Pan Selfie chce znovu do Senátu a pak i na Hrad. Zasloužíme si prý dobrou náladu
Místopředseda Senátu za ČSSD a ve své hlavě i prezident Zdeněk Škromach je trochu jako Ježíš: z vody také umí udělat víno. Nebo aspoň sotva usedne do svého nafukovacího zahradního bazénku a rozpovídá se, případně si v bývalém koncentráku cvakne veselé selfie – hned je z toho mediální poprask.
V senátních volbách na Hodonínsku na jižní Moravě, odkud znovu kandiduje do Senátu, jako by ale byl neviditelný.
Na billboardech tu uvidíte hlavně premiéra a šéfa ČSSD Bohuslava Sobotku nebo jihomoravského hejtmana Michala Haška, bývalého ministra a místopředsedu partaje Škromacha jako by stihl osud popravených kádrů KLDR: nikde není.
A to přesto, že celá billboardová kampaň ČSSD je dělaná ve stylu selfie, na niž v Lidovém domě neexistuje větší machr než právě Škromach. Navíc i on hraje v letošních podzimních volbách – stejně jako Hašek se Sobotkou – o svou politickou budoucnost.
„Mám asi čtyři billboardy. Ona je to ale dost neefektivní forma propagace, já radši jezdím za lidmi osobně. První fáze je prezentace a pak za nimi jdu i domů,“ říká mi Škromach v zatáčce před místním úřadem v Bukovanech. Jestli nevíte, kde jsou Bukovany, nevadí. Bukovany, Ostrovánky, Nechvalín, Lovčice i Ždánice, kudy Škromach jede v půlce září za voliči, jsou všechno malé obce, kam se vydáte, jen když potřebujete volební hlasy.
Ne že by tu ovšem na ulici nějaké byly. Krátce po obědě jsou Bukovany stejně vymetené jako azurové nebe nad námi. Se Škromachem tu proto většinu času stojím jen já. „Není to jednoduché, lidi dnes mají spoustu jiných zdrojů informací. Já věřím na mediální výstupy. Stačí jednou zapálit ohně…,“ usmívá se na mě senátor. A mezitím z amplionů jeho dodávky ženský hlas voličům radí: „Volte jméno, které znáte. Volte Moravana, který ani v Praze nezapomněl, kam patří.“ A jen pro kolorit: na dodávce s nápisem „Těžká váha do Senátu“ stojí Škromach v oranžových boxerských rukavicích.
Pojďme se napít
Ano, zapálit ohně: ty senátor na webu zažehl v srpnových Hovorech pana Selfie od bazénku, jež letos slaví tři legendární roky. Ovíněný senátor plný škvarků se tehdy vrátil z večírku u kamaráda, ještě v noci sedl do bazénku, zapnul kameru a vláčným hlasem začal nahlas přemýšlet. „Máte pocit, že naše tradice jsou ohroženy? Zapalte ohně a dejte najevo, že my se svých tradic nevzdáme. My jsme tady doma, my se nebudeme integrovat,“ káže Škromach z vody.
„Opilý jsem nebyl, to bych se utopil v bazénku. Bylo to přihlášení se moravského patriota k moravským tradicím,“ vysvětlil to tehdy druhý muž Senátu. Výzva k zapálení
ohňů podle něj neodkazuje ke Ku-klux-klanu ani k nacistickému Německu. „Lidé si mohou zapálit svíčku nebo petrolejku a přemýšlet o tom,“ dodal ještě tehdy. „Pořád mám to video na Facebooku, nesmazal jsem ho. Na té akci tehdy bylo asi třicet lidí a bavili jsme se o migraci. Všechny hovory s lidmi dnes vždycky skončí u migrantů,“ říká senátor nyní.
Což je ironie: do Česka žádní imigranti nechtějí, protože je nic neděsí tak jako práce za průměrnou českou mzdu. A nejlíp to pochopíte právě tady, na Hodonínsku.
Jižní Morava mívá punc romantiky, nenechte se ale mýlit: jak upozorňuje sám Škromach, za posledních 20 let tu zaniklo kolem 30 tisíc pracovních míst, zatímco nových vznikla asi jen desetina. Některé zdejší obce i proto dnes vypadají, jak si přinejmenším v Praze představujeme Afghánistán – jen bez Alláha: kolem silnice často vidíte polorozpadlé domy, mnohé dvorky zdobí vraky aut. I přátelská palba způsobí méně škody.
„Nejsou tady. Důležité ale je, kolik jich máme v hlavě,“ vysvětluje mi senátor český imigrační paradox. A nemůžou za to náhodou právě politici v čele s prezidentem Milošem Zemanem, že máme v hlavě imigrantů milionkrát víc než ve vlastní zemi? „Ne, to není tak. Pokud tohle téma nedokážou zvládnout seriózní politické strany, tak přijdou extrémisti,“ dodává Škromach s odkazem na Slovensko, kde usedli v parlamentu i upřímní náckové. Ti němečtí kdysi udělali pro změnu migranty i ze spousty Slováků.
Ještě že nás před triumfem marnosti zachrání trojice cyklistů. I na ně se Škromach zaměřil v Hovorech pana Selfie, kde rozdává moudrosti typu „bouřky odejdou a my tady budeme“. V dílu nazvaném Vraťme se k selskému rozumu například radí, že by se alkohol u chodců a cyklistů měl zkoumat jen při dopravních nehodách, jinak by ho policie měla tolerovat. „Našim dědům se taky někdy stalo, že jeli na kole a spadli do škarpy,“ hájí svůj senátní návrh, aby cyklisté mohli mít v krvi až 0,8 promile alkoholu.
Nejen dědům, jak ví dobře i sám senátor. A nic ani proti alkoholu v krvi cyklistů, když cyklistickou vinnou turistiku podporuje i stát. Problém Škromachova selského rozumu je, že alkohol v krvi cyklistů nelegalizuje. „Můžou si dát skleničku. Když ale způsobím nehodu a nejsem střízlivý, tak je zodpovědnost na mně. Jde jen o to, aby lidi nebyli policií obtěžováni, když jedou na kole,“ vysvětluje místopředseda Senátu. Je to podobná logika, jako že můžete krást, dokud vás u toho ovšem nechytí.
Škromach má ale pro cyklisty i jednu skutečně praktickou věc. „Takhle se vám sám přichytí na ruku,“ šlehne mě přes paži zeleným reflexním pásem. A opravdu: svítivě barevný pás se vám sám ovine kolem paže jako had, takže vás nepřehlédnou ani ve škarpě. A mimochodem: senátor má vše podpořené i vlastním předvolebním soundtrackem. „Pojďme se napít, pojďme se napít,“ zpívá z amplionů folkař Robert Křesťan.
Nežer a jez
„Migranti? Kde jste nějakého viděl? Já jsem před tím Zdeňka varoval. Mladé dnes zajímá něco úplně jiného, musejí zabezpečit hlavně sami sebe. Jenže dnes je těžké lidi oslovit, na předvolební mítinky už nikdo nechodí. Zdeněk je ale takový idealista; lidi za ním chodili sami i domů nebo za nimi chodil on. Ve fabrice dal někomu bagetu a ten pak říkal: Chlapi, včera jsem dostal bagetu od Škromacha,“ říká mi u dodávky tajemník hodonínské ČSSD, zatímco spolu zabíjíme čas před místním úřadem v Ostrovánkách, kam šel Škromach za starostkou.
Exministr práce měl vždycky blízko k sebeparodii, což jen podtrhl nápadem kandidovat na prezidenta. Už po volbách by se ale mohla znovu vrátit i jeho doba, kdy býval místopředsedou ČSSD i ministrem. Právě politicky starší kádry jako on si totiž pamatují hvězdné doby ČSSD za Zemana nebo Jiřího Paroubka a těžce nesou současnou upozaděnou pozici s nevýrazným Sobotkou v čele. Pořád proto doufají, že se něco stane.
Premiér sice v pudu sebezáchovy uplatil spoustu nespokojenců lukrativními veřejnými funkcemi, neúspěch ve volbách ale znamená jejich konec. Noc dlouhých nožů, pojmenoval kdysi tento proces expremiér ODS Mirek Topolánek. Následná panika z fiaska ve sněmovních volbách a existenční problémy mnohých partajních kádrů po krajských a senátních volbách by mohly Sobotkovi zlomit vaz; členové strany nebudou chtít lepší politiku, ale prostě jen příslib lukrativních funkcí. V ČSSD proto uslyšíte stále víc o Milanu Chovancovi. A zvlášť, co tento chameleon slíbil na sjezdu strany věrnost „Slávkovi“ a nedávno řekl, že nechce být šéfem ČSSD.
Jsem lepší než Zeman (ale bojím se ho)
„Je to fakt on?“ diví se skupina lidí v Lovčicích, když vidí Škromacha. Jeden by z toho mohl usuzovat, že senátor za svými voliči nebyl dobré tři roky, během nichž zhubl 40 kilo a ztratil nejen svou michelinskou siluetu, ale výrazně se změnil i v obličeji. „Začal jsem jíst a přestal jsem žrát,“ usmívá se Škromach. Do hubnutí se dal nejen kvůli bolestem kloubů i zad. „Uráželo mě, když mi v letadle dávali dětský pás,“ vysvětlil mi předtím.
Starší muž v bačkorách, sedící na invalidním vozítku, se rozbrečí, když senátorovi vypráví, jak kvůli přilepšení vozíval do sběrny barevné kovy. Jak a kde je sbíral, to radši neříká. Ostatní senátora chválí za toleranci alkoholu u cyklistů, i oni mají spoustu osobních historek, jak dobře k sobě jde jízda na kole a víno, případně i něco tvrdšího. „Že to vlastně nenapadlo Zemana?“ diví se starší žena.
Ano, že to nenapadlo Zemana. Duch prezidenta se tady všude vznáší stejně jako duch uprchlíků, ostatně už nějakou dobu tyhle dva duchové v nemalé části společnosti splývají v jedno. Je to i Škromachův duch, i on v ČSSD patří k tzv. Zemanovu křídlu. Občas se proto s prezidentem vykrádají. „To jsem první řekl já, on to jen převzal,“ upozorňuje místopředseda Senátu lidi, když společně chválí Zemana, jak v Praze řekl moudře německé kancléřce Angele Merkelové, ať si nechá své uprchlíky, protože my jsme je k nám nezvali.
„A viděli jste ty muslimské plavky? Co to je, tohleto?“ ptá se jiný starší muž ohledně burkin.
„Jsou v nich celé zahalené,“ odpovídá mu žena a ušetří Škromacha spoustu intelektuální bolesti.
„Tak to pak nejsou plavky, toto. To je čarodějnica,“ směje se muž vlastnímu vtipu.
Škromach se nesměje, laťka je moc nízko i na pana Selfie a jeho ohně. Dokonce mě pozitivně překvapí, když se lidem snaží vysvětlit, že i my býváme ekonomičtí migranti. Vždyť jen v Británii nás podle posledních odhadů žije kvůli lepšímu životu až sto tisíc. A právě migrace z postkomunistického světa byla hlavním tématem brexitu. Lidi to ale moc nezajímá. „V Praze jsou samí debili,“ slyším.
Po mítinku se Škromacha ptám, jestli si uvědomuje, že právě v těchto volbách hraje o svou politickou budoucnost. I on totiž patří mezi Sobotkovy štědře uplacené kádry: po povolebním puči v roce 2013 sice rezignoval v přímém TV přenosu na místopředsednickou funkci v ČSSD, přesto ale zůstává místopředsedou Senátu. „Není to o život, ale o tom, přehodnotit svou pozici.
Teď je pro mě klíčové uspět v senátních volbách,“ říká Škromach.
A co prezidentská volba příští rok?
„Stále platí. První stupeň je, že mě nominuje ČSSD. To bude první střet, aby si člověk udělal zázemí,“ odpovídá se samozřejmostí a také překvapením z otázky. Nekandidoval by jen tehdy, pokud bude znovu kandidovat Zeman. A co když ho ČSSD nenominuje?
„To teď neřeším,“ slyším.
A proč chce vlastně být prezidentem?
Ne každý to úplně tuší.
„Po období prezidentů s blbou náladou bych byl prezident s dobrou náladou,“ slibuje Škromach.
Hlavně v bazénku.
Exministr práce měl vždycky blízko k sebeparodii, což jen podtrhl nápadem kandidovat na prezidenta.
