K r i z e v P e r s k é m z á l i v u
Spojené státy spolu s Velkou Británií podnikly minulý týden rozsáhlé letecké údery proti Iráku. Cena ropy zaznamenala ve svém volném pádu jen nepatrný výkyv, dolar reagoval lehkým znehodnocením spíše na vývoj aféry Lewinská.
Vlastně se ani nic neděje. Letecké a námořní jednotky USA a Velké Británie podnikly sérii raketových a leteckých náletů na vybrané irácké cíle a svět mohl vidět další moderní bleskovou válku v přímém přenosu.
Kvůli jejím očím
Vzápětí po útoku přinesly deníky některých okolních arabských zemí palcové titulky „Válka kvůli Moničiným očím ve zjevné narážce na možnou snahu prezidenta Clintona zvýšit válečným tažením svůj kredit a odsunout aféru Lewinská do pozadí. Ať však již byl Clintonův skutečný záměr jakýkoliv, republikánští členové Sněmovny reprezentantů USA se v noci na středu rozhodli odložit projednávání případné ústavní žaloby (impeachment) a hlasování o něm na sobotu. Dolar znejistěl a v reakci na možné nebezpečí odvolání prezidenta Clintona, které je hodnoceno jako ohrožení politické stability země, mírně oslabil.
Jakmile začalo být jasné, že Spojené státy podniknou úder proti Bagdadu, na světových trzích se lehce zvýšila cena ropy. Vzápětí po provedení prvního úderu však začalo být jasné, že se nebude opakovat rok 1990, kdy byly po invazi Iráku do Kuvajtu přerušeny zásobovací trasy z Perského zálivu a následoval růst cen ropy a chemických produktů. Už ve čtvrtek se růst cen zastavil a cena termínovaného kontraktu na surovou ropu Brent pro únorovou dodávku dokonce klesla o 46 centů na 10,90 USD za barel. K poklesu cen bezpochyby přispěla i ta skutečnost, že nebyl narušen ani harmonogram exportu irácké ropy.
S ujištěním, že se vlastně nic neděje, přispěchaly i okolní země, které disponují více než polovinou světových ropných rezerv a produkce této suroviny tvoří ve všech případech přibližně 80 procent jejich celkových příjmů. Katarské ministerstvo pro ropu již ve středu oznámilo, že lodní trasy v Perském zálivu, kterými prochází více než polovina produkce surové ropy z regionu, zůstaly americko-britským útokem na Irák zcela nenarušeny. Jeden z čelných expertů ministerstva Ramsay Salman k tomu jen dodal: „Útok by neměl mít žádný vliv na nabídku ropy, nemůžeme sice předvídat vývoj konfliktu, ale i v případě výpadku irácké produkce jsou na severní polokouli vytvořeny takové zásoby této suroviny, že ani v nějakém nejhorším případě nemůžeme předpokládat významnější vliv nové krize na ceny ropy.
Akce dvou sólistů
V rámci oficiálního zdůvodnění úderu pak Bill Clinton mimo jiné prohlásil: „Útok vojenských sil Spojených států a Velké Británie má za cíl napadnout irácký program vývoje jaderných, chemických a biologických zbraní a jeho vojenské kapacity, které by mohly ohrozit sousední země. Záměrem je chránit národní zájmy Spojených států a s tím i obyvatel oblasti Středního východu, stejně jako i celého světa. Za hlavní a bezprostřední důvod k úderu na Irák byla označena jeho ne-ochota spolupracovat s inspekčními týmy OSN pro dohled nad dodržováním likvidace iráckých programů vývoje a výroby zbraní hromadného ničení.
Spojené státy si tedy opět po určitém čase vyzkoušely roli světového četníka. Tentokrát jen spolu s věrnou Británií, která i pod novým labouristickým vedením hodlá udržovat a rozvíjet pověstné transatlantické britsko-americké „special relations (zvláštní vztahy), které však byly vždy od konce druhé světové války mnohem více „special pro Velkou Británii než pro USA.
Rusko v čele se stále častěji nemocným Jelcinem, který nebyl o vojenském zásahu předem informován, se zmohlo v rámci podpory svého věrného přítele Husajna zprvu jen na deklarované znepokojení nad americkým útokem. Poté však přistoupilo k razantnější odpovědi, když na protest proti útoku odvolalo ke konzultacím svého velvyslance z Velké Británie Jurije Fokina a návrat do vlasti nařídilo i velvyslanci v USA Uliji Voroncovovi. Moskva zároveň pohrozila, že přehodnotí svou strategii spolupráce se Severoatlantickou aliancí. Ve čtvrtek večer byly ruské námořní a letecké síly uvedeny do bojové pohotovosti.
Francie, vědoma si svých obchodních vazeb s Irákem, zachovala na rozdíl od roku 1990 chladnou hlavu a cizinecká legie zůstala ve svých kasárnách. Ústy svého premiéra Lionela Jospina pak oznámila, že vždy podporovala úsilí generálního tajemníka OSN o nalezení diplomatického řešení této krize a této cestě dává stále přednost. Německá vláda se ústy svého mluvčího Uwe-Carstena Heye omezila na konstatovaní, že věří v brzké ukončení vojenské akce.
Plody pragmatismu
Mezinárodní společenství v čele s USA v oblasti Perského zálivu tak v těchto dnech sklízí to, co zaselo především v období irácko-íránské války a následně v únoru 1991, kdy nebylo ochotno učinit kroky vedoucí k odstranění Saddáma Husajna. Ryze pragmatických důvodů mělo v obou případech dostatek. Během vleklého a krvavého konfliktu Iráku s Íránem představoval Husajnův režim pro USA štědře dotovanou a vyzbrojovanou baštu proti pronikání islámského fundamentalismu. V období počátku roku 1991 se pak spojeneckým jednotkám jednoduše nenabízela alternativa, která by zaručovala „klid a stabilitu v této oblasti.
Zvažované varianty po odstranění Saddáma Husajna, který by byl automaticky katapultován do síně antiamerických mučedníků, byly pravděpodobně jen tři: Nástup islámského fundamentalismu v nějaké jeho podobě, či jiná forma diktatury podobná té Husajnově. Tou nejhorší zvažovanou alternativou mohlo být bezvládí, které by mohlo ve svých důsledcích podpořit odstředivé tendence, například v oblastech s kurdským obyvatelstvem či v pří-hraničních oblastech s Íránem. Otázkou však zůstává, jestli varianta zvolená v roce 1991, tedy zachování totalitního režimu Saddáma Husajna, nebyla nakonec ta nejhorší a nejnákladnější.
