Na Zemi se využívá jen půldruhého promile veškeré energie obnovitelných zdrojů, konstatuje čerstvá zpráva Evropské komise, která je věnovaná fotovoltaice. Kdybychom zvládli pouhých šest sedm procent, nepotřebovali bychom jiné energetické zdroje. Žádnou ropu, žádné uhlí, žádný zemní plyn. A také žádnou jadernou energetiku, dodávají zapřísáhlí přívrženci obnovitelných zdrojů. Neprodukuje sice skleníkové plyny, zato vysoce radioaktivní odpad – a je velice nebezpečná.
Rozhodující průmysl a doprava.
Podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů má během několika desetiletí stoupnout v zemích Evropské unie až k desetině. Požadavek Bruselu je logický: Každá tuna vypuštěného oxidu uhličitého, nebo možná ještě nebezpečnějších oxidů dusíku, přibližuje Zemi k hranici (nebo už za ni?) nezvratných klimatických změn. Rakušané si právě nyní sypou popel na hlavu, když se dozvěděli, že předloni místo snižování emisí vypustili do ovzduší o šestinu těchto plynů více než o rok dříve. Ekologický šampion se rázem ocitl (v přepočtu na obyvatele) v těsném sousedství nepříliš úspěšné České republiky. Oproti českým dvanácti tunám, jimiž se není co chlubit, vykázal 11,5 tuny. Důvod? Nebylo jím horké léto a nutnost nahrazovat výpadek vodních elektráren tepelnými. Plných deset milionů tun, tedy tři čtvrtiny z rakouského přírůstku emisí oxidu uhličitého, připadlo na dopravu, upozorňuje ministr životního prostředí Josef Pröll.
Klíč k řešení problému globálního oteplování totiž nedrží v ruce energetici, nýbrž průmysl a doprava. Elektrárenství se na celkové spotřebě energie podílí přibližně jednou šestinou, průmysl a doprava zhruba po jedné čtvrtině. A přibližně stejným poměrem se dělí o veškeré emise skleníkových plynů.
Čtyřicet let a dost.
Zásoby ropy máme na čtyřicet let, říkají světoví prognostici. Za tuto dobu musíme na Zemi zvládnout zcela nové technologie, které budou šetrnější k životnímu prostředí a zejména neohrozí klima. Ropa s největší pravděpodobností uvolní místo pohonu, jehož zdrojem bude elektřina z vodíkových článků. Pokud si chceme udržet současnou mobilitu jako součást vyspělé civilizace, budeme potřebovat nesmírné množství elektrického proudu. Hrubé odhady říkají, že k dnešní produkci všech světových elektráren 16 700 miliard kilowatthodin by mělo přibýt množství ještě o polovinu větší. Pro úplnost: Evropská komise uvádí, že obnovitelné zdroje včetně velkých vodních elektráren se nyní na výrobě proudu podílejí jednou pětinou, na celkové spotřebě energie sotva třemi procenty.
Hledání náhrady.
Do roku 2030 má na vodíkový pohon jezdit v Evropské unii 35 procent nových automobilů. Za pouhé čtvrtstoletí se musí vybudovat energetické zdroje na výrobu paliva i potřebná infrastruktura pro jeho distribuci, o nových, cenově dostupných vozidlech ani nemluvě.
Kde získat energii? Z vody, větrníků a solárních článků či spalováním biomasy. Tyto zdroje ale dohromady nestačí ani pokrývat rostoucí světovou spotřebu elektřiny. Přívrženci jaderné energetiky navrhují vyrábět proud pro elektrolýzu vody v nových typech reaktorů anebo podstatně efektivněji tepelným rozkladem vody. Ve vzdálenější budoucnosti přijdou na řadu i fúzní reaktory. Při současném způsobu využívání uranu dojde tato surovina zhruba ve stejné době jako ropa. Nové technologie tuto hrozbu odsunou o dlouhá desetiletí, ne-li definitivně, přejde-li se z dnešního uran-plutoniového cyklu na thoriový.
Výzkum a vývoj těchto oborů slibuje navíc zásadní technologické průlomy v nejrůznějších vědních sférách. Rozvoj obnovitelné energetiky může už nyní přinést statisíce nových pracovních míst. Společné mají jedno: Jsou drahé. Jenže doba levných energií skončila nejpozději s prvním ropným šokem v 70. letech minulého století. Hrozba globálního oteplování, a tedy změny klimatu, vznikla podstatně dříve. Nyní se však vyostřila do zápasu za přežití lidstva, v němž si nemůžeme příliš vybírat.
Buď najdeme pragmatická a finančně únosná řešení a budeme využívat všechny zdroje energií neprodukující skleníkové plyny, anebo jako civilizace skončíme. Lepší volba asi neexistuje.
