Zapomeňme na dobu před krizí, říká finalista Podnikatele roku
Na okraji Mirošova poblíž Rokycan stojí oplocený areál, do něhož kamiony a železniční vlečka přivážejí mnohatunové ocelové svitky. Ty se stříhají na pláty a ve vylepšené podobě odjíždějí za novými majiteli. Mirošovický podnik se jmenuje Rosso Steel. Italský výraz pro červenou barvu je právě „rosso“. Ocelové svitky červené nejsou. Kde je pak souvislost s italštinou? Nikde. V Rosso se „zdrcla“ první dvě písmena ze slova Rokycany a dvakrát první písmeno bez háčku z příjmení Šmíd. „A poslední „o“ se tam už nějak dodalo,“ objasňuje genezi názvu šéf společnosti Josef Šmíd. Dlouhou dobu se při představě dalšího růstu firmy řídil heslem „Mám já tohle zapotřebí?“ Postoj ale přehodnotil nedávno, když jej porota soutěže Podnikatel roku vybrala mezi letošní finalisty. Z úspěchu měl takovou radost, že se začíná poohlížet po nových akvizicích.
Pětadvacet tun Firma Rosso Steel vznikla hned v prvním porevolučním roce. Původně šlo o malou firmu, na jejíž rozjezd si Josef Šmíd půjčil od banky padesát tisíc korun. Na zelené louce postupně přibývaly stroje, budovy a lidé. Včetně rodiny. Josef Šmíd dnes pracuje pod jednou střechou se svým bratrem, otcem a dvěma syny. Výhodou takového uspořádání je podle něj důvěra v rodině. „Zaplať pánbůh jsme se nikdy nemuseli hádat o peníze,“ říká s úlevou. Minusem je někdy ta samá věc, totiž že jde o blízké lidi. „Nemůžete k nim přistupovat jako k ostatním zaměstnancům.“ Celkem má dnes firma sto osmdesát lidí v závodech v Mirošově a v Hustopečích u Brna. Jde o stálé zaměstnance. Výkyvy v poptávce Rosso Steel brigádníky řešit nemůže, na to je nutné příliš složité zaučení. Ocelové svitky, jichž má Rosso Steel na skladě několik stovek, se podobají absurdně zvětšeným špulkám s nitěmi. S tím rozdílem, že jedna váží až pětadvacet tun, takže se mnohdy na kamionech převážejí jednotlivě. Cena jednoho svitku se pohybuje kolem půl milionu korun. Rosso Steel nakupuje ocel téměř v celé Evropě a v Rusku. „Zkoušeli jsme i Jižní Koreu, Brazílii nebo africké země. Je to ale poměrně komplikované,“ popisuje Šmíd. Úskalím jsou hlavně dodací lhůty. Objednané zboží dorazí z Koreje za půl roku. Mezitím se změní situace na trhu, cena oceli může výrazně klesnout a obchod je nakonec vše, jen ne výhodný. Proto dává Josef Šmíd přednost německým, francouzským nebo belgickým hutím, které jsou blíž. Spolupracuje i s ostravským ArcelorMittalem.
Střemhlav do krize Zvláštní jeřáb, ovládaný na dálku, svitky nasměruje ke strojům, které je „vyžehlí“ a rozstříhají na různě široké pláty nebo tabulky. Jak si zákazník přeje. Hotové výrobky pak míří hlavně do automobilek nebo ke stavebním firmám. Výlisky z firmy Rosso Steel se používají ve škodovkách, fordech, mercedesech nebo v BMW. „Jsme jakýsi servis na ocel, připravíme zboží v požadované podobě a dodáme dál,“ popisuje jednoduše Josef Šmíd. Ročně projde Mirošovem a Hustopečemi zhruba 160 tisíc tun svitků. To znamená 25 kamionů dovnitř závodů a stejný počet ven. Vzhledem k úzkým vazbám na automobilový průmysl a stavebnictví, které v nedávné krizi utrpěly značný výprask, mohl průběh ekonomického poklesu sledovat zblízka i Rosso Steel. Josef Šmíd potíže připouští, na druhé straně ale není bojácný pesimista. „Náš obor do krize vletěl jako první. Už na konci roku 2008 jsme věděli, že bude průšvih.“ Aby dostála závazkům automobilkám, musela Šmídova společnost držet velké stavy zásob. Výroba aut šla ale prudce dolů a zákazníci o materiál přestali jevit zájem. „A jakmile nastal nový rok, někdo nám mávnutím kouzelného proutku přehodnotil zásoby na polovinu,“ popisuje kritický okamžik. Obrat firmy se loni pohyboval kolem 1,8 miliardy korun, předkrizový standard byl zhruba o půl miliardy více. Zisk se v tučnějších letech pohyboval kolem 40 milionů korun po zdanění. „A loni byl deset milionů, což považujeme za velký úspěch. Před rokem se totiž předpovídaly hluboké minusy,“ říká Josef Šmíd. Krize pro něj podle jeho slov skončila loni v pololetí a jako zkušenost prý firmě pomohla. Společnost začala šetřit, z trhu zmizeli někteří konkurenti. „Tady se o tom píše tak, že jsou před krachem všichni. Já bych to tak negativně neviděl.“ Na hojnou dobu před krizí bychom prý ale měli do budoucna zapomenout.
Makat, nelenošit Situace podle něj byla horší ve stavebnictví než u automobilek. „Stavebnictví se navíc potýká se špatnou platební morálkou. V automobilovém průmyslu máte dlouhé doby splatnosti, ale za devadesát dní jsou peníze na stole. Neplatit je ve stavebnictví trošku sport,“ dodává. Jeho obor se navíc musí potýkat s jednou novinkou: senzitivním trhem s ocelí. V 90. letech se dala ocel nakoupit velmi výhodně v Rusku a s velkým ziskem prodat dál. To už dnes neplatí. O změnách cen ví během pár hodin celý svět. A zatímco dříve ceny oceli klesaly a stoupaly pozvolně, dnes se situace mění náhle. „Musíte jednat rychle. Jakmile moc spekulujete, většinou vás to doběhne. Někdy ze mě mají podřízení legraci, že dopoledne vyjde jedno nařízení a odpoledne úplně jiné,“ líčí Šmíd. Flexibilita je prý ale velkou výhodou jeho firmy. Nadnárodní molochy s mnohastupňovou strukturou řízení tak rychle reagovat nemohou. Další ekonomický vývoj v Evropě mohou podle jeho názoru ohrozit dvě věci: lenost a štědré sociální zázemí. „To nás může ohrozit na úkor Číny, Indie a dalších zemí. Nejde jen rozdávat. Když ale začneme všichni makat, tak to bude jinak,“ říká důrazně. Cestou je výroba s vysokou přidanou hodnotou. Jednoduché věci mít naději na úspěch nebudou. Právě tuzemský výrobní podnik „s přidanou hodnotou“ se brzy Josef Šmíd chystá koupit. Protože závěrečné jednání ještě neproběhlo, nechce se o detaily akvizice podělit. V jednom má ale dnes jasno: „Chceme být jedničkou ve střední Evropě.“
Box: Josef Šmíd (1961) vystudoval stavební průmyslovou školu v Plzni. Podnikat začal v lednu 1990, o pár měsíců později vznikla společnost Rosso Steel. Zpočátku se zabývala nákupem a prodejem železa a stavebních materiálů. Z původní s. r. o. se v roce 1998 stala akciová společnost. Dnes má firma obrat kolem dvou miliard korun. Pracuje pro ni 180 zaměstnanců. Výrobní závody se nacházejí v Mirošově a v Hustopečích u Brna. V roce 2005 se stala součástí nadnárodního koncernu Duferco, rozhodovací pravomoci ale zůstaly Rossu Steel. Josef Šmíd je ženatý, má dva syny a tři vnoučata. Jeho koníčkem je technické kreslení, sám si navrhl projekt administrativní budovy v areálu mirošovického závodu. Chová dvě bordeauxské dogy a rád jezdí na kole. Dokončuje studium MBA na Open University.
