Rozděl a braň

Bush v otcových stopách připravuje invazi

Zatímco západní svět váhá, diskutuje či doufá, Saddám Husajn tomu dávno uvěřil. Syn George Bushe seniora, s nímž v roce 1991 svedl „matku všech bitev“, nemluví nadarmo. George Bush junior připravuje útok na Irák.
Že americké výhrůžky bere vážně, prozradil irácký prezident přinejmenším dvěma protitahy. Nedávnou pozvánkou pro zbrojní inspektory OSN, aby se vrátili zkoumat irácká vojenská vývojová zařízení a dlouhodobější snahou urovnat vztahy se sousedními arabskými zeměmi. Tato taktika dostala název „rozděl a braň“ - čím bude mezinárodní společenství nejednotnější, čím hůře budou Spojené státy hledat podporu rozličných zemí, tím větší je Husajnova šance na přežití.

Vzbouření spojenců.

Co se arabských zemí týká, Saddám Husajn do značné míry uspěl. Jeho země podepsala smlouvu o volném obchodu se Sýrií, Egyptem, Alžírskem, Tuniskem, Spojenými arabskými emiráty, Jemenem, a naposledy v březnu 2002 se Súdánem. K lepšícím se vztahům přispěla především ochota Bagdádu dodávat zlevněnou ropu - anebo ropu vůbec. Například Jordánsko, byť s Irákem podobnou smlouvu nepodepsalo, je na jeho ropě takřka stoprocentně závislé. V letech 1995 až 2002 činila hodnota ropy vyvezené Irákem v rámci programu Ropa za potraviny 51 570 milionů dolarů.
Vzpomeneme-li na válku z roku 1991, patřil Egypt mezi nejvýznamnější americké spojence; po Spojených státech a Velké Británii dodal nejvíce vojáků. Dnes je Egypt iráckým klíčových obchodním partnerem a prezident Husní Mubarak letos několikrát veřejně varoval prezidenta Bushe před invazí.
Dalším někdejším spojencem mezinárodních sil proti Saddámu Husajnovi, který dnes nechce o vojenském zásahu zvenčí slyšet, je Sýrie. I tato země podstatně změnila především obchodní politiku vůči Iráku a v listopadu 2001 s ním podepsala smlouvu o vybudování ropovodu a společné rafinerie.
Jordánský král Abdalláh navštívil Washington na konci července. Král země, která v roce 2001 podepsala smlouvu o volném obchodu se Spojenými státy, král země, která z Ameriky dostává značnou finanční a vojenskou pomoc, král země, která má podepsánu mírovou smlouvu s Izraelem, ve Washingtonu pravil: „Všichni říkáme: Hej, Spojené státy, nemyslíme si, že by to byl dobrý nápad.“ Jestliže Egypt dodal v roce 1991 nejvíce vojáků, Saudská Arábie představovala spojence, bez jehož „high-tech“ leteckých základen by nebylo možné uskutečnit masivní protiirácké údery. Ani tato země ovšem není v současné době ochotna podpořit protiiráckou válku. „Nevěřím, že je to v zájmu Spojených států, regionu a vůbec celého světa,“ řekl saudský král v americké televizi ABC. A konečně: co dnes vyjadřují političtí vůdci Kuvajtu? Dokonce ani nedávná obět neshledává zamýšlený útok jako ospravedlnitelný a vhodný. „Otevřete si mapu,“ cituje deník New York Times člena kuvajtské královské rodiny, „Afghánistán je ve zmatcích, Blízký východ v plamenech, a vy chcete v témže regionu otevřít ještě třetí frontu?“ Budeme-li hledat politická zdůvodnění současného postoje arabských zemí, nalezneme především obecnou obavu ze zhroucení stability celého regionu. Nikdo totiž netuší, co by se s rozrušeným Irákem stalo. Nerozpadl by se na dva státy (kurdský na severu a fundamentalistický šíitský, podporovaný Íránem, na jihu)? Neporušila by se mocenská rovnováha nejen uvnitř země, ale i vně? Nezničila by se rovnováha mezi jednotlivými zeměmi, mezi monarchiemi a republikami, mezi náboženskými a sekulárními společnostmi? Odpovědi nikdo nedokáže odhadnout, a proto většina arabských států dává přednost raději statu quo. K těmto sebeobranným úvahám se pochopitelně přidávají i tradiční nepřátelství. Podle většiny arabských zemí uplatňují Spojené státy dvojí metr - jeden vůči Iráku, druhý vůči Izraeli. I někdejší spojenci George Bushe seniora žádají nejprve vyřešení otázky palestinské.

Válka plodí ďábly.

Pokud ovšem současný americký prezident Bush junior přepočítává své věrné, ani v Evropě nedochází k o mnoho lepším výsledkům. Zde převládá nejen tradiční lpění na právním základě poskytnutém mandátem OSN, ale i pochybnosti o účelu a smyslu případné války.
Je úspěch vojenského tažení zaručen? Nepřinese utrpení Kurdům? Nezvýší irácká invaze možnost teroristických útoků nejen proti americkým, ale proti „západním“ cílům vůbec? Nevyprovokuje útok Saddáma Husajna k použití zbraní hromadného ničení? Nepodkope sebemenší neúspěch důvěru ve válku proti terorismu? Kdo vlastně nahradí Saddáma Husajna? A tak dál a dál. Pochybnosti nepřicházejí pouze z Francie, Německa, či z institucí Evropské unie, ale i od spojence nejbližšího, z Velké Británie.
Proti případnému souhlasu Tonyho Blaira s Bushovým vojenským plánem se formuje stále hlasitější opozice čtyř výrazných subjektů. Zaprvé, proti útoku na Irák je nemalá část labouristických poslanců (buď proto, že požadují jasný mandát OSN, nebo jsou ze zásady proti válce, případně neuznávají argumenty ospravedlňující vojenskou operaci). Za druhé, proti se veřejně počaly vyslovovat odbory (zprávy o iráckých programech na výrobu zbraní hromadného ničení jsou prý nevěrohodné). Za třetí, proti mluví představitelé anglikánské církve (útok není ospravedlnitelný, neboť se prý nevyčerpaly všechny mírové možnosti řešení, válka zplodí více ďáblů, než kolik jich zapudí). A konečně za čtvrté, pokud by si Spojené státy nezajistily podporu OSN, pro vojenský útok na Saddáma by nehlasovali ani opoziční Liberální demokraté.

Nejednotný postoj.

Ostatně, v otázce Iráku jsou rozděleni i Bushovi lidé. Zatímco ministr zahraničí Colin Powell s vojenskou invazí nepospíchá a raději by vyjednával v rámci mandátu OSN o inspekcích a sankcích, viceprezident Dick Cheyney, ministr obrany Donald Rumsfeld a jeho náměstek Paul Wolfowitz jsou pro likvidaci Husajnova režimu silou. Tak či onak, Spojené státy věří, že Saddámův Irák skutečně vyvíjí zbraně hromadného ničení. CIA v roce 1999 odhadla, že Iráku zbývá pouhých patnáct let do okamžiku, kdy bude schopna zasáhnout území USA mezikontinentálními střelami.
Dalšími důvody pro invazi jsou skutečnost, že Irák od roku 1998 nerespektuje usnesení OSN o zbrojních inspekcích, že prokazatelně vyvinul zbraně založené na smrtící síle antraxu, botulinu a aflatoxinu, že skladuje vojensky použitelné nervové plyny a podporuje teroristické organizace i akce. Spojené státy tvrdí, že jistý právní základ byť i jednostranné vojenské akci dává odmítnutí Iráku zrušit program na výrobu zbraní hromadného ničení, což byla jedna z podmínek příměří z roku 1991 schválená Radou bezpečnosti OSN.

Tři města.

Jaké jsou praktické možnosti Spojených států? Hovoří se o třech: vyprovokovat převrat, lidové povstání, anebo užít rozsáhlou vojenskou sílu.
Problém první šance spočívá v tom, že irácká opozice je slabá a roztříštěná. Navíc CIA se o něco takového pokoušela v roce 1996 a Saddám Husajn se s protivníky rychle vypořádal. O druhou možnost se pokoušela naopak sama irácká opozice. Irácký exilový Národní kongres vypracoval v roce 1995 plán nazvaný „Tři města“. Lidová povstání měla převzít kontrolu nad Mosulem, Kirkukem a Basrou a tato města se měla stát základnami pro další protirežimní postup. Opozice uskutečnila tento pokus bez podpory Spojených států - a byla poražena.
Pokud se týká vojenských operací, i zde se pochopitelně mluví o variantách. Na jednom konci škály je masivní invaze ze tří stran provedená až 250 tisíci vojáky, na straně druhé jsou již vyzkoušené vojenské nálety na přesně vybrané vojenské cíle. V posledním čase se americká média zabývají ještě variantou zvanou izolační. Ta by měla spočívat v obklíčení Bagdádu a nejdůležitějších Saddámových jednotek, přičemž režim by se měl zhroutit zevnitř; nejen opozice, ale i podstatná část Saddámovy armády by se prý měla „pragmaticky“ obrátit proti vlastnímu veliteli. V každém případě, nejen arabské a evropské, ale ani americké veřejné mínění není dosud invazi Iráku připraveno schválit. Vždyť vážnější debata v amerických médiích začala teprve před nedávnem. Částečně ji vyprovokoval deník New York Times, jenž zveřejnil tajné plány Pentagonu na iráckou invazi (varianta s nasazením 250 tisíc vojáků), částečně ji probudil senátní zahraniční výbor, který uspořádal na téma Irák slyšení odborníků (lidé z Bílého domu se odmítli zúčastnit).

Peníze až na prvním místě.

Kromě politických a strategických souvislostí má případný útok na Irák samozřejmě i důsledky ekonomické. Bushova administrativa dosud nepřipustila žádný reálný plán útoku, a proto veřejně tvrdí, že nemohla vypočítat ani přibližné náklady. Různí akademici a experti tak prozatím za Bílý dům uvádějí:
Vojenské operace z roku 1991 stály 61,1 miliard dolarů, což v dolarech roku 2002 znamená 79,9 miliard. Informační databáze amerického Kongresu potvrzují, že někdejší spojenci zaplatili 48,4 miliardy dolarů. Kdyby Spojené státy nyní zvolily onu rozsáhlou kampaň, stála by mnohem více, než operace Pouštní bouře - a navíc, tolik přispěvatelů jako otec by George Bush junior zřejmě nesehnal. Ekonomičtí analytici se obávají nejen psychologických dopadů velké mobilizace záloh, ale především efektů spojených s růstem cen ropy, s útlumem investic, cestování, spotřebitelských nákupů a podobně. Když Irák v roce 1990 napadl Kuvajt, cena ropy se zvýšila z 15 na 40 dolarů za barel, a takto vysoko se udržela více než rok. To i přesto, že Spojené státy mohly uvolnit ropné rezervy. George Bush junior by se chtěl opakování této situace vyhnout, a proto 13. listopadu 2001 nařídil ministru energetiky Spenceru Abrahamovi doplnit ropné rezervy o dalších 100 milionů barelů. Od prvního ledna tohoto roku dosahuje zásobování amerických ropných rezerv rekordní úrovně 150 tisíc barelů denně. Přesto například společnost Lehman Brothers varovala, že ropné rezervy samy o sobě nejsou schopny případnou ekonomickou krizi odvrátit.
Takže? „Pochybuji, že vláda uskuteční jakoukoli vojenskou operaci před listopadem 2002,“ řekl v poslední červencový den předseda senátního zahraničního výboru Joe Biden. Když to pronášel, měl jistě na mysli podzimní volby, které rozhodnou o tom, kdo bude kontrolovat americký senát. Ovšem jakýkoli bližší termín není myslitelný také proto, že Spojené státy dosud nemají potřebnou mezinárodní podporu. Saddám Husajn to ví, a proto zbrojní inspektory načas nepřestane zvát. Zní to absurdně, ale nyní jsou na jeho straně.