Roman Gavanda: Zisk je ve zdravotnictví stále tabu

Podnikání a zdravotnictví. Podle dlouho zakořeněného názoru dvě neslučitelná odvětví. Přesto není jejich spojení nemožné. A dokonce může být i úspěšné. Dokazuje to bilance společnosti Agel podnikatele Tomáše Chrenka. O tajemství úspěchu Agelu se s námi podělil jeho obchodní ředitel Roman Gavanda.

Foto: Profit

Lze vůbec v takové oblasti, jako je zdravotnictví, podnikat?

Přestože poskytování zdravotní péče je veřejná služba a specifickou úlohou zdravotnických zařízení je plnit společenskou poptávku v prostředí regulovaných cen, i tak zde existuje konkurence. Pokud existuje konkurence, otevírá se prostor k podnikání. Podnikání však v této oblasti musí být maximálně korektní a transparentní. Podnikání a konkurence ve zdravotnictví nesmí přejít v nezdravou rivalitu, která přináší pouze neefektivní alokaci zdravotnických prostředků.

Může být firma podnikající ve zdravotnictví úspěšná, a tedy výdělečná?

Zisk je ve zdravotnictví stále tabu. Od ziskovosti společnosti se však odvíjí kvalita zdravotní péče, jenom naplnění akreditačních standardů dle Spojené akreditační komise ČR (SAK ČR) stojí nemocnici na dovybavení od 0,5 do 4 milionů korun. Můžete mít superspecializované centrum, ale pokud se dostane do ekonomických problémů, kdy není schopno kupovat specializovaný materiál, dostatečně motivovat své leadery a řídit své náklady, tak může i během jednoho roku dojít k poklesu odbornosti, fluktuaci personálu, a tím i k poklesu výnosů vůči zdravotním pojišťovnám. Proto zdravotnická zařízení musí být ekonomicky stabilní a vytvářet přiměřený zisk.

Připadá mi, že u nás je vstup soukromých subjektů do oblasti zdravotní péče stále vnímán jako něco nestandardního. Co si o tom myslíte?

V tom problém není, neboť většina ambulancí a lékáren v naší republice je privátní a nikdo se nad tím nepozastavuje. Situace začíná být citlivá v okamžiku poskytování lůžkové péče a provozování nemocnic. Klíčový je však provozovatel zdravotnického zařízení, jeho zázemí, znalosti a zkušenosti. Svěřit nebo prodat nemocnici fyzickým osobám bez zázemí silné finanční skupiny je vždycky riziko, jelikož k selhání jednotlivce může dojít. Jinak je to ale v případě skupiny, která poskytuje zdravotní péči napříč Českou republikou a jde jí o realizaci dlouhodobých programů poskytování zdravotní péče, navíc se silnými controllingovými nástroji.

Kde vidíte největší slabiny v oblasti státní zdravotní péče?

Jednoznačně jsou to rigidita a partikularismus. Viděl jsem již spoustu koncepcí zdravotnictví jednotlivých krajů, ty však vždycky skončily z důvodu nechuti optimalizace zdravotní péče a vytváření specializace jednotlivých zdravotnických zařízení. Tak jsou uměle udržována oddělení nebo celá zdravotnická zařízení, jejichž fungování nemá medicínské ani lokalizační zdůvodnění. Tyto zbytné provozy pak absorbují zdravotnický personál a prostředky ze zdravotního pojištění. Dalším problémem je, že zdravotnictví bývá rukojmím většiny předvolebních kampaní.

Čím se vaše zdravotnická zařízení odlišují od ostatních?

Především ve způsobu organizace. Klient (pacient) je u nás na prvním místě, pak následuje image s důrazem na vysokou odbornost, akreditace, kvalitu péče. Klíčoví jsou i zaměstnanci včetně jejich motivace, dlouhodobého růstu a vytváření firemní kultury a v neposlední řadě ekonomika, která se prolíná všemi třemi předchozími body. Odměňování je u nás motivační s fixní a variabilní složkou, vázanou na výkonnost zaměstnance, jeho úseku a zdravotnického zařízení. Čím vyšší je postavení vedoucího pracovníka, tím vyšší je podíl variabilní částky. Každopádně v době, kdy se uvažuje o snížení platů ve zdravotnictví, my garantujeme svým zaměstnancům nárůst jejich mzdových prostředků včetně dalších zaměstnaneckých výhod.

Jakou roli by měly vlastně hrát soukromé kliniky?

Určitě jejich vliv a obliba poroste, je to způ-sobeno zejména důrazem na komunikaci a proklientské chování privátních subjektů. To však neznamená, že by se státní zařízení stavěla vůči pacientovi hůře, ale spíše se jedná o odosobnění pacienta.

Proč nejsou Češi ochotní platit za standardní a nadstandardní péči?

To je dáno dlouhodobým systémem bezplatné zdravotní péče. Například v lékárnách jsou pacienti schopni utratit stovky korun za různé potravinové doplňky a podobně. Myslím si, že každý rozumný člověk chápe, že kvalitní péče není zadarmo, ale pacienti se chovají logicky jako klienti. V případě finanční spoluúčasti proto chtějí za své peníze i odpovídající služby, nejen lékařské, ale i proklientský servis. Nechuť platit vychází spíš z různých politických programů a je pacientům mnohdy podsouvána.

Za co konkrétně by se mělo platit?

Nenamítám nic vůči stávající struktuře poplatků, která byla předmětem mnoha diskuzí. Dle mého názoru je ještě jeden segment zdravotní péče, který mnohdy bývá zneužíván, a to sanitní doprava. Zde bych ještě zavedení regulačních poplatků zvážil.

A mělo by se platit při návštěvě lékaře?

Poplatky ano, jenom musí být zachován mechanismus sociální solidárnosti vůči osobám s nízkými příjmy. Na druhou stranu stále u poplatků diskutujeme o něčem, co z pohledu problematiky zdravotnictví je naprosto sekundární a zakrývá skutečnou potřebu reformy českého zdravotnictví.

Jaký je podle vás optimální poměr financování z veřejných prostředků a ostatních zdrojů?

Z pohledu poskytovatele zdravotní péče bych měl prosazovat takové procento podílu financování veřejné služby ve zdravotnictví ve vztahu k HDP, které by přineslo nárůst finančních prostředků ve zdravotnictví. To, že by natekly v dnešní situaci do systému mimořádně miliony nebo miliardy korun, je prakticky nemožné. Proto nemá cenu diskutovat o tom, jaká by měla být poměrová výše, a musíme hledat úspory uvnitř systému.

Souhlasíte s ministrem Hegerem, že pětina peněz se v českém zdravotnictví doslova prohýří?

Nevím, jestli je to jedna pětina, ale rezervy jsou určitě velké. Když jsem jako krizový manažer působil na ředitelských postech v nemocnicích, tak jsem obecně snižoval celkové náklady o 10 až 30 procent.

Jak lze odstranit takovou míru neefektivnosti?

Fúzí zdravotních pojišťoven a snížením jejich provozních nákladů. Sjednocením systému zdravotního a sociálního pojištění. Nastavením odbornostních standardů, zohledněním kvality v oblasti úhrad zdravotní péče. Další reformou v oblasti úhrad léčebných a zdravotnických prostředků a vytvořením tlaku na produktové původce. Restrukturalizací počtu zdravotnických zařízení a struktury lůžkových fondů. Reformou a posílením segmentu následné a sociální péče. To vše bude zapotřebí realizovat pro zefektivnění systému zdravotnictví.

Je podle vás nutné řešit to, že pacienti mohou chodit jak k obvodnímu lékaři, tak ke specialistovi?

Já osobně systém primární péče obcházím a chodím rovnou za specialistou. Už jsem se ale osobně přesvědčil, že komplexní zhodnocení zdravotního stavu, které realizuje praktický lékař, je důležité pro další léčbu a zabránění kontraindikacím v důsledku užívání léčiv. Omezení by mělo určitě existovat. Je ho nutné zavést v okamžiku, kdy bude jasně definován systém primární zdravotní péče včetně změny alokace zdrojů, které budou nezbytné pro podporu tohoto systému.

Nemůže pak dojít k zanedbání péče, například v důsledku mylné diagnózy?

To souvisí se zmíněnou alokací zdrojů. Po jednom segmentu zdravotní péče nemůžeme chtít větší výkonnost, aniž bychom ho ze strany výnosů ze zdravotního pojištění neposílili. S ohledem na obecný trend „kriminalizace“ práce zdravotníků si ale již nikdo nedovolí podcenit léčbu a diagnostiku. K selhání jednotlivce může dojít ve všech systémech. Já jsem však přesvědčen, že náš systém je natolik kultivovaný, že toto riziko v maximální míře eliminuje.