(EURO 38/2002)
Vážený pane Matocho,
s jistým pobavením si čtu Vaše (a Vašeho novinářského kolegy) články na téma „Alex“ Šatánek. Není jim co vytknout.
Po několik let jsem víceméně pravidelně setkával s ing. Alešem Šatánkem. Bylo to v době, kdy jsme oba působili v dnes již padlé Moravia Bance. Říkalo se mu Alex. Už na první pohled soudného člověka to byl vždy typ k útrpnému pousmání… Fascinuje mne, jak takovéto „průhledné“ typy dokážou u nás neustále stoupat vzhůru. Kombinace jejich „žaludku“ a čehosi dalšího (co nejsem schopen léta definovat), jim pomohla své okolí buď docela oblbnout, okouzlit či unavit tak, že stále stoupají přes všechny své omyly, kiksy či maléry pořád nahoru. Nevzpomínám si, že by za panem Šatánkem kdy byla vidět nějaká konkrétní práce, splnění konkrétního úkolu. Nakonec v anglické pojišťovně, jak jsem se před časem dočetl, právě z těchto důvodů také dlouho nepobyl. Předtím byl v Moravia Bance „převelen“ z podobných důvodů z postu ředitele pobočky v Praze, kde se výrazněji neprojevil, na post ředitele takzvaného odboru 05. Měl tam zajišťovat pro banku Key Accounts (klíčové klienty) nebo něco v tomto smyslu, ale to se mu příliš nedařilo.
Aleš Šatánek, s ním vždy jeho fotografie s Reaganovými, Mercedes třídy S a velká kupa prázdných slov o ničem…
Mým cílem není se připojit najednou ke kopání do někoho, kdo se „dostal do médií“, spíš jsem chtěl sám ocenit fakt, že si někdo všiml téhož, nad čím se já sám zamýšlím již léta: jak je možné, že to tady může takto a tak dlouho pořád fungovat?!
Vezměte to, prosím, jako mé postesknutí nad stavem a věcí a zároveň jako poděkování za to, že se i těmto záležitostem věnujete.
Ivan Mráz, bývalý předseda dozorčí rady Moravia Banky
