Medveděv řídí klíčové projekty a může být nástupcem Putina
Mluvíme o Gazpromu, myslíme Kreml. Říkáme Kreml, rozumíme Gazprom. Jedna z největších energetických firem světa je důležitým nástrojem ambicí Moskvy při dobývání světových trhů. Toto propojení by bylo stvrzeno, kdyby se v čele Gazpromu po vypršení současného mandátu objevil prezident Vladimir Putin a hlavou státu by se stal nynější šéf správní rady plynárenského gigantu Dmitrij Medveděv. Vyloučeno to není. Medveděv byl na konci minulého roku jmenován prvním ruským vicepremiérem a pro mnohé pozorovatele také hlavním kandidátem na nástupnictví po Putinovi. Tím třetím do party ve vysoké hře by byl bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, který získal šéfovskou funkci ve společnosti, jež bude stavět podmořský plynovod z Ruska do Německa. Putin by už v roce 2008 potřetí kandidovat neměl, pokud ovšem ruští poslanci do té doby nezmění ústavu.
Řada ruských politologů - včetně Igora Bunina či Alexeje Malašenka - nicméně soudí, že právě loni se prezident definitivně rozhodl hledat svého nástupce. V listopadu povýšil do vicepremiérských funkcí dva muže - kromě Medveděva, jenž do té doby řídil jeho kremelskou administrativu, také ministra obrany Sergeje Ivanova. O obou se mluví jako o prezidentských kandidátech. Medveděv však postoupil o stupínek výš - před jeho titulem „vicepremiér“ ještě stojí slůvko „první“. Když analytik Bunin odpovídal listu Novyje Izvěstija na otázku, čím se bude vyznačovat letošní rok 2006, odpověděl: Dmitrij Medveděv se stane premiérem a Putinovým designovaným nástupcem. Další politologové očekávají, že toto jmenování přijde o rok později.
Trh, svoboda a státní kontrola.
Jestliže pozorovatelé vyzdvihují loňský nástup tohoto čtyřicetiletého právníka a politika původem z Petrohradu, sám Medveděv označil tři hlavní události roku 2005 z pohledu Gazpromu: Za prvé majoritní podíl ve firmě ovládl stát, za druhé Gazprom pohltil společnost Sibněfť Romana Abramoviče a za třetí bylo rozhodnuto o plné liberalizaci obchodování s akciemi plynárenského gigantu. Máloco vystihuje současnou politiku Kremlu lépe než tato kombinace, tedy liberalizace spojená s mírnější verzí znárodnění. Nadpoloviční podíl státu v Gazpromu byl podmínkou k tomu, aby si mohl zbytek akcií koupit kdokoliv bez jakéhokoliv omezení. Putin i Medveděv mají společnou snahu spojit údernou sílu státu s tržním chováním. Platí to zvláště pro nakládání s ruským nerostným bohatstvím, jež má přinést prospěch nejen zahraničním investorům, ale především Rusku.
Je jejich představa utopická? Bývalý Putinův ekonomický poradce Andrej Illarionov nad touto politikou tak dlouho nechápavě kroutil hlavou, až se stalo nad sluncem jasným, že musí svůj post opustit. Illarionov nevěří, že se stát jako majitel klíčové firmy může chovat skutečně tržně. Nedokáže si představit, že se státní zájmy mohou překlopit do zájmů korporátních či soukromých. Spíše se obává, že se za hesly o národních zájmech bude skrývat iracionální chování. Illarionova ostrá kritika už však nikoho nepřekvapuje. Bylo komické sledovat donedávna Putinova poradce, jak mluví o tom, že Rusko přestalo být svobodné a demokratické, a jak označuje za „krádež roku“ státní převzetí Jukosu, tedy firmy dříve ovládané oligarchou Michailem Chodorkovským.
Každý jiný liberál.
Ironií osudu jsou za liberály označováni oba, Illarionov i Medveděv. Jeden přitom kvůli svým názorům v Kremlu končí, zatímco ten druhý možná míří na jeho vrchol. Illarionov je vzdělaný ekonom, bývá označován za posledního liberálního ekonoma v moskevských vládních strukturách. Medveděvovy ekonomické postoje zato nikdo příliš nezná. Jako šéf Putinovy administrativy však byl považován za představitele „liberální frakce“ v Kremlu, jež svádí skrytý boj se „siloviky“ - tedy lidmi, kteří přišli z bezpečnostních složek. Vicepremiér má pověst schopného administrátora a muže s jasnými politickými představami. Je mladý, energický, zřejmě inteligentní. Nepociťuje žádnou averzi k tržnímu hospodářství, byť jedná jménem státu. Nebyl to on, kdo vyprovokoval zásah proti Jukosu, i když se s ním později ztotožnil. Analytici brokerských firem v Moskvě, jako Aton či Prospekt, tvrdí, že trh by přivítal jeho jmenování premiérem, protože by nahradil nevýrazného Michaila Fradkova. A pokud by Putin dal přednost svému druhému možnému nástupci, ministru obrany Sergeji Ivanovovi, trhy by to údajně vnímaly negativně. Možná na rozdíl od části veřejnosti, která by raději v nejvyšší funkci viděla generála.
Medveděvovy postoje se znovu projevily v poslední době. V rámci dohody o urovnání sporu mezi Moskvou a Kyjevem ohledně cen za plyn byla veškerým vývozem strategické suroviny na Ukrajinu pověřena firma RosUkrEnergo. Tu z poloviny ovládá Gazprom, vlastníci druhé části jsou ovšem skrytí. Tato skutečnost se stala terčem kritiky a prohloubila vnitropolitickou krizi na Ukrajině. Medveděv však námitky kritiků uznal. Tržní transparentnost podporuje, neboť i ta patří k ruskému pojetí státně-tržního hospodářství. Bezpochyby také proto, že Moskva nechce přijít o přízeň investorů, kteří mají pomoci s rozvojem ropné a plynárenské infrastruktury. Zástupci Gazpromu se každopádně vyslovili pro vyjasnění poměrů ve firmě RosUkrEnergo. Také vybídli Ukrajince, aby si pořídili podíl v této společnosti.
Úkoly pro Herkula.
Když Putin loni v listopadu vyzdvihl Medveděva do vicepremiérského křesla, pověřil ho řízením čtyř klíčových národních projektů. Toho, kdo si uvědomí, o jaké projekty jde, musí napadnout myšlenka, že se prezident chce svého politického druha z Petrohradu spíše zbavit. Mezi ony projekty totiž patří rozvoj bytové výstavby, zdravotnictví, školství a také zemědělství. Je vůbec možné v těchto oblastech dosáhnout nějakého zásadního pokroku? V Rusku? I tamní média upozorňují, že jde o úkol pro Herkula. Josif Diskin, šéf Rady pro národní strategii, ve čtrnáctidenníku Versija uvedl: „Existuje stará ruská tradice, dle níž platí, že když se vládci chtějí někoho zbavit, pověří ho zemědělstvím.“ Národní projekty ale nejsou nástrojem k likvidaci politiků. Jsou výsledkem loňských kremelských porad Vladimira Putina se jeho blízkými spolupracovníky. O lecčem svědčí to, že mezi nimi byl třeba Dmitrij Medveděv, nikoliv však premiér Fradkov.
A jaký je tedy smysl toho všeho? Rusko finančně těží z prodeje ropy a plynu, stále však není jisté, zda dokáže dlouhodobě přetavit tyto zisky v celkový rozvoj. Životní úroveň Rusů stále rozhodně není ideální. Rusko je dnes v zásadě politicky stabilní a Putin je nadále populární. Mnozí lidé mají pocit, že se současným prezidentem se do země vrátil pořádek, naděje i národní hrdost. Tato situace však nemusí trvat věčně, může růst nespokojenost se sociálními poměry. A z historie je známo, že v Rusku nelze podceňovat revoluční situace. Je tedy třeba zemi a jejím lidem nabídnout něco mimořádného. Putin, Medveděv a spol. se nakonec shodli, že by mělo jít o projekty, se kterými se bude moci ztotožnit prakticky každý. Chtěli určit strategii, kolem níž se sjednotí celá společnost, a dlouhodobé cíle, které by se nemusely měnit po příštích prezidentských volbách. Cílem není revoluce, ale prodloužení doby, která se vyznačuje stabilitou.
Národní projekty by nakonec měly dávat smysl i z ekonomického hlediska, neboť má jít o investice do lidí. Do jejich vzdělávání, zdraví, základních potřeb včetně bydlení a zdrojů obživy na venkově. To by nakonec měla pocítit pozitivně celá ekonomika. Přesto existuje řada velkých rizik. Ministr financí Alexej Kudrin se při kremelských schůzkách aktivně bránil nadměrným výdajům a lze se obávat i nadměrné inflace. Ministr pro ekonomický rozvoj German Gref se zase děsí, zda se najde dost peněz také na budování dopravní infrastruktury.
Koho Putin hledá?
Hledání ekonomické rovnováhy nebude snadné a nelze vyloučit, že si Dmitrij Medveděv nakonec na národních projektech vyláme zuby. Navzdory všem svým přednostem. Ne všichni mu budou přát. Premiér Fradkov byl zřejmě loni Putinovými personálními rozhodnutími zaskočen, ale o to razantněji se pak pustil do posilování svých mocenských pozic. Sergej Ivanov se může ukázat zdatným protivníkem v boji o prezidentský post, byť i on má na svých bedrech úkol hodný Herkula: postavit znovu pevně na nohy armádu. A není vyloučeno, že se objeví nějaký další aspirant. Spekulací je mnoho.
Především však jde o jakési výběrové řízení, které vyhlásil sám Putin. Schopný administrátor Medveděv má ukázat, jak si povede v politické roli. Ačkoliv je jako šéf správní rady Gazpromu dobře známý v podnikatelských kruzích, veřejnost se o něm zatím mnoho nedozvěděla. Nyní se tedy také ukáže, zda si dokáže získat sympatie Rusů. A pak je tu ještě jedna zásadní otázka: Koho vlastně Putin hledá? Svého nástupce, zástupce, nebo místodržícího? Bude se chtít zase po dalších čtyřech letech do prezidentské funkce vrátit? Mluví se o tom, že by se mohly posílit pravomoci premiéra, aby Putin dál řídil zemi jako šéf vlády. Zatím si téměř nikdo nedokáže představit, že by vliv současného prezidenta mohl opravdu výrazně klesnout.
