Když lidé poučení ztrátami z minulých let věří, že je vhodný čas utrácet peníze, je na tom hodně povzbudivého
Jak den a noc vypadá česká ekonomika rok po loňských Vánocích. Po letech poklesů a stabilně vysoké nezaměstnanosti žijeme v době nadějného růstu a z evropského výkonnostního chvostu jsme se posunuli na špičku. Jako by kdosi trhl oponou. Stalo se něco zázračného? Uzdravila ekonomiku centrální banka svým oslabením kurzu koruny, či snad nové koště nové vlády tak mocně mete?
ČNB si svou polívčičku s gustem přihřívá, protože vývoj dal jejím hojně a často velmi nekvalifikovaně kritizovaným aktivitám docela za pravdu. Měnová politika se bezesporu uvolnila a asi to nebylo špatně. A uvolnila se i politika fiskální, i když za to může ještě vláda Jiřího Rusnoka, která mírně povolila šrouby utahované Nečasovou vládou. A nikoli vláda tato, která zatím neučinila – kromě zvýšení různých dávek – vůbec nic. Což mimochodem není něco, za co by zasluhovala nějakou velkou kritiku. V tomto případě více než v jakémkoli jiném platí stará moudrost, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. A to v této souvislosti stojí i za blahovolné přecházení hloupých řečí ministra Babiše o zcela rozvráceném státu, jemuž už skoro rok ministruje, aniž by na tom rozvratu cokoli ověřitelným způsobem změnil.
Je totiž docela fajn nechat ten rozvrácený stát rozvráceným a těšit se z toho, z čeho se nemůže těšit většina Evropy. Tedy z toho, že český průmysl – a nejen on – je po tvrdé léčbě z minulých let v solidní kondici, oddlužený a připravený k investicím. K privátním investicím, což je na rozdíl od těch státních skutečný a udržitelný motor růstu celé ekonomiobálka ky. Tvrdá omezení a pokles státních investic donutily české firmy sáhnout si na dno, zbavit se přebytečných a neefektivních kapacit, optimalizovat počty zaměstnanců a snížit jednotkové náklady. To vše samozřejmě zvedlo konkurenceschopnost, ale i sebedůvěru manažerů a podnikatelů. Investice pak zvedají poptávku po investičním zboží i zaměstnanost, která zase přispívá k růstu spotřeby. Země, které posledních pět let „zachraňují“ své ekonomiky státními stimulacemi na dluh, si mohou o podobném zdraví svého domácího privátního sektoru nechat jenom zdát.
V hlavním tématu tohoto čísla se věnujeme projevům tohoto blahodárného obrození investičního apetitu u těch největších dravců, finančních skupin těžících právě ze situace příznivé pro nové investice a akvizice nejen v Česku, ale i za hranicemi. A to nejen těmi tvořenými řekou Moravou, ale také za Šumavou a Krušnými horami o dost výrazněji, než bylo dlouhá léta zvykem.
Když lidé zkušení a ztrátami z minulých let poučení věří, že je teď ten správný čas utrácet peníze, protože jen tak se dají další peníze vydělat, je na tom docela dost povzbudivého i bez toho, že jde z velké části o velmi žádoucí vzestup vlivu a váhy českého kapitálu.
A tak jakkoli se na dnešní svět a jeho budoucnost přes všechno zpravodajství kouká trochu pochmurně a se strachem, je fajn, když si zrovna před Vánocemi můžeme připomenout, že se alespoň něco daří, a na chvilku uvěřit, že to světýlko, co vidíme na konci tunelu, opravdu není protijedoucí lokomotiva.
l
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
