Povězte mi prosím na úvod, jak vy sám chápete definici rodinné firmy. Co taková firma musí splňovat?
Definic je celá řada a ani jedna z nich není dokonalá. Za mě je rodinná firma taková firma, kde daná rodina výrazně ovlivňuje její strategii, řízení a tak dále. Čili kde má vliv na fungování firmy. Navíc tam musí být záměr předat firmu dál v nějaké podobě další generaci.
Jak rodinnou firmu definuje stát? Pakliže vůbec nějak…
V Česku definice ze zákona přímo neexistuje, vláda se nicméně rodinné firmy definovat pokusila – ačkoliv to tedy nezachycuje všechny možnosti. Z mého pohledu je to tak, že pokud tam jsou aktivní dvě generace, lze už takový podnik za rodinnou firmu skutečně pokládat. Podobně to mají v zahraničí, kde každá rodinná firma už také musí mít druhou generaci, aby mohla být pokládána za rodinnou. To však u nás stále chybí.
Rozhovor vznikl jako podcast. Část jsme přepsali do klasického textu. Celý podcast si můžete poslechnout zde:
Kolik rodinných firem u nás v Česku vlastně vůbec máme?
Snaha vyčíslit je tady samozřejmě je, ale tím, že ta definice je poměrně složitá, číslo neexistuje. Existují nicméně určité dohady. My jsme si z databáze filtrovali firmy, které mají tržby nad 10 milionů korun, a takových bylo zhruba přes 32 tisíc. Z toho je 70 procent v rukou fyzické osoby z České republiky. Dalo by se tedy odhadem říct, že nějakých 60 až 70 procent firem, které v Česku působí, jsou firmy rodinné. Taková čísla jsou typická i v zahraničí.
To byla vlastně moje následující otázka. Dá se tedy říct, že ve srovnání se zahraničím je u nás rodinných firem tak akorát?
Přesně tak. Je to samozřejmě stát od státu odlišné, například v Itálii je rodinných firem většina, přičemž přes 90 procent jich je třeba také v Německu. Ale lze na to nahlížet i jiným způsobem, třeba z pohledu zaměstnanosti nebo příspěvku rodinných firem k hrubému domácímu produktu – i zde je z 60 a více procent tvoří právě rodinné firmy.
Souhlasíte s tvrzením, že „rodinné firmy dokážou ustát daleko větší otřesy než podniky ovládané najatými manažery“?
Je to pravda. Ačkoliv bych byl opatrný s oním označením „najatý manažer“. Rodinná firma naopak může mít najatého manažera, a může to dokonce i velmi dobře fungovat, každopádně i co vyplývá ze zahraničních statistik, tak ty jasně dokazují, že rodinné firmy krize přestávají lépe. Je tomu díky důvěře, která v rodině převládá, díky ochotě rodiny „zamakat“ a věnovat tomu potřebný čas a peníze, aby mohla firma existovat dále. Což je opravdu velmi silné aktivum, kterému se rodinné firmy oproti jiným typům organizací těší.
Od kolika let by „děti“, které jednou mají rodinnou firmu převzít, měly být do rodinného byznysu zasvěcovány? Existuje vůbec nějaký univerzální věk?
Nejpozději od pěti let. Alespoň se to tak na základě různých psychologických výzkumů říká. Ty totiž tvrdí, že do pěti let je psychologie dítěte natolik ovlivňována, že se poté dá měnit už jen velmi těžko. Čili co se pokazí do pěti let, se už následně jen těžko napravuje.
Tím samozřejmě nechci říct, že by snad děti měly od svých pěti let pracovat. Ale mělo by jim být představováno, co toto podnikání pro firmu znamená, jak důležité je, co je na něm hezkého, co na něm naopak hezkého není, aby děti viděly plejádu všech možností, jak se do toho případně zapojit. Protože ne každé dítě bude v životě lídrem či šéfem. Ale i tak se dá zařídit, aby z podnikání nevypadly. Musejí však vědět, co to celé obnáší, jak se na to připravit a jaké znalosti a zkušenosti jsou pro to potřeba.
Celý rozhovor si můžete poslechnout v našem podcastu na odkazu níže.
