Jestli projde návrh na povinný podíl žen ve vrcholné politice, bude to směšné, ale demokratické. Jak řekla jedna z oněch vrcholných parlamentních političek, které se neobávají denně nosit svoje názory na trh, čeká nás parlament plný modelek, hokejistů, herců – a snad ti budou umět odhadnout, jak žije „obyčejný“ český člověk.
Prostě pohádka psaná přímo na míru víry, kterou už dlouho nazýváme demokracií. Dobré myšlenky ale mohou být (i v dobré víře) velmi lehce zneužity. V minulých dnech se v médiích objevil návrh, aby ženy zasahovaly do politiky podle svého podílu ve společnosti. Před několika desetiletími přitom ženy musely vybojovat svůj nárok na dnes naprosto jasný a logický požadavek, aby mohly jít k volbám. Aby mohly opustit muže, který jim dělá ze života peklo. Aby se dokonce mohly podílet na tvorbě zákonů a jejich vymáhání.
To všechno nám dnes připadá automatické a normální, i když v mnoha zemích světa to tak bohužel nefunguje. Demokracie si ovšem často podřezává žíly vlastní benevolencí a snahou vyhovět všem. Lidé, včetně politiků, velmi rychle zapomínají na jeden princip – mé právo na svobodu končí tam, kde omezuji jiného člověka. A je úplně jedno, jestli omezuji černocha, cikána, manželku, souseda nebo vlastní dítě. Je nutné znát hranice.
Na stole leží návrh, jak dostat víc žen do vrcholné politiky. Blíží se volby a taková ochota bojovat za práva ženské populace by se mohla vyplatit. Vždyť jich je víc než mužů. Proč na kandidátkách do poslanecké sněmovny nebo Senátu jsou ale v menšině? Aktivita žen v politice odráží většinový názor celé společnosti – lidé na nejvyšších místech politického žebříčku nejsou moc důvěryhodní. Hrají své hry o posty a pomáhají jen tomu, kdo jim slíbí víc prebend. Nervózní šéfové předvolebních kampaní se budou jistě zlobit, najdou plno argumentů a vysvětlí mi, v čem se mýlím. Já ovšem znám osobně i z tisku, internetu a doslechu mnoho žen, které svoje úsilí věnují politice a pomoci svým blízkým. Raději ale pracují jako starostky, ekonomky, účetní a sociální pracovnice ve více než třech tisících malých obcí po celé republice. Nezachraňují denně životy, nevidíme je v televizi a co víc – bereme je jako samozřejmost. Jsou to naše matky, babičky, tety, sousedky. A jsou vážně schopné, tak je neztrapňujme tím, že nařídíme určitý podíl žen mezi poslanci.
