboti. Pokud nebudou horší než cynický kleptomaniakální Bender ze seriálu Futurama, kterému se každou noc zdá o vyhubení lidstva a jehož nejoblíbenější věta zní „polibte mi můj naleštěnej plechovej zadek“, bude budoucnost vcelku snesitelná.