DEMOKRACIE po roce 1989 otevřela prostor i rozvoji mnohých ekologických iniciativ, které se ozývají stále hlasitěji a stále častěji zasahují do veřejného života. Jsem člověk z města a mám samozřejmě přírodu rád. Často jezdím na hory a nikde si tak dobře neodpočinu jako v přírodě. Od dětství jsem jezdil několikrát ročně do Krkonoš a smutně sledoval, jak v nich lesy postupně umírají.
Zpočátku jsem tedy přivítal, že se aktivity ekologických iniciativ rozšířily i do Čech. Čekal jsem, že se zasadí o skutečnou ochranu přírody. Bohužel po zkušenostech posledních několika let musím konstatovat, že ekologické iniciativy páchají na přírodě i v ostatních oblastech veřejného života více škody než užitku. Jejich počínání bych dokonce označil za ohrožení životního prostředí.
Temelín: ekologická stavba.
Nejsem jednoznačným zastáncem jaderné energetiky, ale pro spuštění jaderné elektrárny Temelín prostě hovoří argumenty zdravého rozumu. Jaderná energetika není sice zdaleka ideálním zdrojem energie, ale v současné době je to zdroj ekologicky nejšetrnější. Alternativní zdroje energie (solární elektrárny, větrné elektrárny) bohužel zatím nejsou schopné ani zdaleka pokrýt energetické nároky současné společnosti. V případě Jaderné elektrárny Temelín je nutné navíc vzít v úvahu geografická specifika naší země a naše energetické možnosti. Domnívám se, že jadernou elektrárnu je možno z tohoto pohledu v našich poměrech označit dokonce za ekologickou stavbu, a tudíž naprosto nechápu, proč ekologické iniciativy proti její dostavbě a spuštění tak vehementně protestovaly a protestují. Na tomto závěru trvám, přestože chladící věže Temelína jsou viditelné z dalekého okolí a vzhledu jihočeské krajiny jistě nepřidají. Navíc si dovolím poznamenat, že přibližně 30 km od Temelína mám chalupu, měl bych tedy dosti významný důvod stavět se proti existenci elektrárny. Pravděpodobně na rozdíl od ekologických aktivistů jsem ale byl také na severu Čech a Moravy v takzvaném hnědouhelném revíru a ostravsko–karvinském revíru. Každý soudný člověk musí uznat, že krajina je v nich vyčerpána a že je skutečně nejvyšší čas severním Čechám a severní Moravě ulevit. Pokud tohle člověk nevidí, tak musí být slepý.
Výhled z Třístoličníku.
Česká republika může vybírat pouze mezi dvěma alternativami – tepelné elektrárny, nebo jaderné elektrárny.
Nedisponujeme bohužel takovým množstvím krásných a divokých řek jako například Rakousko nebo Norsko, abychom mohli svoji energetickou situaci řešit výstavbou vodních elektráren, a to bohužel naši rakouští sousedé nechápou. Americkému právnímu expertovi Faganovi, který se pravděpodobně domnívá, že bojuje za „správnou věc , bych doporučoval zaplatit si „rekreaci někde na Sokolovsku nebo Mostecku, aby se dostal do reality. Rakouským demonstrantům na našich hranicích bych pak poradil, aby vystoupili na šumavský hraniční vrchol Třístoličník. Na tomto kopci je vyhlídka. Když se rozhlédnou na jih, uvidí bílou mlhu a oblačnost a při troše štěstí i Alpy, na severu pak uvidí hustou černou mlhu dusící českou kotlinu a možná jim to také dojde. Pokud někdo tvrdí, že v současné době energii z Temelína nepotřebujeme, je to tvrzení krátkozraké, protože i přes prodloužení životnosti tepelných elektráren by se potřeba řešit energetický problém objevila nejpozději za několik let. Temelín není tedy řešení zdaleka ideální, ale v dané situaci ho lze považovat ze nejmenší zlo, a to zejména z ekologického hlediska. O to méně chápu počínání ekologických iniciativ. Pokud se v poslední době hovoří o tlaku západoevropské elektrárenské lobby, která protesty proti Temelínu podporuje, pak mě napadá jediná otázka, komu a čemu vlastně ekologické iniciativy slouží.
Praha–Norimberk na velocipedu.
Domnívám se, že stejně jako Temelín lze za ekologické stavby označit i dálnice.
Provoz na nich je nejen bezpečnější, ale i hospodárnější. Spálí se totiž méně paliva, a šetří se tudíž i životní prostředí. To ale pravděpodobně naše ekologické aktivisty nezajímá. Oni asi budou jezdit z Prahy do Norimberku na kole. Zajímalo by mě, kolik z ekologických bossů jezdí na demonstrace alespoň vlakem. Postoje ekologických iniciativ bohužel nejsou konstruktivní. Nenabízejí alternativní variantu řešení. Místo aut budeme jezdit na kole nebo chodit pěšky a nebudeme svítit, vrátíme se zpět do jeskyní. Tak si to asi ekologové představují. Někdy to na mě dělá takový dojem. Ale zpět k dálničnímu obchvatu Plzně. Dostupné informace říkají, že ekologové nakoupili úzké pruhy pozemků v trasách téměř všech variant obchvatu. Domnívám se, že v tomto případě je vyvlastnění naprosto namístě.
Jsem názoru, že v kauze obchvatu Plzně ekologové naprosto selhali. Do Německa jezdím poměrně často a jezdím samozřejmě i přes Plzeň. Vím, jak to v centru Plzně vypadá, že se tam skutečně nedá dýchat. O tom, že tento průjezd městem zpomaluje dopravu, není také pochyb. Ekologové sice možná zachránili dvě kytičky na okraji Plzně, ale vůbec je nezajímá, že se v centru Plzně dusí desetitisíce lidí a že jsou tito lidé ohroženi v důsledku zvýšení prachu, exhalací i hluku nádorovými a jinými onemocněními. Nastěhoval bych ekologické aktivisty na pár týdnů do centra Plzně, aby věděli, o čem je řeč. Obchvat města má samozřejmě i jiné aspekty. Z Německa ročně přijíždějí miliony německých i jiných západoevropských turistů. Tito turisté drží nad vodou turistický ruch nejen v Praze, ale i v ostatních částech republiky. Je v zájmu státu usnadňovat jim podmínky příjezdu do země a pobytu v ní, nikoliv ztěžovat.
Ekologické iniciativy jsou i v naší zemi potřeba, ale musí radikálně změnit způsob své politiky. Titul „Ropák roku bych letos udělil právě ekologům.
