Francouzský prezident zažívá masivní propad popularity. Kdyby se prezidentské volby konaly dnes, do druhého kola by postoupil poražený kandidát Nicolas Sarkozy a představitelka krajní pravice Marine Le Penová. Z Francouzů však především mluví zklamání z velkých očekávání. Hollande totiž řadu ze svých předvolebních slibů splnil nebo se o to alespoň pokusil. Odklon preferencí tak spíš poukazuje na deficit porozumění odlišnosti kampaně a politické reality.
Aniž se François Hollande změnil, prezidentská funkce pozměnila nahlížení na jeho osobnost hned několikrát. Jednu ze změn lze popsat jako cestu od snícího vizionáře k prostému opraváři. Bylo to 16. října 2011, kdy Hollande ovládl primárky socialistů. „Chci vzkřísit francouzský sen.
Vidím tu skvrnu na něm, je ohromná,“ prohlásil tehdy. Rok a půl poté se v jedné televizní debatě ukázal jako jakýsi supermechanik chlubící se „skvělou sadou nářadí“ na problémy státu. A teď už zůstává jen ta sada nářadí. Další metamorfóza pak je neméně podstatná. Hollande se za rok a půl změnil ze socialistického kandidáta v hlavu sociálně demokratického státu.
„Už nejsem socialistickým prezidentem.“ Tato zdravice pronesená v televizi neznamená politický obrat. Jen ukazuje podstatu. Během roku Hollande vykreslil projekt, který má být v základech sociálnědemokratický.
Škoda, že ho postavil na těchto třech bodech: brutální rozpočtová kázeň, smlouva o konkurenceschopnosti a reforma pracovního trhu. Přesto mnozí jeho kolegové stále říkají, že se nezměnil ani trochu.
Bernard Poignant z Parti socialiste je nesmlouvavý: „Často se můžeme pozastavit nad načasováním jednotlivých kroků, ale po zvolené cestě kráčí nelítostně kupředu.Libération: Hollandovy metamorfózy
A neuhne ani o píď.“
Die Zeit: Hollande může být úspěšný
Promrhal již François Hollande všechny naděje? Podle řady pozorovatelů nikoli. Dokonce se podle některých z nich může stát novým Mitterrandem. Jakožto levicový politik prý může učinit to, co pravicové vlády pomíjely – reformovat zemi. Po prvním roce Hollandova prezidentování skutečně existují důvody k optimismu.
Jedním z nich je tlak Evropské komise na Elysejský palác, aby konečně začal bojovat s recesí, přičemž se Brusel odvolává na maastrichtská kritéria. V plánu jsou úspory ve výši 14 miliard eur. Tváří v tvář chybějícímu hospodářskému růstu a extrémně vysoké nezaměstnanosti, kdy jsou bez práce 3,2 milionu lidí, však chybí pochopení veřejnosti. Nepomáhá ani odvolávání na skutečnost, že většina strukturálních problémů je zděděných po pravicových vládách. Z toho těží síly, jako je hazardér Mélanchon či krajně pravicová Národní fronta Marine Le Penové.
Přesto Hollande dokázal, že je schopen prosadit důležité kroky. Zpružnění pracovního trhu vyjednali na jeho nátlak zástupci zaměstnavatelů a odborů. To není právě maličkost v zemi, kde sociální partneři běžně diktují znění zákonů.
Čtěte také:
Hollande má za sebou náročný rok
Hollandeův první rok: rekordní propad ekonomiky i preferencí
Půjde prezident Hollande pod gilotinu?
