Zátopkova poučka, podle níž, když nemůžeš, máš přidat, v ekonomii neplatí. Končící rok je toho důkazem. Mohutný růst z minulého roku, který pokračoval i v prvním kvartále letoška, nyní citelně zpomalil. Leckdo vyhlíží krizi, nicméně státní instituce jsou stále optimistické a zvolnění považují jen za pauzu na vydýchání. Mají k tomu bezpochyby seriózní důvody, nicméně domácí ekonomika se letos celkem významně změnila a v tuto chvíli není zcela jasné, jak číst nové trendy.
Pohled na budoucí vývoj na ministerstvu financí a v ČNB je stále velmi optimistický. Jak letos, tak v příštích dvou letech se růst ekonomiky prý udrží nad třemi procenty. Rozdíly jsou v desetinkách. Po třech letošních kvartálech, kdy to vypadá na celkový roční růst o 2,4 procenta, se to jeví jako dost optimistický odhad. Zvláště když vezmeme v úvahu, že na stejné hodnotě byl růst ekonomiky po druhém kvartálu a mezičtvrtletní růst klesl z 0,7 na 0,6 procenta. Jestli ekonomika na konci roku dokáže tak mohutně akcelerovat, uvidíme až v půlce února.
Velmi podstatné však je, že na rozdíl od minulých let již příliš nejde o to, jak se daří zemím v Evropské unii a zejména Německu. Českou ekonomiku po loňsku i letos evidentně táhnou české peníze. Utrácejí domácnosti (o 3,1 procenta více než loni) a vláda ještě víc. Růst běžných výdajů vládních institucí o 5,3 procenta je však spíše projevem plýtvání než racionálního hospodaření.
Ještě rychleji rostou investice, a to jak privátní, tak veřejné. Tvorba fixního kapitálu se zvýšila o 9,3 procenta, a to jasně dokumentuje víru v další ekonomický růst. Výmluvné jsou v tomto směru zejména statistiky ze stavebnictví, které za deset měsíců vzrostlo meziročně o devět procent, a rostlo i inženýrské stavebnictví o více než sedm procent, takže na silnicích a dálnicích se přece jen něco dělá. A mělo by být ještě lépe, protože hodnota veřejných zakázek zadaných ve výběrových řízeních v inženýrském stavitelství stoupla do konce listopadu o polovinu na zhruba 126 miliard korun. Roste i pozemní stavitelství, kde už začínají být vyčerpány kapacity a firmy nemají o práci pro stát moc zájem, protože je saturují privátní investoři.
Dosažené limity
To jsou všechno pozitivní zprávy, ale ty mají pochopitelně svůj rub. Po letech, kdy jsme o inflaci téměř nevěděli, se začínají projevovat silné tlaky na růst cen a za nimi je cítit, že česká ekonomika má své limity a těch jsme letos dosáhli. S optimismem bychom tak asi měli drobet ubrat. To, že poslední dva měsíce se inflace drobet zpomalila, v tomto směru neznamená vůbec nic. Jde jen o sezonní výpadek díky poklesu cen potravin. Jinak je dálnice pro rychlou jízdu důkladně umetená a inflace se stane problémem.
Na poptávkové straně dál nebývalým tempem rostou mzdy. Meziročně o 8,6 procenta stoupají průměrné mzdy a medián roste o skoro deset procent, což znamená, že nižší mzdy se zvedají rychleji než ty nadprůměrné. To je evidentní doklad toho, že zásoba pracovní síly je prakticky vyčerpaná, protože nekvalifikovaných lidí je vždy více než kvalifikovaných, a tak nejdéle přebývají v zásobě. Firmy navíc již prakticky rezignovaly na nabídku úřadů práce a nové zaměstnance shánějí inzercí, což je příznak toho, že přeplácejí konkurenci. A ti, co zbyli na pracáku, nikdy dělat nebudou.
Jestliže k tomu přidáme skutečnost, že nejrychleji mzdy rostou v neproduktivním státním sektoru, kde vláda i příští rok počítá jak se zhruba desetiprocentním růstem platů, tak s navyšováním počtu zaměstnanců, je evidentní, že situace na trhu práce se může z pohledu zaměstnavatelů jen zhoršovat. A když poslední čtvrtletní zpráva ČNB o inflaci počítá v příštím roce se začátkem poklesu tempa růstu mezd a návratu na úrovně kolem pěti až šesti procent ročně, lze předpokládat, že jí to nevyjde, jako jí to nevychází už poslední dva roky.
Přečtěte si komentář: Zpomalujeme, jaký div
Rostoucí mzdy navíc netáhnou jen poptávkovou inflaci, ale tlačí i inflaci nákladovou. A nejsou na to samy. Velmi podstatným faktorem začínají být ceny energií. Ty letos výrazně poskočily, zatím o nějakých devět procent. To je hodně, a přitom ten pořádný hup je zřejmě teprve před námi v nadcházejícím roce. Že by to za rok mohlo být nějak jinak, je při klimatické politice EU nepředstavitelné.
Také ceny průmyslových výrobců a ceny ve stavebnictví rostou meziročním tempem kolem čtyř procent. Loni touto dobou bylo tempo téměř čtvrtinové a akcelerace pokračuje. Růst mzdových nákladů v kombinaci s cenami energií prostě firmy nejsou schopny kompenzovat růstem produktivity práce, a to se v konečné fázi přelije do růstu spotřebitelských cen a životních nákladů, což bude opět zvedat mzdové požadavky zaměstnanců a roztáčet spirálu.
Tuto situaci jsme deset let neznali. Česká národní banka reaguje sice růstem sazeb, ale je otázkou, zda sazby rostou dostatečným tempem. Zejména s ohledem na to, že vládní hospodářská politika je evidentně procyklická (k rostoucím státním platům je nutno připočíst i vysoké zvýšení důchodů od ledna příštího roku) a posiluje vznikající nerovnováhy v ekonomice. Jestliže tedy nyní trh předpokládá zpomalení tempa, s nímž ČNB letos na každém měnovém zasedání bankovní rady zvedala úroky o čtvrt procentního bodu, je docela pravděpodobné, že se splete a centrální banka nakonec bude muset přitlačit ještě o kus více, než zatím počítá. Nakonec současná prognóza počítá s růstem základních sazeb jen na dvě procenta někdy v první polovině příštího roku, což mimochodem stále zůstává pod přirozenou a měnově neutrální úrovní úrokových sazeb.
Překvapivá koruna
Velmi podstatně to souvisí s kurzem koruny, který je letos asi největším makroekonomickým překvapením. Místo očekávaného posílení oslabil až k 26 korunám za euro, navzdory mohutnému úrokovému diferenciálu mezi korunou s 1,75procentní reposazbou a zápornou základní sazbou ECB. Podle prognózy by měl kurz koruny konečně začít posilovat, není ale jasné, proč by se měl dosavadní vývoj zlomit.
Důvody, proč koruna po opuštění kurzového závazku mohutně neposiluje, jsou zatím jen spekulativní. Nejčastěji je zmiňována nedůvěra finančních trhů k rozvojovým ekonomikám s ohledem na potíže Turecka. To ale nemá žádný racionální důvod. Trhy se sice chovají často iracionálně, ale většinou jim to dlouho nevydrží. Druhým důvodem je překoupení koruny. Spekulanti před koncem intervencí nakupovali korunová aktiva v obřím objemu a nyní každý jejich pokus o exit sráží korunu zpátky.
Přečtěte si: Pokus o optimistického průvodce českou budoucností
Možná by stálo za to vzít vážně i jiné faktory. Tradiční přebytek obchodní bilance za deset měsíců letošního roku klesl o více než čtvrtinu, a to přes zmíněný vývoj koruny. Vliv vývoje produktivity a rostoucích platů se promítá do konkurenceschopnosti českých firem a může být hůře. Pokud se tedy nenaplní očekávaní ekonomických prognóz a současná mohutná vlna investic konkurenceschopnost neobnoví. A to může být problém, protože předpoklad, že mzdy v dohledné době citelně zpomalí, je hodně na vodě a vliv investic na potřebu pracovní síly se bude prosazovat s určitým zpožděním. Žádné příznaky nějaké robotické revoluce totiž nelze vysledovat. Zahraniční obchod tak může z tempa růstu ekonomiky ubírat více, než ubíral letos.
Je tak dost pravděpodobné, že růst bude nižší, než jsme zatím čekali, a ceny vyšší. Není to žádné drama. Ona dvě procenta HDP ročně jsou na evropské poměry pořád dobrý výsledek a asi i lépe odpovídají stavu české ekonomiky. V zásadě jsme se letos jen vrátili k normálním podmínkám po letech nestandardních měnových a vládních politik a zase začínají fungovat normální ekonomická pravidla, o jejichž existenci a platnosti mnozí stále ještě pochybují.
Dále čtěte:
Komentář: Ochlazení ekonomiky? Zatím fakt nemrzne
Každý Čech je díky globalizaci o 200 tisíc bohatší než v roce 1990
