Přímá podpora rozpočtů se neosvědčila. Výsledkem je zneužívání a korupce
Kam proudí peníze poskytované jako pomoc rozvojovým zemím? Mnozí si představují, že jdou pouze na stavbu škol a nemocnic, zlepšení přístupu k pitné vodě nebo na další konkrétní projekty. Jenže značné peníze se dnes nalévají přímo do státních rozpočtů. Tato přímá pomoc má zvýšit kapacitu úřadů a podpořit samostatnost jejich rozhodování. Kritici ale tvrdí, že hlavním výsledkem je nebývalý nárůst korupce. Evropská unie takto vládám chudých zemí v roce 2009 odeslala 2,5 miliardy eur. To bylo sice jen pět procent z celkové pomoci – ta vloni činila za EU i členské země dohromady 53,8 miliardy eur – ale i tak šlo poměrně o vysokou sumu. Otázka, kdo má větší zodpovědnost za rozvoj nejchudších, trápila mezinárodní společenství minimálně třicet let. Mezinárodní úmluva OSN o ekonomických, sociálních a kulturních právech v roce 1966 stanovila, že každý stát má povinnost „při maximálním využití svých zdrojů samostatně a skrze mezinárodní spolupráci“ usilovat o zlepšení podmínek života svých občanů. Chudé státy bědovaly, že těchto „svých zdrojů“ mají málo a že za jejich nedostatek vlastně mohou rozvinuté země. Ty totiž skrze kolonialismus a novější kapitalismus drží všechny trumfy, a měly by tedy platit ony.
Blíže k vládám
Bohaté země se bránily, že základní reformy žádné zdroje nevyžadují a platit není třeba. Rozvojová pomoc se proto soustředila na konkrétní projekty. Stavěly se školy, kliniky, distribuovaly kondomy, prováděly se vnitřní nástřiky domů. Peníze tak plynuly hlavně mimo národní rozpočty. Ostatně dodnes v mnoha zemích rozvojová pomoc přesahuje oficiální státní rozpočet. Libérie ročně hospodaří s 374 miliony dolarů. Mimo rozpočet a dosah vlády přiteče do země ročně 449 milionů.
Tato odtrženost rozvojových zemí a jejich vlád od projektů, které se na jejich území realizovaly, postupně vyburcovala bohaté dárce k přehodnocení dosavadních strategií. V průběhu devadesátých let minulého století postupně rostl podíl přímé pomoci v celkovém objemu peněz. Peníze tekly přímo do státních rozpočtů, často bez jakéhokoli přesného cíle nebo jen s vágním určením sektoru, ve kterém měly být utraceny. Světová banka v roce 2002 vydávala na přímou podporu rozpočtů skoro 50 procent svých prostředků. Dárcovské konference v Monterrey (2002) a v Paříži (2005) pak princip, že koordinace má být na rozvojových zemích, jen ukotvily.
Pouštění žilou
Mezinárodní organizace a jednotlivé země podporují 79 chudých států, více než polovina (48) je z Afriky. Podle agentur, které se zabývají zprostředkováním a realizací rozvojové pomoci, měl nový přístup rozvázat ruce lokálním úřadům ve stanovení priorit. Čili dát jim prostor pro přípravu vlastních strategií pro boj s chudobou. Agentury si dále slibovaly snížení ceny za provoz (projekty si budou organizovat vlády samy), zvýšení transparentnosti (agentury budou projekty pouze kontrolovat) a zvýšení spolupráce mezi jednotlivými aktéry (agentury budou komunikovat pouze a přímo se státem). Jenže problémy s velkým množstvím „volně nabízených“ peněz na sebe nenechaly dlouho čekat. V Tanzanii odtekla většina podpory korupčními kanály. Západním dárcům to ale nevadilo. Časem se prý ony kanály odhalí a bude je možné ucpat. Čili najde se způsob, jak tomuto pouštění žilou v praxi zabránit. Výsledek je ovšem prabídný. Nejmenší pokroky lze v mnohých zemích pozorovat právě v sektorech státní správy, právního státu a lidských práv. Chudoba statisticky klesá, gramotnost stoupá, dárci se poplácávají po zádech. Jenže dobře míněná pomoc se často mění v podporu represivním autokratům.
Nežádoucí příklad
Největší vrásky na čele všem mezinárodním dárcům dělá v současnosti Etiopie. Rozvojová pomoc tam představuje 90 procent státních příjmů. Etiopie ostatně patří k prioritním zemím i v rozvojové koncepci českého ministerstva zahraničních věcí. Jenže podle poslední zprávy Human Rights Watch využívá diktátorský režim Melese Zenawiho přiliv zahraničních peněz k potírání disentu, toho opravdového i pouze smyšleného, k podrývání opozice a obecně ke kontrole obyvatelstva. Pokud jde o rozdělování peněz, k lizu se dostanou jen poslušní. Zenawiho stoupenci mají přístup k mikropůjčkám, profitují z programů na ochranu farmářů před hladomorem, mají přístup k bezplatnému (nebo přesněji řečeno k dárcem zaplacenému) vzdělání. Farmáři, kteří vládu nepodporují, se nedostanou k osivu, hnojivům ani k dalším základním surovinám. Učitelé a žáci se musejí účastnit hodin s výukou účelově zaměřené vládní ideologie, a to v rámci školského systému, který také platí západní dárci. Po 19 letech rozvojových programů a proinvestování miliard dolarů se tak západním dárcům podařilo vytvořit v Etiopii totalitní a represivní stát jednoho muže, shrnuje Human Rights Watch. Organizace, která dohlíží na dodržování lidských práv, tak upozornila, že do země proudí peníze, které je téměř nemožné efektivně spravovat a kontrolovat. Příkladů, kdy se přímá podpora rozpočtů stává zbraní v ruce autoritativních režimů, a v podstatě tak omezuje rozvoj dané země, lze nalézt více. V řadě zemí Afriky prodlužuje konflikty, upevňuje postavení vládnoucích stran a prezidentů, dusí vznikající podnikatelské projekty v přímém zárodku. Rozvojové agentury ale kritiku velmi často, stejně jako v případě Etiopie, odmítají. Zpráva Human Rights Watch byla donory rozcupována jako nedůvěryhodná. Žádná dárcovská agentura přitom svůj vlastní výzkum neprovedla.
Lepší pravidla
Korupce ovšem není jediným problémem. Nastavená komplexní pravidla, která by daná země musela před vyplacením peněz splnit, nestačí. Podporované země často, přinejmenším na papíře, splnily všechny podmínky. Například keňský prezident Daniel arap Moi v devadesátých letech minulého století sice dodržel vše, co se ohledně využití peněz požadovalo, ale posílal je pouze do oblastí, které jej podporovaly.
Rovněž vláda v Mosambiku utrácela skoro 70 procent rozpočtu v relativně prosperujícím regionu kolem hlavního města, peníze určené na boj s chudobou tak končily daleko od chudých oblastí. Podle loňské prověrky navíc Mosambik nesplnil 21 ze 40 kritérií pro přidělení dalších peněz. Mezinárodní dárci přesto oznámkovali výkonnost tamní vlády za dostačující a v roce 2010 do Maputa poslali dalších 472 milionů dolarů rozvojové pomoci.
Na druhé straně přímá podpora státních rozpočtů dává západním rozvojovým agenturám výraznou páku na některé vlády. Nedodržujete pravidla, tok peněz bude zastaven. Na vlastní kůži to zažila Zambie, Sierra Leone, Nikaragua, Honduras po státním puči. Za své vojenské dobrodružství v Kongu pykala i Rwanda. V Ugandě entuziasmus dárců zakolísal, když prezident Museveni prohlásil, že stát bude své petrodolary investovat v zahraniční, zatímco školství a zdravotnictví zůstanou závislé právě na financích pocházejících z rozvojové pomoci. Příspěvek od mezinárodních dárců se často stává nedílnou součástí rozpočtu a je to vlastně spolehlivější příjem než výběr daní.
Návrat k projektům
Jenže máslo na hlavě mají i rozvinuté země. Vždyť to byly právě bohaté západní státy, které se na začátku nového milénia zavázaly poskytovat na rozvojovou pomoc 0,7 procenta svého hrubého národního důchodu. Podle OECD patřily k nejštědřejším v roce 2010 Švédsko a Norsko, v absolutních číslech pak vedly USA, Německo, Francie a Japonsko. Ani jeden z těchto absolutně největších dárců ale nesplnil slíbených sedm desetin procenta. Objem rozvojové pomoci by proto měl do budoucna dále růst, jenže hlad zkorumpovaných režimů jistě také.
Mnohé země se postupně vracejí k projektovému řízení své rozvojové pomoci, případně svou přímou pomoc vážou na konkrétnější principy, než tomu bylo doposud. Dárci vytvářejí komplexní pravidla k používání peněz, úzce vymezují, kam peníze mohou směřovat. Bohužel v zemích, které jejich prezidenti často považují za svá léna, kde vše, co jim patří, mohou rozdávat, užívat a zneužívat podlé své libosti, se přímá podpora ukázala jen jako další plnění bezedných kapes.
