Deficit nelze svádět jenom na paliva
Ceny ropy jsou význačný faktor, ale nominální výše deficitu zahraničního obchodu je to, co se počítá. Na letošním vývoji bude podstatné, že se schodek po dvou letech opět dostane přes stovku, což by – při zatím neznámých tempech růstu ekonomiky – mohlo dát deficit běžného účtu platební bilance ve výši asi čtyř procent hrubého domácího produktu. Ukazuje se tak, že při struktuře tuzemské výroby, extrémní otevřenosti ekonomiky a struktuře výměny zboží i služeb by byl zázrak, kdyby hospodářský růst neprovázelo prohlubování vnější nerovnováhy. Pravda číslo jedna. Ekonomičtí analytici poslední měsíce pravidelně očekávají nižší schodek, aby pak byli realitou nepříjemně překvapeni, nicméně měli hned po ruce vysvětlení v podobě eskalovaných cen ropy a silného dolaru, v němž se s touto komoditou obchoduje. Škodolibost není na místě. S udržením, neřku–li dalším růstem, beztak už vysokých cen ropy nepočítal letos nikdo. Možná s výjimkou představitelů členských zemí OPEC. Jejich zájem dostatečně jasně vyjádřil prezident Venezuely Hugo Chávez: „Nechceme, aby ceny klesly pod současnou hladinu. Pokud se tak stane, vynesli bychom nad sebou rozsudek smrti. To bylo v polovině srpna, kdy cena koše sedmi druhů ropy OPEC činila osmadvacet dolarů a barel Brent ropy jedenatřicet. Hodnota českých dovozů minerálních paliv byla za sedm letošních měsíců při srovnatelném množství dvakrát větší než ve stejném období loňského roku. Jak by také ne, když meziroční index dovozních cen se pohybuje v řádu desítek, ale speciálně u nerostných paliv jde o čísla třímístná. A co to dělá s bilancí? Zatímco za loňské první pololetí byl průměrný měsíční schodek obchodu se skupinou zboží „Minerální paliva a příbuzné materiály něco přes tři miliardy korun, letos dosáhl více než šesti miliard. A kumulovaný deficit v této skupině byl až do dubna vyšší než celkový. Protože dovoz pochází v převážné míře z Ruska, vzájemný obchodní schodek činil za první pololetí dvacet osm a půl miliardy, téměř dvakrát tolik co loni. Pravda číslo dvě. Tato argumentace je tak rozšířená, že to přímo vybízí k tomu, otočit minci na druhou stranu. Ještě výrazněji – ale pro změnu směrem dolů, tedy příznivě – zasáhla českou ekonomiku nízká poptávka po ropě v roce 1998, kdy byl barel i za deset dolarů. Loni se sice začala situace obracet, ale celkově to bylo pořád snesitelné. Vynikající třicetiprocentní meziměsíční tempo růstu vývozů z počátku roku bylo do značné míry způsobeno nízkou loňskou srovnávací základnou. Od té doby dynamika vývozů klesá a dovozů roste. Měsíční export byl sice letos zatím vždycky vyšší než loňská průměrná hodnota (77 miliard korun), ale od června je celkové tempo růstu importu vyšší než vývozu. Přepočteno do stálých cen si sice vývoz za první pololetí udržel jednobodový předstih před dovozem, nicméně loni v prvním kvartále to bylo bodů čtrnáct. To mimo jiné znamená, že až Český statistický úřad 15. září oznámí hrubý domácí produkt za druhé čtvrtletí, bude to méně impozantní číslo než za první tři měsíce. Tehdy byl čistý vývoz klíčovým faktorem růstu a tento vliv, jak je zřejmé, zatím nebyl ničím nahrazen. Především však nelze změřit to, co pro českou ekonomiku znamená konjunktura na Západě, především v Německu. Z váhy Německa – a vyspělého světa vůbec – na českém zahraničním obchodu však lze usuzovat, že příznivý dopad tohoto vnějšího faktoru nebude nižší než negativní vliv protikladného vnějšího faktoru – cen ropy. Výsledky zahraničního obchodu v letošním roce je tedy žádoucí považovat za obraz reálné situace, který není třeba retušovat poukazy, jakkoli opodstatněnými, na nevýhodné dovozní relace. Zadní kolečka. Červencové výsledky zahraničního obchodu se očekávaly s obzvláštním napětím právě proto, že se mělo ukázat, která tendence je momentálně silnější. Ukázalo se, že více váží suroviny, což se projevilo i v opatrnějším hodnocení – zatím pouze analytiků postrádajících výkonnou pravomoc. Opatrnost by však měla být zahrnuta i do rozhodování, ať už ve státní, nebo komerční sféře. Dobrá zpráva o akceleraci růstu německého HDP je příjemným polštářem, na němž by se to dobře chrnělo. Jen kdyby člověk nevěděl, že z dřímoty ho může probrat i pád z postele. A že to většinou nebývá jediná nepříjemnost: Když koncem roku 1998 stihl západní Evropu hospodářský pokles, stalo se tak jako na potvoru zrovna v pro nás nejméně vhodnou chvíli – v době měnového přitvrzení a rozpočtových škrtů. Úzká vazba na Německo není špatná věc a cynik by mohl dodat, že s deseti miliony Čechů navíc by to Německo mohlo dotáhnout na kulatých sto milionů obyvatel. Než se však tato integrace uskuteční, je třeba opakovat, že by bylo žádoucí mít ještě něco v záloze. Tato připomínka se čas od času objeví, v dobách příznivých zase mizí. Otázkou však je, zda je Česká republika vůbec schopna hrát významnější úlohu v rozvojových zemích nebo ve státech bývalého východního bloku ležících mimo střední Evropu. Rusku i Číně můžeme dnes nabídnout – v patřičné politické konstelaci – hlavně „tradiční přátelské vztahy , ale za to se toho moc nekoupí. Strukturální změny? Je zřejmé, že monoorientace českého zahraničního obchodu bude do budoucna zesilovat už proto, že ze západní Evropy k nám směřuje většina z nynějšího impozantního objemu přímých investic. To přispívá k větší synchronizaci vývoje české ekonomiky se západní Evropou a současně tlačí na růst českých dovozů. Dovozní náročnost české ekonomiky neklesá, ale roste právě proto, že se v tuzemské produkci zvyšuje podíl zahraničních dodávek, hlavně ze zemí vlastníků firem. A to zejména v produkci s vyšším stupněm zpracování, jejíž export roste nadprůměrným tempem. Zvýšení dovozní náročnosti lze přitom v budoucnu čekat i z vnitřních makroekonomických i ryze individuálních důvodů. Jednak bude třeba v hrubém domácím produktu nahradit zmíněný výpadek čistého exportu – a investice jsou také domácí spotřeba – jednak se s očekáváním světlých zítřků moc nerýmuje nynější střídmý růst soukromé spotřeby. Dejme tomu, že je dnes nákupní chování lidí úměrné jejich finančním i životním perspektivám. Neodpovídá však plánům na trvale udržitelný růst české ekonomiky na úrovni tří čtyř procent hrubého domácího produktu ročně. Navíc máme k dispozici příklad Spojených států, kde soukromá spotřeba, do značné míry ba i dluh, rodí ekonomický zázrak. Tento škarohlídský pohled na výsledky zahraničního obchodu určitě nezkazí náladu těm, kteří vidí hlavně nesporné pozitivní stránky. Nicméně všeobecně vyslovované tvrzení o důsledcích strukturálních změn je předčasné. Většina exportních firem využívá příležitosti a prodává, co se dá (na dovozu se mimoto téměř pětinou a na vývozu třetinou podílí takzvaný zušlechťovací styk). O strukturálních změnách rozhodne nejvíce současný příliv zahraničních investic, a ten je zatím v běhu. Výsledek snad bude pro ekonomiku pozitivní, ale zaručit se to nedá.
