S v ě t v r o c e 1 9 9 9
Přelom století přinášel v dějinách lidstva většinou určitou nervozitu a nejistotu. Nadcházející rok 1999 přinese nové formy konfliktů za jiné geopolitické konstelace, než na jakou byl svět zvyklý.
Světové společenství se v roce 1998 nacházelo a v příštím roce se pravděpodobně bude nacházet ve víru dvou hlavních a zároveň protichůdných trendů. Svět se i nadále integruje v uzavřených regionálních uskupeních, která navenek vystupují jednotně. Na druhé straně je však stále pevněji provázán hospodářskými vazbami, které vedou napříč mezi jednotlivými zeměmi a nemusí brát nutně ohled na příslušnost státu k danému uskupení.
Bída globální vesnice
Až do roku 1989 bylo vše jasné a svět byl poměrně jednoduchý. Velmocenská bipolarita zaručovala, až na drobné excesy, dostatečnou předvídatelnost v chování dvou hlavních světových hráčů - Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik. S pádem sovětského impéria a uvolněním jeho satelitů, a to nejen ve východní Evropě, se svět v mnohém změnil. Přechod do tohoto období se sice snažili postihnout ně-kteří přední teoretici svými úvahami na téma budoucího vývoje světa (například „Konec dějin Francise Fukujamy či „Souboj civilizací Samuela Huntongtona), byli však později nuceni přiznat, že se mýlili. Konec dějin a ani jiné předpovídané změny se nekonaly. Svět si jde svou „postinformační cestou a před obyvatele jednotlivých kontinentů staví nové výzvy, rizika či konflikty, se kterými jsou nuceni se vyrovnat.
Rok 1998 proběhl z tohoto pohledu ve znamení doutnání či otevřeného vzplanutí většinou jen regionálních konfliktů, jako například v Kosovu, Indonésii, Zaire či naposledy v Perském zálivu.
Většina těchto konfliktů, které měly charakter občanské války či války regulérní, se však již významněji nedotkla okolního světa jinak než prostřednictvím televizního zpravodajství či v horším případě přílivem běženců. Vrcholem tohoto paradoxu moderních válek byl britsko-americký útok na Irák, kdy se cena ropy téměř nenechala rušit tímto „bezvýznamným jis-křením v regionu s více než 50procentní světovou produkcí a plynule pokračovala v poklesu.
Válka sazeb a tarifů
Budeme-li i pro období příštího roku počítat s neměnnou geopolitickou situací, lze předpokládat, že ty nejvýznamnější konflikty se odehrají mezi hlavními světovými hospodářskými uskupeními. Obchodní válka mezi Evropskou unií a Spojenými státy je již téměř běžnou záležitostí, nad kterou se nikdo příliš nepozastaví. Otázkou je, zda stále užší integrace těchto jednotlivých uskupení nepovede k častějším a ostřejším střetům. Ukazuje se totiž stále více, že integrační proces je zatím celosvětově spíše záležitostí hospodářskou než politickou. Národní vlády jednotlivých zemí, kterých se tyto procesy dotýkají, byly zatím ve většině případů schopny zříci se pravomocí a suverenity v otázce hospodářství spíše než politiky. Názorným příkladem pro to může být Evropská unie, která, byť od 1. ledna pro jedenáct vybraných zemí startuje EMU, nemá doposud zajištěn přenos demokratické legitimity od voliče ke svým vrcholným orgánům, které i nadále fungují spíše na mezivládní úrovni než na federalistické. Tato určitá „jednokolejnost většiny integračních procesů může být v příštím roce ještě prohloubena. V Evropě například startem EMU jen u vybraných jedenácti zemí. Zbylé země by se tedy v brzké době mohly cítit ještě více odstrčeny „za plotem .
Emancipace svědomí
Na starém kontinentu se rok 1998 nesl především ve znamení nástupu levicových vlád. Nejvýznamnější změnu přinesly zářijové volby v Německu, jejichž výsledek znamenal konec éry Helmuta Kohla. Tu bylo možno charakterizovat jako období silně evropského Německa, které tvořilo páteř inte- gračního francouzsko-německého motoru. Bonnská politika byla za kancléře Kohla určitým standardním prvkem Evropy. Německo osmdesátých let a po sjednocení i let devadesátých bylo stále limitováno dědictvím své minulosti a jako takové se zřeklo provozování jiné politiky než té, která vycházela z potřeb sjednocující se Evropy. Až do období roku 1990 je možno mluvit dokonce o jakémsi výměnném obchodu ve stylu - umožnění sjednocení za německé ústupky v otázce konkrétních aspektů evropské integrace. Traduje se dokonce názor, že ze strany Francie bylo přivolení se sjednocením potvrzeno až po ujištění, že Německo se zřekne své silné marky ve prospěch eura.
Počátek devadesátých let se nesl ve znamení opatrné emancipace Německa a jeho národních zájmů. Příkladem pro- vozování samostatné německé zahraniční politiky může být „nešťastné uznání slovinské a chorvatské samostatnosti, které je dodnes kritizováno jako jeden z podnětů vedoucích k následnému rozpoutání vleklého balkánského konfliktu. Jedním z nejmarkantnějších projevů emancipace v roce 1998 byly i německo-francouzské spory o post nejvyššího muže Evropské centrální banky či o její politickou kontrolu, které však pramenily i z politické odlišnosti obou vlád.
Nástupem SPD v září tohoto roku se však mnohé změnilo. Nová německá vláda dala několikrát jasně najevo, že se konečně hodlá odstřihnout od minulosti a porušit jedno z dosavadních nejposvátnějších tabuizovaných témat: definovat německé národní zájmy, které byly doposud ztotožňovány s evropskými, a starat se o jejich prosazování.
Příští rok tedy může přinést i v rámci již téměř dokonale hospodářsky provázané Evropy mnoho rozporů právě v oblasti jednotlivých národních zájmů. Německo, podle vyjádření svých představitelů, již hodlá ukončit své „sebezatlačování , pramenící z historických remi- niscencí, a hodlá provozovat politiku úměrnou svému mocenskému postavení. Stěhování centrálních úřadů z „porýnského Bonnu do „pruského Berlína se může ukázat jako pouhé technické opa-tření. Může však ve svých důsledcích znamenat otočení německé pozornosti zády k západní Evropě a čelem k tradičnímu směru německých „národních zájmů - ke střední a východní Evropě. V souvislosti s francouzským úsilím o posílení evropského pohledu na středomořský region se rýsuje určitá geopolitická nesourodost v názorech dvou hlavních motorů evropského tandemu.
Smutek jednoho četníka
Spojené státy a Rusko (respektive SSSR) představovaly donedávna dvě velmoci, které úrovní, kvalitou a intenzitou svých vztahů ovlivňovaly zbytek světa. S koncem studené války a zároveň koncem světové bipolarity však tento model přestal fungovat, aniž by byl nahrazen jiným. S rozpadem Sovětského svazu na počátku devadesátých let a jeho nahrazením Ruskem nedošlo k obnovení mocenské rovnováhy se Spojenými státy, neboť Rusko sice nadále disponuje mohutným jaderným potenciálem, hospodářsky je však zcela závislé na pomoci z ekonomicky vyspělých zemí. Ruská zahraniční politika je navíc velmi silně omezena manévrovacím prostorem mezi vůlí k větší politické i ekonomické otevřenosti a ohledem na domácí scénu, zastoupenou zejména komunisty a nacionalisty. Tyto dvě částečně se překrývající skupiny totiž nikdy neopomenou zdůraznit v souvislosti s hospodářskou krizí a politickou destabilizací, že viníkem je slabošská politika liberálních reformátorů vůči západnímu světu. Příkladem může být nedávné demonstrativní gesto, kdy během anglo-amerického útoku na Irák, uvedlo Rusko do bojové pohotovosti námořní a letecké síly, což mělo o jeho akceschopnosti přesvědčit spíše jen domácí scénu.
Spojené státy zažily v roce 1998 pokračující hospodářský vzestup, který se odrazil především v oblibě prezidenta Billa Clintona mezi veřejností. Zároveň celý rok žily Clintonovou aférou se stážistkou Monikou Lewinskou, která dokázala rozdělit USA na dva tábory, z nichž jeden fandí prezidentu a jeden nezávislému vyšetřovateli Kennethu Starrovi. Na domácí scéně ve Spojených státech je v souvislosti s rokem 1998 možno s trochou nadsázky mluvit o roce Moniky Lewinské. Poměrně významnou kapitolou byla také kampaň za odškodnění obětí nacismu, která se zprvu zaměřila především proti švýcarským bankám a později i proti světovým (především německým) firmám, které za druhé světové války využívaly práci „totálně nasazených . Tato kampaň byla natolik účinná, že zdvih-la v SRN novou vlnu vášnivých diskusí na téma „německé viny a vyrovnání s minulostí. Zároveň však přispěla k vytvoření určité nervozity ve vztazích mezi „mentorujícími USA a evropskými zeměmi.
Zcela jinak je to s mezinárodním postavením USA. Zde byla i v uplynulém roce cítit absence druhého světového četníka, který by v oblasti svého vlivu udržoval „světový pořádek . Významnou kapitolou zahraniční politiky USA byl a pravděpodobně v příštím roce opět bude boj se stále rozšířenějším fenoménem světového terorismu. Většina „svatých bojovníků totiž vidí svůj nejvděčnější cíl právě ve Spojených státech, které jsou nejvýznamnějším nositelem ať již imperialistického, kapitalistického či křesťanského zla.
Novinkou roku 1999 bude pravděpodobně i vztah USA a EU, kde bude jedenáct zemí sdruženo v hospodářské a měnové unii, což vytváří vůči Spojeným státům novou kvalitu konkurenčního trhu hospodářské a vojenské velmoci.
Toto mocenské či hospodářské soutěžení však zůstane pravděpodobně ve skrytu takových světových rizik, jejichž klasickou ukázku demonstrovala například Indie s Pákistánem v soutěžení o vývoj jaderné zbraně během vzájemného letitého konfliktu nebo islámští fundamentalisté svými vražednými nájezdy v Alžíru či Egyptě. Nová rizika představuje i destabilizace jednotlivých regionů prostřednictvím možných hospodářských krizí místních dominant. Na podzim se například dostala do zorného úhlu pole v této souvislosti Čína či Brazílie. Dosah hospodářské a politické destabilizace příslušného regionu v případě ekonomického kolapsu těchto zemí je jen těžko představitelný.