Ron Arad má jeden moc dobrý trik s kloboukem. Konkrétně starým černým plstěným kloboukem, v němž se objevuje už několik desítek let a který si každý rok nějak upraví a nosí trochu jinak. Jednou vypadá jako přilba římského legionáře, jindy připomíná čarodějova učně z minulého století. Jedná se o chytrý znak, který člověku okamžitě signalizuje, že před ním stojí někdo s velkou tvůrčí fantazií a chutí do práce. Tisk ho má rád a téměř na každém veletrhu nábytku ho obklopují houfy novinářů. On sám však v duchu svého klidného, až trochu znuděného stylu nikdy nic neřekne, anebo alespoň jen málo z toho, co by opravdu stálo za to. Což by bez jeho klobouku mohlo být trochu riskantní, ovšem díky řečenému fíglu to pokaždé nějak klapne.
Tak tomu bylo i před lety na milánském veletrhu nábytku, kde jeden můj známý televizní producent trávil s Ronem celý večer, aby mohli natočit něco jako rozhovor. Za moc to nestálo, třebaže můj známý už měl s tímto izraelským designérem a architektem zkušenosti, neboť o několik let dříve pověřil právě jeho přestavbou své vily. Dodnes s hrůzou vzpomíná, jak chtěl Arad nechat ostříhat přes sto let starou bugénvileu, která se pnula po zdech. Jenže co může člověk čekat od sochaře, přesněji řečeno od bývalého sochaře, který svá díla se zarputilou tvrdohlavostí tepal kladivem z oceli…
Ocelové období
Ron Arad se totiž připravoval na dráhu sochaře, což zanechalo otisk na celé jeho osobnosti i na jeho pozdějších úspěšných a slavných dílech. Jde o jakousi nevšímavost ve stylu „já si to myslím takhle a je mi fuk, co tomu říkáte“, která se stala takřka organickou součástí jeho osobnosti. Jelikož byl jeho nábytek populární a příjemný, povedlo se mu dosáhnout toho, že všichni přijali i jeho přístup, který se postupně stal jeho ochrannou značkou. Narodil se v Tel Avivu do umělecké rodiny, ale už ve dvaadvaceti letech se vydal do Londýna studovat architekturu. Nějakou dobu dělil svůj zájem mezi sochařství a architekturu, po získání diplomu si však spolu s Caroline Thomasovou otevřel firmu One Off a sochařství pomalu splynulo s jinými tvůrčími postupy.
Spojení one off znamená v anglickém slangu něco jako jedinečný, vyrobený na míru. Firma skloubila řemeslnickou tradici výroby jedinečných kusů s designem, který tou dobou přicházel do módy. Jejich starší objekty, které se dnes už počítají mezi klasiku, se zpočátku skládaly z tzv. ready made předmětů, které byly mezi designéry oblíbené, jako například stará autosedačka z vyřazeného roveru na rockově vyhlížející, hrubě svařené konstrukci. Dnes se kritici usilovně snaží naplnit ošuntělou autosedačku intelektuálními výklady a přívlastky typu: „setkání opotřebovaného symbolu upadajícího anglického automobilového průmyslu a nové tvůrčí síly designu“.
Arad zatím dál tvrdohlavě formoval těžké železné pláty a kusy oceli místo lehčího dřeva nebo plastu. Pět let nato následovalo křeslo nazvané Well Tempered Chair, sestavené z ocelových plátů a válců. Bylo v něm trochu punku a trochu revolty, i trocha umění. Podstavec svého svérázně vyhlížejícího gramofonu zase odlil z železobetonu a z ošizeného, rozpadajícího se betonu, jenž se průmyslovým použitím drolí, byly i reproduktory a zesilovač. Jako samouk se z dimenze forem a těžkopádné oceli přibližoval k designu, přičemž se mu podařilo přesně trefit do vkusu doby a získat si přízeň movitější mladší generace pasoucí po módních jedinečných věcech.
Studio One Off vyrábělo jedinečné kusy za nekřesťanskou cenu, ale zanedlouho se přihlásil i nábytkářský průmysl. Arad začal cestovat mezi svou kanceláří v Covent Garden a evropskými centry designu. Prvním zadavatelem byla švýcarská Vitra. Následovala italská firma Moroso, jejíž ředitelce Patrizii Morosové se podařilo přesvědčit sochaře, který do té doby pracoval jen se železem, aby se pokusil i o měkčí čalouněný nábytek. Výsledkem byla křesla nazvaná Soft Big Easy a Soft Little Heavy.
Přelom jménem Knihomol
V roce 1994 se Aradovi naskytla nová příležitost představit svou velkou inspiraci, a sice formy vykované z ocelového válce, také široké veřejnosti. Milánský Kartell, průkopník bytového zařízení vyráběného z plastu, si povšiml designérovy knihovny. Ocelové desky nahradili příčkami z polymerové umělé hmoty a výsledek odpovídal očekávání obou stran. Nevšední knihovna s názvem Bookworm neboli Knihomol se publiku představila s velkým úspěchem. Originální zatočená forma skutečně připomínající žížalu obrátila vzhůru nohama tisícileté konvence, podle nichž mohou být knihovny jen rovné a postavené na dvou opěrných bodech. Kartell pečlivě dbal na to, aby mohl nový výrobek nabídnout v různě sestavitelných verzích a ve více barvách. Ladně se kroutící knihovna připomínající skulpturu kromě své funkce také zdobí zeď, a tak není divu, že se brzy stala dekorací nesčetných bytů, kanceláří a obchodů. Krásu podtrhoval dojem, který vyvolávala: jako by byla zavěšena v prostoru. Knihomol unese na každé poličce desetikilovou zátěž, je však nepochybně ozdobou každého bytu.
V následujících letech se jméno Rona Arada objevovalo stále častěji mezi tvůrci renomovaných nábytkářských podniků. Navrhoval pro firmy Driade, Cassina, Alessi a Magis. A v roce 1997 se dostavil další velký úspěch: židle Tom Vac. Původně vznikla na zakázku magazínu Domus, který si v roce 1997 objednal pro milánský veletrh nábytku celkem sto židlí, které by bylo možné vyskládat do podoby totemu jako symbolu slavného časopisu. Lehká židle z plastu a hliníku ovšem své původní určení předčila a stala se brzy obchodním hitem. Několik příštích let nebylo možné najít lounge bar či restauraci, kde by člověk nenarazil na židle Tom Vac.
Krok ke splynutí
Experimentování hrálo v životě tohoto návrháře vždy významnou roli. Začínal s železem a ocelí, pokračoval na poli high-tech. Série nazvaná Not Made by Hand and Not Made in China má zvláštní historii. Belgická firma Materialise vypracovala technologii jako stvořenou pro hollywoodská filmová plátna, jejíž pomocí bylo možné vyrobit podle trojdimenzionálního počítačového modelu metodou renderingu konkrétní předměty. Arad kreslil vázy, mísy na ovoce a šperky a zákazníkovi pak stačilo prolistovat si počítačová okna a vybrat odpovídající velikost, barvu i odstín. Ostatní bylo věcí firmy Materialise. Abrakadabra, respektive zcela skutečná metoda selective laser sinteringu plus technologie stereolitografie, a kouzlo je hotové; z kresby se zrodil hotový předmět. Roboty vyfoukly z polyamidového prášku skutečnou vázu. Vzápětí bylo dané okno z paměti počítače automaticky vymazáno, aby si mohl být zákazník jistý, že získal jedinečný předmět. Dalo by se říct, že se jednalo o další krok na spletité cestě splynutí ručního řemesla v původním smyslu slova se sériovou výrobou.
Památník, který zmizí
Vedle designu a experimentálních novinek se Arad zabývá také architekturou a interiérovým návrhářstvím. Jeho dosud nejvýznamnější prací byl interiér předsálí Opery v Tel Avivu, který navrhl se svou tehdejší partnerkou Alison Brooksovou v roce 1994. V londýnské čtvrti Canary Warf zase realizoval velkorozměrné skulptury nazvané Big Blue a Windwand. Tokijský Evergreen byl pro změnu navržen tak, aby ho časem zcela pokryl do něj zasazený břečťan. Autorovým úmyslem bylo zahájit polemiku s myšlenkou navěky (přinejmenším na dlouhá staletí) vztyčovaných veřejných památníků. Tato skulptura se totiž zrodila už s vědomím, že zakrátko zmizí.
Kromě těchto unikátů se Arad věnuje rovněž navrhování avantgardních, nevšedně působících interiérů módních domů, restaurací a hotelů. Z nedávno dokončených budov stojí za zmínku Muzeum designu v izraelském Holonu nebo sídlo firmy Magis v Trevisu.
Svou hlavou
Existuje ještě jeden Ron Arad, a sice učitel. Od počátku devadesátých let vyučoval průmyslový design na vídeňské Hochschule für Angewandte Kunst. Poté následoval Londýn a Royal College of Arts. Původně byl povolán jako vedoucí katedry nábytkového a průmyslového designu, tu však brzy přeměnil na katedru jménem Design Products zahrnující osm menších pracovišť, na kterých vedou výuku hostující profesoři. Jeho cílem bylo nabídnout studentům všestrannější možnosti zasahující i do jiných oblastí.
Podle trochu jízlivých kritiků nechtěl ani své žáky učit tomu, jak se stát zkušenými, aprobovanými designéry, ale tomu, aby mysleli svou hlavou a pokud možno na vlastní prospěch – bez ohledu na často úzké technické mantinely výrobců a objednatelů. Tak, jak na to sám pečlivě dbal, když kdysi koval těžké železo a ocel z nevyčerpatelných zásob londýnských vrakovišť.
