Aleš Hýbner, Rudolf Pernicky
Silně diverzifikované podniky (koncerny) jsou vystaveny drtivé kritice nejenom v České republice, ale na celém světě. Jsou označovány za těžkopádné, nepřehlédnutelné, a tím i obtížně řiditelné dinosaury. Podle mínění kritiků nejsou konglom eráty schopny optimálně uspokojit zájmy a nároky akcionářů.
Tato kritika vede často k tomu, že celý podnik má na burze menší cenu než součet hodnot jednotlivých částí společnosti („value discount“ ). Odsud je již jen krůček k doporučení rozbít podnik, který spojuje aktivity z různých průmyslových odv ětví pod jednu střechu, na jednotlivé části a jejich následnému prodeji. Poslední případy Škody Plzeň a Chemapol Group leží v podobné rovině.
Na základě vznesené kritiky vyvstávají pro podnikový management a také pro politiky dvě základní otázky:
1) Je všeobecně negativní názor na konglomeráty vskutku oprávněný, nebo se jedná pouze o ojedinělé případy?
2) A nejsou právě konglomeráty právě v transformačních zemích ve výhodě?
Jsou tedy konglomeráty vskutku méně výkonné než společnosti s vyšším stupněm specializace (obchodního zaměření)? Opravdu snižuje soustředění různých obchodních aktivit pod jednu střechu hospodářskou sílu firmy?
Společnost Dean Management Consultants (DMC) zkoumala skupinu amerických podniků v letech 1986-1996 a analyzovala jejich stupeň diverzifikace. Podle četnosti obsluhovaných trhů a (nebo) použité technologie byly rozlišovány tři stupně d iverzifikace. Ve druhém kroku byla zkoumána jejich ekonomická výkonnost. Jako měřítko byl použit roční růst majetku akcionářů v letech 1986-1996 (růst ceny akcií a vyplacené dividendy).
Výsledky DMC (viz tabulka) zcela zřetelně ukazují, že kritika konglomerátů, která v České republice sílí, je zcela neoprávněná.
Podle výsledků průzkumu existují v každé ze tří zkoumaných kategorií podniky s nižším i vyšším růstem hodnoty. Často formulovaná pozice hovořící o tom, že diverzifikace snižuje výkonnost firmy a ohrožuje zájmy akcionářů, se jeví neudržitelnou. Zdá se, že se jedná o předsudky vůči konglomerátům, ne o fakta.
Mnoho silně diverzifikovaných koncernů podává takové špičkové výkony, které si zaslouží cenovou prémii, a ne obvyklé snížení celkové hodnoty. Závěr je jednoznačný: pro úspěch podniku je zjevně rozhodující nikoliv šíře obchodních aktivit, ale předev ším kvalita vedení podniku. Kdo konglomeráty všeobecně kritizuje, dopouští se hned dvou chyb současně: ignoruje předložená fakta a přehlíží, že firemní konglomeráty právě v takzvaných transformačních zemích mohou mít svoje opodstatnění.
Tato forma podniků pomáhá v těchto zemích optimálně nasadit stále ještě omezené manažerské kapacity, přenést zkušenosti a znalosti z jedné divize na druhou, posílit mezinárodní důvěru v podnik a zlepšit jednací pozici společnosti vůči úvěrujícím bankám a dodavatelům v tuzemsku i v zahraničí.
Vzájemné propojení může pomoci financovat investice do nových trhů a do technologií nutných pro zvýšení mezinárodní konkurenceschopnosti. Všechny tyto efekty posilují pozici koncernů v transformačních zemích, a měly by proto hodnotu pod niku zvyšovat, a ne snižovat.
Samozřejmě - konglomeráty kladou zvýšené nároky na strategii, organizaci a systémy řízení. Splnění těchto nároků by dnes - deset let po listopadové revoluci - ale nemělo být nedosažitelné. Další důvod, proč bychom se měli stavět opatrně k typi cké kritice koncernů a k tradičním doporučením k jejich rozbití.
