Česká politika se ocitla v zajetí čísel: růst HDP, deflace a zase inflace, rozpočty a hlavně jejich deficity. O ničem jiném se skoro nemluví. Z každého Čecha se stává makroekonom a nad pivem už se nebavíme zda berou ryby, ale o výši fiskálního deficitu. Je vidět, že čísla jsou pro politiku důležitá.
Určitě je správné, když i malé dítě ví, že letošní deficit bude zas o něco větší než ten loňský. Čísla se navíc nedají ošidit tak snadno jako slova. Přitom právě slova dávají číslům smysl. Když není snadné překroutit statistická data, začali politici překrucovat slova. Rok 2003 byl v tomto směru mimořádně plodný. Každý v této zemi na vlastní kůži prožívá, jak se zvyšují daně. Politici si našli eufemizmus „reforma veřejných financí“. Když se schvaloval rozpočet na letošní rok, tak se mu vznešeně říkalo reformní. Přitom měl zdaleka nejvyšší deficit, jaký pamatujeme. V roce plném špatných zpráv se naštěstí ozval i hlas zdravého rozumu. „Nepřipustíme změkčování reformy,“ ohlásil novopečený lidovecký předseda Kalousek. Srdnatá slova se ozvala v době, kdy téměř nebylo co změkčovat, neboť z reformy téměř nic nezbylo. Vláda se postarala o to, aby skutečně byla „sociálně únosná“. A také aby nepoškozovala „pracující vrstvy“, které tak srdnatě hájí ministr Škromach. Je to z jeho úst skvělá zpráva. Vládní kruhy začaly hájit pracující vrstvy! Zatím se totiž zdálo, že Škromachovo ministerstvo hájí všechny možné živly, a ty, kdo skutečně pracují, jenom obírá. Vždyť nejtvrdší boj svého života podstoupil Škromach za to, aby se i v budoucnu vyplácelo „hodit se marod“, i když vám nic není. Za marodéry musejí do veřejných fondů přihazovat živnostníci s nově zavedenou minimální daní (rozuměj státní zlodějinou) a aby bylo dost peněz na sociální dávky pro tzv. pracující (rozuměj - hlavně ty, kdo moc nepracují), mají se sebrat dávky živnostníkům. Stát se totiž rozhodl uplatňovat presumpci viny: předpokládá, že ho právě živnostníci podvádějí na daních (proč zrovna jenom oni, to už nevysvětlí). Neochota nazvat věci pravými jmény má své makroekonomické důsledky. Vladimír Špidla si myslí, že veřejné dluhy nejsou špatné, protože dluh je vlastně investicí do budoucnosti. Hromadění dluhů je tak hromaděním radostí, které si můžeme užít ještě dřív, než na ně vyděláme. Každé malé dítě, které se v tomto ráji narodí, hned dostane do vínku nějakou tu vymoženost sociálního státu. Řekněme si rovnou, že nic takového jako veřejný dluh neexistuje. Mohou existovat veřejné finance - to když stát skrouhne něčí finance soukromé a pak je prošustruje, jak se mu zlíbí. Pojem veřejný dluh ale nedává smysl- stejně ho jednou zaplatíme my všichni, na dluh přispějeme z vlastních kapes. I to dítě, které se v novém roce narodí, bude mít na krku přibližně 50 000 korun dluhu. Než vyroste, aby mohlo začít splácet dnešní Špidlův ráj, bude to aspoň dvojnásobek. To není pěkný start do života. Kdyby kojenec uměl mluvit, určitě by tuto „investici do budoucnosti“ nazval nějakým příhodnějším jménem.
