Jednou ze skrytých hvězd festivalu Colours of Ostrava (14. až 17. července) bude Erwan Castex. Pod uměleckým jménem Rone dělá futuristickou taneční hudbu, kde se mu daří propojovat to nejlepší z francouzské a německé elektroniky. „Nechávám se unášet a všechno přijde přirozeně,“ říká v rozhovoru pro Euro.cz.
Francouzská elektronická scéna je zajímavá, ale určitě není tím, co mě ovlivnilo nejvíc. Když jsem začal chodit do klubů, samozřejmě jsem poslouchal Laurenta Garniera. Ovšem co mě zasáhlo víc, je britská scéna, především „kmotrové“ značky Warp Records: Aphex Twin, Autechre nebo Boards of Canada.
Pocházíš z Francie, jejíž muzika především v devadesátých letech udávala tón celému hudebnímu světu. Jak moc tě ovlivnila?
Přesto, v devadesátých letech ve Francii přece Daft Punk či Bob Sinclar vydávali své nejzajímavější věci...
Jak jsem už řekl, hudba byla velmi různorodá a bohatá. Ale určitě mě neovlivnila nejvíc. Samozřejmě k ní mám blízko, Laurent Garnier se nyní stal mým kamarádem, s věkem zůstává stále ryzím člověkem, nestouplo mu to do hlavy.
I když z tvých slov cítím něco jiného, považuješ se za pokračovatele téhle francouzské hudební revoluce?
Určitě je tam propojení, ale nepociťuju, že bych patřil do rodiny, necítím se být součástí nějaké určité scény. Prostě se stalo, že jsem Francouz a dělám elektroniku.
Před pěti lety ses ale přestěhoval do Berlína.
Než jsem začal pracovat na desce Tohu Bohu, potřeboval jsem čerstvý vzduch. V Paříži jsem se stále motal v kruzích, stále stejná místa, stejné tváře. Potřeboval jsem získat inspiraci někde jinde. A Berlín mě dostal - je velmi tolerantní, plný kreativity a prostoru. Po několika letech jsem se ale nakonec vrátil do Francie.
Když se podíváš dozadu, jak Berlín prosákl do tvé hudby?
Zní to překvapivě, ale necítím, že by berlínská scéna měla velký vliv na moji tvorbu. Vytvořil jsem si svůj vlastní styl, který byl opakem toho, co jsem slyšel v Berghainu. Myslím si, že moji kreativitu nakopla především energie samotného města.
Na kontě máš řadu spoluprácí – s rapperem High Priestem či kytarovou kapelou The National. Stačilo, nebo taková spojení vyhledáváš dál?
Samozřejmě bych tuhle zkušenost chtěl ještě zažít, ať už s těmito hudebníky, nebo s někým jiným. Každé takové setkání beru jako možnost přiučit se něčemu novému.
Takže kdybych se zeptal, jestli jsi ve studiu radši sám, nebo upřednostňuješ spolupráci s lidmi z venku, jaká bude odpověď?
Každá situace má své dobré a špatné stránky. Když jsem sám, opravdu se můžu zaměřit pouze na muziku a vlastní tempo. Méně příjemné už je to, že během těch mnoha hodin nemám nikoho, s kým bych si pokecal. Zato kolaborace jsou velmi zajímavé – lidsky i hudebně. Ale také se můžou zkomplikovat, protože musíš najít kompromis mezi kreativitou obou umělců a perfektní alchymii.
Je to jen pár týdnů, co legendární Jean Michell Jarre vydal album „Electronica 2: The Heart of Noise“. Hned titulní skladba nese i tvůj podpis.
Mezi naším prvním setkáním a vydáním desky uplynuly tři roky. Byl to ping-pong – přeposílali jsme si hudební soubory, telefonovali o půlnoci. Každý pracoval ve svém vlastním studiu a stavěli jsme společnou skladbu.
| Přečtěte si o pražském klubu Le Valmont Rock star all night long  |
Co pro tebe znamená, že tě ke spolupráci přizvala taková legenda?
Samozřejmě mi to polichotilo a je to pro mě pocta. Jarrovo album Oxygen bylo vlastně první deskou, kterou jsem si kdy koupil. Byl jsem dítě a ty zvuky, které jsem nikdy předtím neslyšel, mě nadchly. Dnes, mnoho roků poté, s ním společně dělám muziku. Stále tomu nemůžu uvěřit.
Když děláš novou muziku, řešíš spíš to, aby se na ni dobře tančilo, nebo aby se příjemně poslouchala?
Neplánuju nic. Prostě se nechávám unášet a všechno přijde přirozeně podle toho, jak se zrovna cítím. Někdy je to taneční věc, jindy zase atmosférická skladba.
