Země se dostává do složité fáze ekonomického a sociálního rozvoje, když čím dál naléhavěji potřebuje změnit svůj model
Když v roce 1979 spouštěl tehdejší čínský lídr Teng Siao-pching „čtyři modernizace“, asi ani ve snu nedoufal, jak moc se tahle strategie osvědčí. Teng se sice nepouštěl na zcela neprozkoumanou půdu, protože Japonsko, Tchaj-wan nebo Jižní Korea sázely na kartu exportem taženého růstu při současně vysoké ochraně řady domácích odvětví dlouho před ním. Jenže Čína byla něco úplně jiného než třeba Japonsko, které svoji velkou modernizaci zahájilo už v druhé půli devatenáctého století.
Teng začal dobře: rozpuštěním zemědělských komun a povolením soukromého podnikání i zahraničních investic do společných podniků ve zvláštních hospodářských zónách, které zaměstnaly miliony lidí v pracovně náročných odvětvích lehkého průmyslu vyrábějícího pro export. V dokonalém rozporu se sovětským modelem industrializace spoléhajícím na přednostní rozvoj těžkého průmyslu, ale v perfektním souladu s Davidem Ricardem a teorií komparativních výhod. Teng sice mohl pragmaticky hlásat, že je skvělé být bohatým, ale vedoucí úlohy Komunistické strany Číny a jejího mocenského monopolu se liberalizace nijak netýkala. V tomto dualismu se čínské vedení ještě utvrdilo v roce 1989, kdy nechalo armádou tvrdě potlačit studentské hnutí, a nedůvěru k demokratizačním pokusům ve stylu Gorbačova zapečetil rozpad sovětského impéria. K tomu připočtěte následné etnické a náboženské konflikty a bude vám jasné, proč dlouhý stín roku 1989 pronásleduje Čínu dodnes. A stejně tak děsí její lídry představa nějakého „jasmínového jara“.
Výsledkem je na jedné straně růst, který vytáhl z chudoby přes 600 milionů lidí a přeměnil autarkní a ekonomicky v podstatě bezvýznamnou Čínu v druhou největší ekonomiku světa a v největšího světového exportéra, na straně druhé politický systém, který velmi špatně snáší cokoli, co překračuje rámec komunální kritiky. Čína se přitom dostává do velmi složité fáze ekonomického a sociálního rozvoje, když čím dál naléhavěji potřebuje změnit svůj model. Od investic a exportu k podpoře domácí spotřebitelské poptávky a služeb. Nikoli proto, že by si to přál Západ, jemuž by taková změna pomohla v odstranění nerovnováh, ale zkrátka proto, že současný model je prostě neudržitelný.
Valná část čínského vedení v čele s čínským premiérem Wen Ťia-paem si je toho dobře vědoma. Slova o neudržitelnosti jsou koneckonců od něj. Země se loni dostala za hranici 50 procent urbanizace a tento fenomén změní Čínu a její sociální strukturu sám o sobě. Rychlá urbanizace v kombinaci s důsledky dlouholeté politiky „jednoho dítěte“ a s tím souvisejícího stárnutí obyvatelstva během deseti až patnácti let otestuje, nakolik Čína dokázala vytvořit ufinancovatelný sociální a zdravotní systém, který je dosud v zárodečné podobě. Klesající procento dětí do 14 let, a naopak rychle stoupající procento lidí v postproduktivním věku potvrdil i populační cenzus v roce 2010. Číně reálně hrozí, že zestárne ještě předtím, než pořádně zbohatne.
Zaměstnat migrující venkovany ve věku nad 40 let s minimálním vzděláním v exportních odvětvích s pověstnou intenzitou práce skoro nejde, zatímco mladých lidí, kteří jsou schopni tempo zvládnout, ubývá. Ostatně jinak si skokové nárůsty mezd v exportních továrnách a postupné stěhování čínských i zahraničních firem do levnějších zemí od Bangladéše po Vietnam ekonomicky vysvětlit nelze. Pracovní příležitosti by mohly být ve službách, jenže ty mohou začít fungovat teprve tehdy, až konečná spotřeba domácností stoupne na úkor investic. Bavíme se o změně váhy v řádu 15 až 20 procent ve struktuře čínského HDP. Země by ovšem zároveň potřebovala ještě dlouho udržet průměrné roční tempo růstu tak kolem osmi procent. Tento kolosální úkol padne na bedra nové generace čínských lídrů, neboť rok Draka bude i začátkem velkého střídání stráží.
Čína je dnes v HDP na obyvatele v paritě kupní síly zhruba tam, kde byla Jižní Korea a Tchaj-wan koncem 70. let minulého století. Přechod k demokracii trval Jižní Koreji od tohoto momentu dalších deset let a Tchaj-wanu zhruba dvacet. Nikdo nemůže tvrdit, že Čína má před sebou obdobný harmonogram, a už vůbec nic takového neuslyšíte od vedení v Pekingu. Jenže k nějaké formě zastupitelské demokracie prostě Čína ve vlastním zájmu dospět potřebuje. Nelze? Největší demokracií není Amerika, ale už od vyhlášení své nezávislosti Indie. A přes všechny svízele a komplikace o její životaschopnosti nepochybuje nikdo.
