Hned zkraje nového roku přicházejí z Česka i Evropy dobré zprávy. Doma téměř vyrovnaný rozpočet, druhý nejlepší za posledních dvacet let. Důvěra spotřebitelů i podnikatelů také na mnohaletých maximech či blízko nich. Eurozóna se oklepala a nákupní manažeři jsou nebývale optimističtí, což posiluje příznivá očekávání do budoucna.
Pro nás klíčová německá ekonomika je na vrcholu konjunktury, barometr zaměstnanosti respektovaného mnichovského hospodářského výzkumného ústavu Ifo indikuje zájem o najímání pracovníků ve všech hlavních sektorech.
Křídla českého růstu
Při zpětném ohlédnutí dopadl loňský rok v Česku podstatně lépe, než se očekávalo, a konsenzus analytiků více než tuctu institucí sestavujících makroekonomické předpovědi se pravidelně zvyšoval směrem nahoru. Srovnávací základna je tedy vysoko a letošní růst HDP se podle předpovědí bude pohybovat sice pod loňskou úrovní, ale některé odhady počítají s přírůstkem o 3,6 procenta. A nezapomínejme, že cokoli nad tři procenta je vysoko nad dlouhodobým průměrem posledního čtvrtstoletí, který je neslavný, zejména kvůli dvěma recesím.
Co nyní dodává českému růstu křídla v tom nejvíce požadovaném ohledu, jímž je přibližování se k západoevropským zemím, je zpevňování koruny vůči euru po opuštění kurzového závazku v loňském dubnu. Prozatím se nezdá, že by pevnější koruna nějak výrazně škodila českému exportu, protože hodinové mzdové náklady v eurovém vyjádření sice v Česku rychle rostou, ale to platí i pro všechny nové členské země - od Slovenska po Bulharsko na jihu a Estonsko na severu.
Rok varu. Ekonomika se loni dostala na vrchol hospodářského cyklu
Poslední přehled Eurostatu za třetí čtvrtletí loňského roku docela plasticky ilustruje tohle nové rozhraní. Ve většině starých členských zemí rostou někde kolem dvou procent. Nominální náklady práce klesají v Řecku, ale také ve Finsku, kde byl meziroční pokles nemzdové složky (sociální daně a pojistné) mimořádně vysoký: o 7,8 procenta. Nakolik mi paměť slouží, takhle vysoká skoková změna je v Česku v moderních dějinách neznámá.
Kdo si ještě dneska vzpomene na termín „vnitřní devalvace“, kde uvnitř eurozóny mohou členské země zvednut konkurenceschopnost nikoli přes kurz měny, ale přes snížení celkových nákladů práce? Tím, že ji méně daní, ale také dávají méně benefitů. To je přesně to, co si Finové naordinovali, ani tam se to pochopitelně nelíbilo.
Co udělali Seveřané špatně
Nevypadá to, že bychom tyhle pojmy museli v Česku oprašovat, ale je dobré se dívat kolem sebe a přemýšlet, co se může stát i vzorným a bohabojným. Zrovna Finům opravdu nemůžete vyčítat, že by to byli rozpočtoví hazardéři žijící nad poměry a falšující přitom statistiky. Ani neměli bankovní krizi, která by je srazila na kolena. Jejich školství je už desítky let etalonem toho, jak se má v egalitářské společnosti vzdělávat nastupující generace. Co udělali špatně? Podívejte se na svůj mobil. Kdysi to byla téměř vždy Nokia, co jiného? Ale už není. A do toho vám „klekne“ největší obchodní partner, v jejich případě Rusko, už podruhé za posledních 30 let. Máte tady dvě závislosti a přizpůsobit se bolí i dobře řízenou zemi.
Tak jenom abychom věděli, na co je dobré si dát pozor, protože nic neporoste do nebe. Ani česká konjunktura, navázaná velmi silně na tu německou. Automobilový průmysl je před největší technologickou změnou od dob Fordovy pásové výroby a kombinace autonomních vozidel a mobility jako služby může radikálně změnit poptávku. Nebude to zítra ani za pět let, ale přijde to a v ideálním stavu by bylo dobré na to chystat ekonomiku a lidi s předstihem.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
Finské mzdové náklady dokazují, že co umí růst, dovede padat. A bolí to
Českým národním zájmem je nestát jenom u montážního pásu
Brexit na konci začátku
Comrade Bob Mugabe - velmi opožděný podzim patriarchy
