O podobě nemůže být ani řeči. Bezpochyby jsou však všichni tři lidmi stejného typu. Spojuje je příjemný zevnějšek, klidné vystupování, vstřícnost. Jsou velmi elegantně oblečeni, jezdí v kvalitních a drahých autech, umějí jednat, jsou vemlouvaví a velice komunikativní, nezpěčují se rozhovorům. Vyznají se ve světě, protože ho celý sjezdili, hovoří několika jazyky, jsou vysokoškolsky vzdělaní. A spojuje je také počáteční fáze jejich profesionální kariéry: všichni pracovali v podnicích zahraničního obchodu, byť na různě vysokých postech. Jeden už tenkrát jako generální ředitel, druhý jako zástupce firmy na jihu Afriky a třetí „jen na střední manažerské úrovni. Diskutovat o tom, zda jejich komunikativnost je do zahraničního obchodu přivedla, či zda naopak se jí tam naučili, je stejně zbytečné jako přemýšlet, zda bylo dříve kuře nebo vejce. Společná profesionální dráha se však rozdělila v okamžiku, kdy padl monopol zahraničního obchodu. Jejich uplatnění v posledních devíti letech však skoro kopíruje osud, který potkal jejich původní branži.
Síla zahraniční firmy
V době normalizace patřil ke zlaté mládeži. Dnes je Andrej Barčák šéfem prodeje společnosti Opel pro celou střední a východní Evropu. A Opel patří do koncernu General Motors.
Andrej Barčák však začínal také v podniku zahraničního obchodu, a protože byl absolventem strojní fakulty a k tomu velkým automobilovým fandou, vybral si Motokov. Zůstal tam šestnáct let, v posledních třech letech před revolucí přímo na postu generálního ředitele. Jeho otec patřil k exkluzivní skupině členů KSČ a vlády. Na otázku, jak moc mu toto rodinné zázemí usnadnilo přístup do generálské pracovny, Andrej Barčák jen podotýká: „Chtěl bych věřit, že to vliv nemělo, ale samozřejmě to vědět nemohu. Bolševický tatínek už za Andrejem Barčákem nestojí, ale syn si přesto evidentně vede dobře. Sám k tomu říká, že zahraniční firmy tyto záležitosti nezajímají a jeho nynější kariéru otcův stín neohrozil. Důkazy předkládá snadno: sotva si odbyl krátkou postrevoluční periodu federálního ministra zahraničního obchodu, kontaktovala ho řada zahraničních firem. Jen dvě prý však byly z automobilové branže, a protože láska k autům nerezaví, vybral si jednu z nich - General Motors. Jeho slovy řečeno, je to největší firma na světě, má dobré jméno a umí dělat dobrá auta. Na kraťoučkou ministerskou epizodu vzpomíná s úsměvem a přiznává, že kromě mnoha rozličných zkušeností mu pomohla také tím, že se setkal s představiteli gigantu General Motors. Práce ve státní správě prý pro něj byla nesmírně zajímavá a konstruktivní, i když právě v době jeho působení se soustředila zrovna na destrukci zahraničně obchodního monopolu. Zajímavá být mohla, ale dnes už Andreje Barčáka neláká, ten dává evidentně přednost byznysu, pokud možno velkému. „Funkce ministra zahraničního obchodu byla zajímavá a ještě víc náročná, ale stačilo mi to. Navíc jsem se tam nikdy nehrnul, raději bych zůstal v Motokovu. Jakmile se z toho stala politika, přestalo mě to zajímat, konstatuje nyní. Zrušení ministerstva zahraničního obchodu nepokládá za šťastné. Rozdělení problematiky zahraničního obchodu do více resortů se podle jeho názoru podepsalo na likvidaci kontaktů České republiky v zahraničí. Řada podniků totiž neměla a nemá možnost financovat v jiných zemích své kanceláře, ale zahraniční obchod se na dálku dělá jen velmi obtížně. Andrej Barčák soudí, že nová Česká centra tuto funkci mít nemohou, protože nemají obchodní náplň. „Něco jiného je, když lidé mají odpovědnost za daný obchod a jsou odměňováni podle toho, co udělají. Pokud dostávají plat za to, že tam jsou, je to těžké, dodává. Asi ví, o čem mluví, protože dnes pro cizího výrobce aut dělá v České republice a potažmo celé střední Evropě to, co ředitelé afilací jeho mateřského Motokovu dělají od Jižní Ameriky po Dálný východ pro českého výrobce třeba traktorů.
Věrný až k penzi
Dnešní generální ředitel Strojimportu Ivan Čapek je ve firmě déle než třicet let. Sotva v roce 1965 odpromoval na zahraničně-obchodní fakultě Vysoké školy ekonomické, nastoupil do Strojimportu jako malý referentík. Věrnost firmě umí vysvětlit: je prý spíše konzervativní, nerad mění své postoje a zaměření, a hlavně - za ta léta se naučil rozumět oboru obráběcích a tvářecích strojů. Uchovat si věrnost ale zase až tak snadné nebylo: na počátku devadesátých let procházela firma obdobím, které poněkud eufemisticky označuje pan generální za „obtížné . Odcházeli nejen zaměstnanci, ale hlavně klienti. Tehdy zřejmě věrnost Ivana Čapka procházela nejtěžší zkouškou - zkouškou vábení zahraničních firem. Ty totiž samozřejmě při hledání místních lidských zdrojů kontaktovaly i dnešního generálního ředitele, který s nimi jednal a jednal a nakonec vábení nepodlehl. Zdá se, že nelituje.
Strojimport se přenesl přes nejhorší a Ivanu Čapkovi by asi bylo líto po tom všem martyriu odcházet. „Rozhodl jsem se, jak jsem se rozhodl. Když už jsme firmu nakonec vytáhli z bláta, bylo by dobré, abych zůstal, říká. Ve Strojimportu pracoval dlouhou dobu pouze jako řadový pracovník, později jako vedoucí jednoho z referátů. V roce 1985 se stal náměstkem generálního ředitele a na post šéfa se vypracoval o tři roky později. Od roku 1992 je rovněž předsedou představenstva.
Raději na svém
Jiří Šimáně je dneska za vodou: jeho firmě více méně patří polovina Čedoku. O dalším nemluvě. A začínal také v podniku zahraničního obchodu - pracoval ve Strojexportu, kam přišel hned po absolvování právnické fakulty. V barvách Strojexportu si také vysloužil přímé zahraniční ostruhy. Tři roky ho těsně před revolucí zastupoval v jižní a jihovýchodní Africe, kde řídil největší českou africkou afilaci, firmu Prago Lusaka.
Když se ale v České republice otevřely možnosti soukromého podnikání, neměl Jiří Šimáně v Africe stání, chtěl domů, chtěl podnikat sám za sebe. A jak sám říká, v budoucnost podniků zahraničního obchodu nevěřil. Z minulosti zahraničního obchodu se však nejen poučil, ale odnesl si odtamtud informace, kontakty, know-how. Přímé nabídky zahraničních firem odmítl a s dalším kolegou z pézetky založil vlastní firmu Unimex Group. Začala zastupováním zahraničních výrobců z oblasti stavebnictví a barevných kovů, ale tudy zřejmě cesta k výraznému úspěchu nevedla. Takže Unimex rozjel akci duty-free a dnes tato společnost patří k největším provozovatelům obchodů duty-free v naší zemi. Firma Unimex se s tím nespokojila, angažuje se také v oblasti dovozů a distribuce nápojů, stala se frančízovým partnerem OBI v celé střední a východní Evropě a pak zamířila do cestovního ruchu: od ČSOB v roce 1995 koupila ve veřejné soutěži sedmdesát procent akcií Čedoku.
Jiří Šimáně bezelstně přiznává, že první peníze na první rozjezdy měl od pár partnerů, které poznal ještě v éře Strojexportu. Dodává: „ Vždycky jsem se choval férově, a tak byli ochotni mi půjčit na tvář, což se každému v této zemi nepovedlo. Možná i proto, že za sebou neměli pézetkářskou minulost.
