P o l i t i k a
Rok 1998 je rokem vsugerovaných obav z budoucnosti. Potvrdily to hned trojí volby - červnové mimořádné do Poslanecké sněmovny i listopadové komunální a senátní. Český občan si pomalu zvyká na vynořování a mizení politických stran, a tomu odpovídá i jeho snížená schopnost definitivně se přiřadit k určitému politickému proudu.
Václav Klaus strašil nástupem levice a mobilizoval. Komunisté hlásali smutný konec českého zázraku a tvrdili, že společnost je v krizi. Miloš Zeman nevybíravě odsuzoval pravici a sliboval světlejší sociální zítřky navzdory všem. Lidovci kritizovali mírněji než sociální demokraté, vyhlásili nový politický styl a nakonec jako vždy vsadili na sociální stát. A Unie svobody přišla s běloskvoucím liberalismem, návratem do lepších časů. Je konec roku a volební teze, jak jinak, zůstaly jenom tezemi.
Na nejistotu voličů nyní asi nejvyšší měrou doplácí vládnoucí sociální demokracie. Podle dlouhodobých průzkumů ztratila jen od podzimu šest procent preferencí a nepochybně se jí vymstilo, že v červnové předvolební kampani přitvrdila rétoriku a snažila se pře- táhnout komunistické voliče. Bezzubá vláda a její zatím zjevná bezradnost při řešení ekonomických problémů má však zdrcující důsledek. Tak rychle, jak se tito voliči v ČSSD zhlédli, se od ní nyní odvracejí. Komunistická strana Čech a Moravy je zase na vzestupu. Letos v červnu jí agentury přisuzovaly podporu kolem deseti procent, na konci roku je to zhruba čtrnáct procent. Počet potenciálních voličů komunistů se každý měsíc zvyšuje asi o jedno procento.
Není ani divu, že v sociální demokracii sílí hlasy těch, kterým jen skryté námluvy s komunisty nestačí a skryté přetahování jim je trnem v oku: je potřeba revokovat usnesení bohumínského sjezdu ČSSD platné od roku 1995, které otevřenou spolupráci s KSČM zapovídá.
Požadavek, s nímž po neúspěchu v podzimních volbách přišel senátor Ivan Havlíček a několik jeho kolegů, nepostrádá logiku. Proč raději otevřeně nespojit síly, když kolaborace není výjimkou ani v Poslanecké sněmovně, ani na jednotlivých radnicích? Předsednictvo strany ovšem tuto myšlenku opět zavrhlo a označilo ji za soukromou iniciativu. Bohumínské usnesení tedy platí. Proč také ne, když je natolik vágní, že snese téměř jakýkoliv výklad. Jenže sociální demokracie se bude muset rozhodnout. S rozplizlým profilem jen těžko dobude větší podporu, těžko urovná stále doutnající vnitrostranickou při, a už vůbec nezíská stálejšího spojence pro klidné vládnutí.
V podstatě s konstantní podporou potenciálních voličů může počítat ODS. A to přesto, že pro obyvatele je patrně nejrozporuplnější formací - více než třetina lidí je totiž přesvědčena, že strana nejedná v souladu se svým politickým programem. Ale právě její volební teze patřily k nejméně konkrétním a měly přesvědčit pouze o jednom: ODS je pravá pravice. To na její voliče zabírá, nic víc slyšet nemusí.
Prakticky konstantní je i podpora Unie svobody a lidovců, i když právě tyto strany mají nejmenší šanci prosadit cokoliv z toho, co slibovaly, a odvrátit něco z toho, před čím varovaly. Alespoň prozatím se tedy omezily na blokádu zákonů předkládaných sociálnědemokratickou vládou a ještě víc možné domluvy pravicových stran. Nic na tom nemění ani nejnovější pokus - uzavření čtyřkoalice KDU-ČSL, Unie svobody, ODA a Demokratické unie. V komunálních a senátních volbách sice nové spojenectví uspělo, výsledky dalšího vyjednávání, zejména na radnicích, jsou ale tristní. Opět nic než neschopnost domluvit se. A výhled? Čtyřkoalice chystá tříkrálovou konferenci o dalším směřování. To prý nemá být výkřikem do tmy, ale skutečnou alternativou k opozičněsmluvní ČSSD i ODS. Při vzpomínce na bezzubou tříkrálovou tradici bývalé vládní koalice ODS, lidovců a ODA, o tom lze ale úspěšně pochybovat.
Rok 1998 končí téměř tak, jak začal. Obavami z budoucnosti. Snad jsou vsugerované. Pokud se někdo kojí nadějí, nezbývá mu než doufat, že to není sugesce.
