Kdyby nebylo politické krize, plnila by ta informace dlouho první stránky novin. Do nového druhého pilíře penzijního systému vstoupilo za první půlrok nějakých 75 tisíc občanů. Za pár let možná budeme toto číslo považovat za nejdůležitější skutečnost roku 2013. Představuje totiž výsledek jedné z bitev o budoucnost penzí. Vyhrál ji vůbec někdo?
Počet těch, kteří se rozhodli do druhého pilíře vstoupit, jen o něco málo převyšuje směšné jedno procento osob v produktivním věku. A představuje zhruba 1,5 procenta osob ve věku mezi 20 a 50 roky. Je to zkrátka zoufale málo. Radost tedy mohou mít zejména ti, kteří proti reformě vystupovali a vedli mediální válku. Vyhrál ale někdo z těch, jichž se systém skutečně ekonomicky dotýká?
Konkrétně jde o stát, o občany a o penzijní společnosti. Pokud má reforma penzijního systému fungovat, musí na tom vydělat všechny tři skupiny. Občané, protože o ně a jejich příjem ve stáří by mělo jít v první řadě. Stát, protože když vydělá, bude to pro něj i pro jeho občany dlouhodobě výhodné. Když prodělá, naopak vznikne problém. A nakonec je tu i správce úspor ve druhém pilíři, protože když ten nebude vydělávat, nebude mít potřebnou motivaci. Může to možná znít ošklivě, ale kdo z nás by chtěl, aby jeho peníze spravoval mizerný, znuděný a špatně placený bankéř?
Vydělat mají všichni
Nechtěné dítě
Občané na reformě z drtivé většiny nevydělají už proto, že se do ní drtivá většina z nich nezapojila.
Ani stát nevydělá. Při takto malé účasti totiž druhý pilíř nedokáže sehrát svou hlavní roli – vytvořit silnou rezervu pro budoucí důchodce, kterým nevyhnutelně klesnou penze z pilíře prvního, státního. A protože státní a občanova peněženka jsou v tomto případě propojené, reforma nevyřešila nic. Včerejší bojovníci proti reformě se možná zítra budou muset postavit před penzisty, kteří budou nad svým nově vyměřeným důchodem nevěřícně kroutit hlavou.
Samozřejmě nevydělají ani penzijní společnosti, protože při tak malé účasti se jim náklady na reklamu, správu a další hned tak nevrátí.
Že by bylo nejlepší zavést druhý pilíř jako povinný, o tom už se napsalo mnoho. Pro jakoukoli změnu však platí, že novinka musí být zavedena rychle, musí být srozumitelná a důvěryhodná. O penzijní reformě se mluvilo tolik let, že se na ni nabalil mediální a politický balast. V hlavách většiny lidí, po nichž nelze chtít, aby studovali demografii a makroekonomiku, vznikl guláš. Srozumitelná reforma není, protože ji občanům nikdo nevysvětlil. A důvěryhodná není už vůbec prostě proto, že pro většinu lidí zkrátka není důvěryhodné nic, co vzejde z politické scény.
V posledních měsících jsou média plná nářků, že stát měl pro reformu udělat víc. A je to pravda. Vláda se k ní chovala jako k dítěti, které přijelo na návštěvu od neoblíbených příbuzných. Nikdo mu neubližuje, ale nikdo pro něj nic moc neudělá.
Pilíř a stát
Na druhé straně, různé průzkumy ukazují, že lidé nevěří druhému pilíři ani ne tak kvůli soukromým společnostem spravujícím úspory. Ale proto, že jim tuto správu svěřili právě politici. V zemi, kde slova jako Opencard, Blanka, sKarta, mýto a další spouští okamžitě negativní asociace.
A tak by možná bylo lepší, kdyby se celá myšlenka druhého pilíře naopak odpolitizovala, maximálně odstřihla od státu. Jak to ale udělat? Kdo by měl nějaký realizovatelný nápad, zasloužil by si přinejmenším nominaci na Nobelovu cenu. Nebo alespoň na cenu Karla Engliše.
Autor je spoluautorem knihy Co s tou penzí?
Čtěte také:
Sociální a zdravotní výdaje se za dvacet let zvedly čtyřikrát
