Švýcarská UBS předložila cenovou a příjmovou mapu
Značné příjmové a cenové rozdíly, které ve světě odnepaměti existují, se nikterak nezmenšují, i když by se to mohlo pod vlivem globalizace očekávat. Potvrzuje to i podrobné šetření, které letos už pojedenácté předložili ekonomové ze švýcarského bankovního domu UBS. Tentokrát zahrnuje osmapadesát metropolí, v soupisu na rozdíl od toho předposledního z roku 1997 chybí Praha. „Opravdu jsme se tvrdě namáhali, abychom nalezli dvě osoby či organizace, které by pro nás shromáždily potřebná data. Jeden z našich manažerů ze středoevropského oddělení se dokonce snažil udat dva dotazníkové soubory během své návštěvy Prahy. Vyplnění mu bylo slíbeno jenom na jednom místě, ale nakonec nebyla vůbec žádná odezva, sdělil týdeníku EURO Christian Frey z oddělení ekonomického výzkumu UBS. Odborníci UBS za pomoci korespondenčních bank, spotřebitelských organizací a obchodních komor během letošního druhého čtvrtletí různými metodami shromáždili přes 25 tisíc údajů. Jejich zpracování umožnilo předložit zajímavou příjmovou a cenovou mapu světa. „O takové srovnání je v globalizující se ekonomice stále větší zájem, ale při interpretaci výsledků se musejí vzít v úvahu četné faktory, upozorňují v úvodu obsáhlé zprávy švýcarští výzkumníci. Svoji roli sehrávají především výkyvy směnných kursů. Srovnání s předchozí zprávou z roku 1997 pak komplikují změny (směnné kursy, inflace), jimiž během krizí z období 1997 až 1998 prošly ekonomiky v jihovýchodní Asii, Rusku a také v Jižní Americe. Ceny: Tokio, Tokio. Také poslední studie UBS potvrzuje, že nejdráže na světě se žije v Tokiu, kde je celková cenová hladina propočtená bez nákladů na bydlení o dvě pětiny vyšší než ve švýcarském Curychu. Ten je brán jako srovnávací etalon pro všechny ostatní sledované ukazatele. Na druhé místo v drahotním žebříčku se dostalo norské Oslo (index 105), třetí je New York (103,8), Chicago je hodnoceno stejně jako Curych, tedy stovkou. „V indexu životních nákladů se od poslední zprávy v roce 1997 nejvíce nahoru vyšplhaly venezuelský Caracas, americký New York a Chicago, píší autoři zprávy. Dodávají, že nejdražší Tokio se ještě více odpoutalo od ostatních měst, ale jeho index drahoty zvedl hlavně silnější kurs jenu. Pořadí měst podle úrovně životních nákladů se ale změní, započte–li se bydlení. Tokio pak vychází ještě dražší (index 150,6), hned na druhé místo se dostává Singapur (122,2), následují New York, Hongkong a Londýn. Japonci vedou i v příjmech. Tokijčané, platící nejvyšší dolarové ceny, však zároveň pobírají nejvyšší čisté příjmy, jež jsou zhruba pětinu nad úrovní nejbohatšího evropského města – Curychu. „Hlavním důvodem je výrazné posílení kursu jenu v několika posledních letech, konstatují autoři zprávy, kteří zjišťovali výdělky u dvanácti různých profesí. Příjmové hladině Curychu se kromě Ženevy blíží americká velkoměsta (New York, Chicago), zatímco kanadská jsou na tom přibližně stejně jako většina západoevropských metropolí. Nejnižší čisté příjmy ze sledovaných evropských měst vykazuje Moskva (5,9 procenta ve srovnání s Curychem) a Budapešť (6,3 procenta). Ovšem moskevský ukazatel není zcela vypovídající, neboť studie se opírá převážně o údaje poskytnuté ruskými státními podniky a dalšími institucemi. „Mzdy vyplácené firmami kontrolovanými západním kapitálem jsou v Moskvě mnohonásobně vyšší, konstatuje se mimo jiné ve zprávě UBS. Propastné mzdové rozdíly mezi jednotlivými městy lze ilustrovat na příkladu učitelů. Ti v globálním průměru (za 58 měst) pobírají 20 820 dolarů hrubého ročně, z toho v New Yorku a švýcarských velkoměstech 54 900 až 60 800 dolarů. Naproti tomu v Moskvě či keňském Nairobi se hrubý roční plat pohybuje kolem 1700 dolarů. Mezi nejprestižnějšími ženskými profesemi jsou na tom nejlépe kvalifikované sekretářky, které si v průměru přijdou na 17 545 dolarů, ale v Tokiu, New Yorku či Ženevě je zaměstnavatel těžko sežene za méně než 37 až 39 tisíc dolarů hrubého ročně. Pětinu spolknou daně. Z celkových vyplácených mezd připadá v globálním průměru na daně a sociální odvody 22 procent, uvádí se ve studii. Nejvíce (35 až 40 procent) hrubého příjmu ukrajují ve Frankfurtu nad Mohanem, Berlíně, Varšavě, Bruselu, Kodani či Oslu, zatímco méně než deset procent na ně připadá v Bangkoku, Caracasu, Hongkongu a Mexico City. Vůbec žádné daně a sociální odvody se neplatí v Abú Zabí. Podle kupní síly čistých mezd drží světový primát nikoli Tokio s nejvyššími cenami, nýbrž Lucemburk s indexem 107,8. Lépe než Curych je na tom už jenom americký Houston (102,5). Pilní Asijci. Zpráva UBS rovněž potvrzuje, že v regionálním srovnání nejvíce hodin na pracovišti tráví Asijci, když v tamních velkoměstech vychází průměrných 2104 hodin ročně, Jihoameričané 2065 hodin, Severoameričané 1909, kdežto Západoevropané jenom 1743 hodin. Tabulku osmapadesáti měst vede Santiago de Chile s 2244 hodinami, naproti tomu se pří–liš nepřetrhnou Pařížané s průměrnými 1587 pracovními hodinami ročně, Amster–dam, Berlín, Kodaň a Vídeň se pohybují pod 1700 hodinami. Na západoevropské poměry se zaměstnání až příliš věnují obyvatelé Londýna, Ženevy, Stockholmu a Curychu (1833 až 1868 hodin ročně). Je to ale pořád méně, než práci věnují třeba Newyorčané (1882 hodin), nemluvě o obyvatelích Los Angeles (1939 hodin). Přitom zaměstnanci v Severní Americe v průměru čerpají nejméně placené dovolené – jenom třináct dnů, kdežto Asijci 17 a rozmazlení Západoevropané dokonce 27 dnů. Velké rozdíly u potravin. Nákupní koš složený z 39 potravinových položek a sestavený podle evropských spotřebitelských zvyklostí v 58 sledovaných městech vyšel na průměrných 323 dolarů. Nejhlouběji musejí sáhnout do peněženky v Tokiu (797 dolarů). Druhým nejdražším městem je jihokorejský Soul (594 dolarů) následovaný tchajwanským Taipei (487 dolarů), v Curychu je nákup jenom o dolar levnější. Na opačném konci žebříčku jsou Bombaj (125 dolarů), Budapešť a Varšava (153–155 dolarů). Ve světě se na kilogram chleba pracuje v průměru 23 minut, z toho v západní Evropě a Severní Americe 13 minut, ale v Africe 38 a v Asii dokonce 39 minut. Těžce se na chléb vydělává zvláště v Šanghaji (103 minut) a v Jakartě (85 minut), ale, jak poznamenává zpráva UBS, v těchto metropolích je chléb sice velmi drahý, ale zároveň není běžnou součástí jídelníčku. I na rýži však musejí Asijci pracovat zpravidla mnohem déle než Západoevropané. Například v Jakartě a Kuala Lumpuru 25 až 28 minut, ale v Hongkongu jenom sedm minut. Šaty dělají člověka. Chce–li se žena pěkně obléci za přijatelnou cenu, měla by se určitě vyhnout Tokiu, kde kompletní dámské ošacení ve střední cenové poloze v přepočtu přijde na 760 dolarů, přes 660 dolarů pak stojí v New Yorku, novozélandském Aucklandu či v Abú Zabí. Přitom průměrná cena ve sledovaných městech se pohybuje kolem 360 dolarů. Naproti tomu nejlevněji se může dáma obléci v Manile, Bombaji či Caracasu (za 120 až 170 dolarů). V Evropě pak ušetří ta, která může nakupovat ve Varšavě (200 dolarů), Budapešti (210 dolarů) nebo v Lisabonu (250 dolarů). Uvedené ceny se ale týkají pouze toho, co nabízejí obchodní domy. Specializované obchody přijdou mnohem dráž, upozorňují autoři zprávy. Pořídit základní mužský šatník, zahrnující také oblek, je podstatně nákladnější. Například pro New York zpráva udává sumu 1190 dolarů, což je skoro dvakrát více než průměrných 617 dolarů za 58 sledovaných měst. Drahé byty i ve východní Asii. Prostorné byty v nejlepších lokalitách a vybavené na úrovni, kterou očekávají manažeři západních poboček či obchodníci (včetně vlastní garáže), nejsou drahé jenom v New Yorku (v průměru 7250 dolarů) či Moskvě (7880 dolarů). Ve srovnání s předchozí zprávou UBS podražilo bydlení pro cizince hlavně ve východní Asii. Například v Soulu či Šanghaji se nájemné a další položky spojené s bydlením šplhají vysoko nad 4500 dolarů měsíčně, v Singapuru a Hongkongu dosahují 7600 až 8400 dolarů. Ve srovnání s tím nabízejí četné západoevropské metropole manažerům cenově mnohem přijatelnější bydlení – nejenom Berlín, Frankfurt, Brusel, Dublin, Madrid či skandinávské metropole (nejlevnější Helsinky za 1240 dolarů), ale i Ženeva nabízí průměrnou cenu pod 2000 dolarů. Na západoevropské mapě ční Londýn s 4590 dolary. Bydlení však lze pořídit mnohem levněji ve středním cenovém pásmu, kde jsou náklady o 30 až 40 procent nižší než u popsané kategorie. Jak ale podotýkají autoři zprávy, srovnávat náklady na bydlení v různých regionech světa je velmi ošidné, neboť se značně liší poloha i kvalita hodnocených bytů. Místní obyvatelé přitom platí mnohem nižší nájemné než cizinci: pohybuje se od sta do 1690 dolarů. Nejdražší je v Tokiu, New Yorku a Londýně. Veřejně se jezdí draze. Podle zjištění švýcarských výzkumníků obecně platí, že v hospodářsky nejvyspělejších zemích je veřejná doprava dost drahá. V západoevropských městech přijde jízda tramvají, autobusem či metrem na desetikilometrovou vzdálenost v průměru na 1,42 dolaru, v Severní Americe pak skoro na stejný peníz – 1,38 dolaru. Nejdráže – za více než 2,40 dolaru – se jezdí v Curychu, Londýně, Oslu a Frankfurtu. Levnější, ale zdaleka ne tak pohodlná a spolehlivá je veřejná doprava v asijských městech (průměr činí 0,73 dolaru), v Jižní Americe (0,54 dolaru). Vůbec nejvýhodnější je veřejná doprava ve střední a východní Evropě (0,35 dolaru). Kdo dává přednost taxíku, pak za pětikilometrovou jízdu zaplatí více než dvanáct dolarů v Lucemburku, Curychu a Tokiu. Přitom náklady na jízdu taxíkem se v západní Evropě neliší od Severní Ameriky – v průměru obnášejí 8,30 dolaru, v Jižní Americe 4,75 dolaru a v Asii 4,35 dolaru. Autoři zprávy soudí, že se vyplatí ces–tovat po železnici, neboť za dvousetkilometrovou trasu ve druhé vlakové třídě jim vychází „globální průměr 17 dolarů. Nejvyšší jízdné si účtují britské železnice (kolem 54 dolarů), ani severoamerické a švýcarské dráhy nepatří k nejlevnějším (34–37 dolarů). Naproti tomu dvě stě kilometrů lze ve střední a východní Evropě vlakem projet asi za šest dolarů.
