Bude to těžký rok, ale konec světa nás nečeká
Asi ještě nikdy jsme nevstupovali do roku, o němž bychom tušili tak málo. Co nás v jeho průběhu čeká, můžeme jenom hádat. Přijde velký třesk, při němž se zhroutí eurozóna v prachu a plamenech? Nebo nás čeká nudných dvanáct měsíců státnických summitů a řečí o bilionech dalších dluhů na záchranu společné měny? Anebo to finanční trhy přestane bavit, uvěří a nemocní vstanou ze smrtelných postelí?
Nejspíše to bude těžký rok, ale žádný konec světa nepřijde. V tom má pravdu guvernér České národní banky Miroslav Singer, s nímž přinášíme rozhovor na jiném místě tohoto vydání. Stejně s ním lze souhlasit, že lépe obstojí ten, kdo je připraven na nejhorší a má rezervy. V případě státu ty devizové, v případě firem a domácností jde o úspory a schopnost rychle se adaptovat.
Při pohledu na český soukromý sektor můžeme být vcelku optimističtí. Od začátku krize v roce 2008 prošly podniky z velké části masivními restrukturalizacemi, ozdravily své bilance a nevykazují přezaměstnanost, jejíž bolestné řešení by je mohlo stát další peníze. S poklesem zahraniční poptávky, který nepochybně ve velkém či ještě větším měřítku přijde, se tak mohou vyrovnat poměrně dobře.
Bankovní sektor je zdravý a úvěráři se přesvědčili, že české firmy jsou i v krizi spolehlivými obchodními partnery, na nichž se dají vydělávat slušné peníze. Z toho důvodu by se Česku mohl tentokrát alespoň zčásti vyhnout credit crunch, který podvazoval obchody na počátku krize a stojí z velké části za poklesem ekonomiky v roce 2009.
Situaci komplikuje skutečnost, že jsou naši exportéři příliš pevně svázáni s německými společnostmi, na které krize nepochybně dopadne velmi citelně. Jenže i v tom můžeme hledat pozitivum. Díky problémům u sousedů vzroste tlak na české společnosti, aby si pro svou produkci hledaly mimoevropská odbytiště. Hodit se to bude zejména v delším časovém horizontu, protože dosud zázračná konkurenční schopnost německých firem se velmi pravděpodobně během pár let rozplyne v zeleném oblaku absurdní ekologické politiky a ústupu od jaderné energetiky jako nejefektivnějšího zdroje energie. To, co nám v posledních letech pomáhalo vzhůru, tedy právě provázanost s Německem, by se během pár let mohlo proměnit v těžkou kouli na noze.
V této změně orientace by měla napomoci svou hospodářskou politikou i diplomatickým úsilím vláda. Je asi vhodné kvitovat, že české vlády od roku 2008, tedy od počátku krize, neudělaly žádné fatální chyby. Nenasekaly nové dluhy za účelem zcela neúčinného a nesmyslného povzbuzování domácí poptávky. Nepodlehly ani populistickým tlakům na masivní zvýšení korporátních daní.
Nelze pochopitelně přehlédnout, že kvůli vnitrokoaličním bojům a politikaření se nepodařilo dosáhnout nezbytných reforem. A to ani ve sféře veřejných financí, trhu práce, zdravotnictví a školství. Z tohoto pohledu může být další hladový rok z hlediska dlouhodobého reformního snažení dokonce prospěšnější než rychlé oživování ekonomiky. I dílčí reformy, zejména v sociální oblasti, nepochybně povedou ke zvýšení aktivity lidí při hledání zaměstnání a pomohou přibrzdit neblahý trend stálého nárůstu počtu dlouhodobě nepracujících.
Dá se tak celkem optimisticky tvrdit, že na maléry, na něž je zaděláno, jsme docela slušně připraveni. Ne že by to nemohlo být lepší, ale to je možné prohlásit vždycky.
Hlavně bychom si však měli být vědomi hluboké pravdivosti známé teze, že každá krize je zároveň příležitostí. Je nepochybné, že Evropa projde hlubokými změnami, a pravděpodobnost, že se celý proces rozběhne letos, je velmi vysoká. Budou se zásadně měnit obchodní toky, protože jinak se krize prostě řešit nedá. A tam, kde se zavřou dveře jednomu, otevřou se jinému. Uspěje ten, kdo dokáže být pružnější, levnější a rychlejší, kdo se dokáže přizpůsobit. A to je velká příležitost pro české podnikatele s jejich invencí a schopností improvizovat. Začíná doba šitá jejich schopnostem na míru.
